Pocit, díky kterému ho chci odehnat pryč a zároveň přitáhnout blíž. Ale nemůžu. Na krku cítím jeho dech a z rukou, kterými mě objímá, jde příjemné teplo. Cítím, že jeho srdce bije stejně rychle jako mé. A vím, že můj zrychlený pulz nemá nic společného s tancem. Nikdy to není z tance, když je mi nablízku. Je to něco, co mě vytrvale a neúnavně táhne. Táhne mě to k němu a nemůžu s tím nic dělat. Je to něco, co mě děsí a vzrušuje zároveň. Něco, z čeho mě mrazí v zádech, z čeho mám motýlky v břiše, něco, co mi nedá spát. S naprostou lehkostí provedeme první kroky našeho entrée, ale pak ucítím, že zpomaluje, protože už se blížíme ke konci. „Tancuj,“ zašeptám, neschopna se oprostit od toho uvolňujícího pocitu, který mi proudí tělem. Ještě nejsem připravena na to, aby to skončilo… ještě ne. „Tancuj.“ A taky že tančí. Vede mě krok za krokem, otočku po otočce, plié po zvedačce. Využijeme snad každičkého místa v garáži a víříme prach v těch místech, která obvykle nepoužívám. V jednu chvíli Blake pustí mou ruku. En pointe, pirouette, znovu a znovu a znovu, aniž bych ztratila balanc, aniž by se mi zamotala hlava. Roztočím se na špičkách, lehce poklesnu v kolenou a zase se narovnám. Během otočky se podívám na Blakea, který jen stojí a pozoruje mě – nohy rozkročené a náruč otevřenou. Provedu kočičí krok, grand pas de chat směrem k němu. Létám vzduchem jako ve stavu beztíže, ale nedotknu se země. Mé ruce dopadnou na jeho hruď, chytne mě kolem pasu a zvedne nad hlavu. Sevření je naprosto pevné, ani náznak zachvění. Otevřu oči. Naše čela se téměř dotýkají, pohledy máme upřené na sebe. Oddechuju ztěžka a zrychleně, stejně tak on, ale nejsem si jistá, jestli je to tancem nebo… čím vlastně? Vůbec nevím, kde má ten adrenalin, který mi pulzuje v těle, původ. Jestli je to vzrušením z toho skoku, nebo mi srdce buší kvůli nekonečnosti mojí pirouette. V téhle chvíli, když mezi 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200347
námi není nic jiného než vzduch, si vůbec nejsem jistá, co cítím. Hrozně bych chtěla věřit tomu, že mrazení na zádech je z toho, s jakou lehkostí spolu dokážeme tančit. Stejně tak bych ráda věřila, že ten tlak na hrudi je důsledkem zadýchání. A taky bych chtěla věřit tomu, že chci, aby mě Blake pustil a nechal jít. Tak moc tomu chci věřit, tak tak moc. Ale nemůžu. Protože nemůžu věřit něčemu, co není pravda. Protože vím naprosto jistě, že teď, když se na mě upřeně dívá, rozhodně nechci, aby mě nechal jít. Po nějaké době, ani nevím jak dlouhé, mě pomalu postaví na zem. Špičkami se dotknu podlahy a zaujmu pozici pointe. Jeho ruce pustí můj pas a moje naopak jeho ramena. Zhluboka se nadechnu, ustoupím o krok a zahledím se do země. „Víš ty co? Myslím, že vůbec nebudeme potřebovat tolik času, kolik nám Bianca dala,“ prolomí Blake ticho. „Jen doladit adagio a bude to.“ „Asi máš pravdu,“ odpovím a podívám se na něj. „Bianca má opravdu dobrý čich na párování, co?“ Něco se mu mihne v očích. Něco, čemu nerozumím. Něco, čemu bych chtěla porozumět a zároveň ne. Něco, co bych radši neviděla. „Jo, jo, to má.“ „A co když cítím něco, co nechci?“ „Myslíš to nutkání? Ty vzpomínky?“ „Ne,“ přejedu si palcem přes spodní ret. „Myslím tím, že cítím něco, co není vyloženě… špatné. Alespoň ne tímhle způsobem.“ Doktorka Hausenová si poposedne dopředu a pečlivě mě zkoumá přes obroučky brýlí. „Musíš to trochu rozvést, Abbi, takhle ti nepomůžu.“ „Co když… co když jsem cítila něco, co by asi osmnáctiletá holka cítit měla. A tím myslím… ke klukovi.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200347
Ve tváři se jí mihne letmý úsměv. „A to je hypotetická otázka?“ Přestanu si třít palcem spodní ret a mé oči jí prozradí odpověď. „Bojíš se.“ Přikývnu. „Proč?“ „Protože mi ublížil,“ odpovím nevzrušeně a okolo prstů si navíjím pramínky vlasů. „Dala jsem mu všechno, každičký kousek sebe. A Pearce mě zničil. Roztrhal mě na milion malých kousků a ty pak zničil taky!“ „Ale ten nový kluk…“ „Blake.“ „Blake není jako Pearce, je to tak?“ Představím si jeho zelené oči, rozcuchané hnědé hlasy a tichou důvěrnost. Teplo jeho rukou, jistotu jeho kroku a naše dotyky při tanci. „Ne. Jsou jako dva póly. Naprosté protiklady.“ „Tak čeho se bojíš?“ „Myslela jsem si, že můžu Pearceovi pomoct, a spletla jsem se. Celkově jsem se v něm spletla. Co když se pletu i tentokrát? Co se stane, když mu odhalím, co cítím, a potom zjistím, že je to chyba? Pearce mě málem zabil. Kdyby se neobjevila Maddie a nezavolala sanitku, tak jsem si jistá, že už bych tady nebyla. Vím to. Viděla jsem svoji složku. Vím, že kdybych neomdlela bolestí a pokračovala v řezání, tak bych umřela rychleji. A co když se to stane znovu?“ „A chceš, aby se to stalo znovu? Chceš se k tomu vracet?“ „Ne,“ odpovím automaticky a naprosto upřímně a položím si ruce do klína. „Ani náhodou. A proto jsem tak vystrašená.“ „A myslíš si, že by ti Blake ublížil?“ „Nemyslela jsem si ani, že mi Pearce ublíží.“ Doktorka Hausenová se zase opře ve svém křesle a přehodí si nohu přes nohu. „Na to jsem se tě neptala. Zapomeň na 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200347