další chodbou, z dálky už jsem slyšela nějaký křik – věděla jsem, že se blížíme k dělicí čáře, a rozbušilo se mi srdce. Podle očekávání chodba ústila ve dlouhou dvoranu, od podlahy ke stropu rozetnutou mříží; mužské hlasy sílily, jako bychom přicházely na nějaké tržiště. Dovedli nás k bráně uprostřed, a když ji strážní otevřeli, uvědomila jsem si zvuk kovu dopadajícího na kov. Všude se zavíraly dveře, slyšela jsem i rachocení klíčů v zámcích. Najednou jsme se ocitli v jakémsi území nikoho připomínajícím dekompresní komoru, kde za námi museli nejdřív dveře zamknout, aby mohli ty před námi otevřít. Za vším tím křikem se ozýval smích, a musím konstatovat, že zněl nelidsky a vytvářel děsivou ozvěnu. Zdálo se mi, pokud to tedy vůbec bylo možné, že tam bylo větší horko, jako by na nás někdo dýchal. Zazněly povely, a všichni najednou začali spěchat. Poslední dveře byly odemčené, byli jsme vyzváni ke vstupu. „Vítejte,“ zvolal strážný, který nás přijímal. Usmál se na mě. Ten vřelý úsměv plný upřímného zájmu byl v dokonalém protikladu k peklu, do kterého jsme vstupovali.
105 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200402
4 Čekala jsem cely. Ale viděla jsem jen klece. Byly po mé levici i pravici, vypadaly jako klece pro lvy a tygry v nějaké zastaralé zoo. Byly vysoké tak akorát, aby se v nich mohl postavit pomenší člověk, měly asi čtyři metry do délky a dva do hloubky. Podívala jsem se nahoru a uviděla tři patra klecí na sobě s žebříky po stranách. Tvořily dlouhé řady, mezi nimi vedly uličky. Bylo mi pří šerné vedro. Když jsme procházeli podél uliček, všimla jsem si, že se táhnou až do dálky mezi dalšími klecemi. Připomínalo mi to bezútěšné skladiště, kde se v klecích skladují lidé. Jak jsem je míjela, dívali se na mě z levé i z pravé strany, shlíželi na mě shora. A stejně tak i zespoda, protože mnozí seděli nebo leželi. Hluk byl příšerný, připadalo mi, že tu křičí úplně všichni. Gardo mě opět vzal za ruku, což mě uklidnilo. „Dobrý den, paní!“ volali na mě znovu a znovu. Vesele, přátelsky, smáli se při tom. Ruce se natahovaly skrz mříže a vedle rozesmátých tváří jsem viděla i ty vážné. 106 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200402
„Nedala byste mi něco, paní? Paní! Paní! Jak se máte? Jak se máte?“ Podívala jsem se vpravo a zůstala stát jako přibitá. Dívala jsem se na chlapce, kterému nebylo víc než osm let, oblečeného jen do kraťasů. Usmíval se na mě. Na klíně držel ještě mladšího, spícího chlapce. Myslím, že jsem řekla „Ne“ a stále se na něj jen dívala, neschopná pohybu, na chvilku paralyzovaná. Gardo mě lehce postrčil, avšak ten osmiletý začal naléhavě volat, stoupl si a přišel až k mřížím, kterých se chytil oběma rukama. „Dobrý den, paní,“ říkal. „Dobrý den, paní, dvacet pesos, paní.“ Otočila jsem se kolem dokola. Stála jsem v samém centru věznice, a když jsem se ohlédla, byla jsem ztracená, klece vypadaly jedna jako druhá. Byly sice označené velkými cedulemi, ale ta čísla mi nic neříkala. Úplně jsem se přestala orientovat, viděla jsem jen samé tváře a mávající ruce. Muž, pak dítě. Mladík, postarší muž, pak zase dítě – štíhlá těla lesknoucí se potem. Téměř všichni byli jen v kraťasech, páchlo to tam zbytky jídla, potem a močí. „Všechno je o.k.,“ řekl Gardo a dál mě držel za ruku. Dozorce, který nás doprovázel, si předtím nevšiml, že jsme se zastavili. Zjistil to až teď, tak na nás čekal. „Kam jdete? Kam jdete, sestro?“ ptali se mě. „Jak se jmenujete?“ „Odkud jste?“ „Z Ameriky? Jste Američanka? Ahoj!“ 107 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200402