21
Šampaňské docházelo a mísy s jahodami a želatinovými malinami byly prázdné. Ale staříci v apartmá pořád ještě brebentili, mávali sklenicemi a zas a znovu si chodili prohlédnout obrazy. „Jen si představte, že si můžete sáhnout na opravdového Renoira,“ řekla Anna-Greta a obezřetně se dotkla rohu obrazu. „O tom by se mi v životě ani nesnilo.“ Skoro celý den se dohadovali, který obraz je lepší, a nemohli se shodnout. Märtha byla zamilovaná do Moneta a vzpomínala si, že od něj měli v muzeu víc obrazů. Na chvíli ji napadlo, že by je taky mohli ukrást, ale pak si vzpomněla, co četla v tolika detektivkách: opakovat stejný zločin je hloupost. To pak můžou člověka rychle zabásnout, a oni za ukradené obrazy nejdřív potřebují vyinkasovat výkupné. Uklidnila se a vyšla na balkon, kde její spoluviníci postávali se sklenkami šampaňského. Spokojeně se dívali na shon dole na ulici. „Jen si pomyslete, že tohle je kvůli nám,“ řekla Stina a ukázala tam. Před Národním muzeem uzavřeli rozsáhlou oblast, pobíhali tam novináři, policejní auta jezdila sem a tam a všechno natáčely televizní štáby. Za zátarasy postávala spousta čumilů. „Že by někdo vykradl Národní muzeum?“ prohodila Anna-Greta a zařehtala se tak, že se k ní přidali i ostatní. Potom si šťastně přiťukli a dokonce si spolu na balkoně i skočili. Když policejní auta odjela, přestalo je to bavit a vrátili se do pokoje. Motyka s Lumenem si před večeří chtěli zajít do sauny, a zatímco se pařili, dámy si posedaly na pohovku a velkým oknem se dívaly na Stockholm. Stina pracovala na akvarelu Královského zámku a Anna-Greta 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200403
relaxovala nad sudoku. Märtha je pozorovala a záviděla jim jejich klid. Sama se nedokázala uvolnit, protože jí dělala starost jedna věc: Kam obrazy uloží během čekání na výkupné? Zamlada vždycky plánovala spoustu věcí najednou a všechny je nosila v hlavě. Ale teď jí tohle úplně uniklo. Vstala a šla do ložnice, kde měla obrazy opřené o postel. Když se na ně bude dlouho dívat, možná ji něco napadne? Ale jak tam tak stála, zmocňovala se jí jen čím dál větší nervozita. To ona naplánovala tenhle lup a přesvědčila ostatní, aby se k němu přidali, takže ho musí taky nějak mazaně dotáhnout do konce. Kam ty obrazy proboha jen dají? Celý den sledovali, jak policisté proudí do muzea a z muzea, určitě už brzy přijdou do hotelu a budou tu hledat svědky. Co kdyby provedli domovní prohlídku… Nebyla si jistá, protože anglické detektivky koneckonců nejsou žádné učebnice. Zároveň si vzpomněla ještě na něco dalšího. Na recepci si vzali jejich čísla účtů, když se do hotelu zapisovali. V hotelu tedy vědí nejen to, kdo bydlí v apartmá princezny Lilian, ale zároveň se mohou informovat na stav jejich kont. Když se na účtech, kam zatím chodil jen důchod, najednou objeví pár milionů, jistě to vzbudí pozornost. Märtha si povzdechla. Být zločincem je náročnější, než si představovala. Bude se muset poradit s ostatními. „Přemýšlel někdo z vás o tom, na jaké konto si máme nechat poslat výkupné?“ zeptala se. „Ty jsi o tom nepřemýšlela?“ zeptala se Anna-Greta udiveně a vzhlédla od sudoku. „Celé jsi to přece vymýšlela ty – a nezapomínáš to pořád zdůrazňovat.“ Märtha se snažila zachovat klid. „Naše čísla účtů si zapsali, když jsme se ubytovávali v hotelu. Kam má teda muzeum poslat výkupné?“ „Tak holt budeme muset chtít pytel s penězi jako za starých časů,“ mínila Anna-Greta. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200403
„Nejdřív ze všeho ty obrazy musíme někam schovat,“ přerušila je Stina, která měla za to, že věci by se měly brát pěkně popořádku. „Koukala jsem, že by se dobře vešly pod postel.“ „To je riskantní,“ řekla Märtha. „Co kdyby tady luxovali?“ „V hotelích se nikdy neluxuje.“ „Ale tady jo,“ řekla Märtha a začala přecházet po pokoji. „Ne, musíme vymyslet něco jiného. To nejjednodušší je většinou nejtěžší a nikoho to nenapadne.“ To bylo na Annu-Gretu moc abstraktní, a tak zavrtěla hlavou. Stina okusovala štětec. „Slyšte modlitbu z pokorných úst,“ zamumlala. „Co?“ „Almqvist. Carl Jonas Love Almqvist.“ Märtha si povzdechla a obešla další kolečko. Nakoukla do kuchyně, pomalu prošla knihovnu a ložnice a nakonec skončila zase v obýváku. Vůbec nic ji nenapadalo. Dlouho se dívala na zámek a radnici, než se otočila. „Už vás napadlo, že jsme vlastně výjimka? Patříme k velmi vzácné kategorii zločinců, kteří se nebojí pobytu ve vězení, jen ho chtějí o chvíli odložit. Takže můžeme víc riskovat. Navrhuji, abychom obrazy schovali policii přímo pod nosem. Někde, kde je nenapadne hledat, a taky tam hledat nebudou, dokud si nevyzvedneme výkupné.“ „Mám to. V muzeu!“ vykřikla Anna-Greta. „Já to myslím vážně,“ řekla Märtha. „Když už tady ty obrazy máme, nevychutnáme si při čekání trochu umění?“ řekla Stina a odložila štětec. Její akvarel Královského zámku ještě nebyl hotový a podobal se ze všeho nejvíc výkresům, které se prodávají v obchodech charity. S povzdechem si štětce a barvy zabalila do velké tašky. „Vychutnávat si umění?“ Ostatní se na ni tázavě podívaly. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200403