98
kat. A opravdu! Zpočátku v ohradě za kadibudkou seděla bez hnutí a pozorovala je, ale když potom dědeček unisono zapěl Ó, hla… — mocně naříkavým hlasem, který byl pro Ó, hla… tím správným —, křížová liška popošla a pohlédla klukovi a jeho dědečkovi přímo do očí. A on tehdy najednou pochopil, co mu ta liška chce. Ta, která podnikla velkou cestu, dědečkova křížová liška, nesla poselství. Elof bezhlavě umřel a už není vyvoleným básníkem a zvěstovatelem. Teď je na řadě on, Perola. Byl vyvolený. Vlastně tak trochu jako Ježíš. A to byla velká věc. A tak byl Perola zatracen. Nebylo to ostatně děsivé, to, jak se v prvních letech jedenadvacátého století rychle začal podobat starým členům rodiny, dlouho poté, co je k sobě povolal Spasitel? Jaké ho řídí geny? Nebo někdo sedí na druhé straně galaxií, tam, kam se dostal jen Flash Gordon, a řídí ho, je všechny, jako kdyby život byl psí spřežení? Je vůbec svobodný? Na stará kolena občas dlouho stál před zrcadlem a díval se, jak se jeho dolní ret čím dál víc podobá roztřesenému rtu, který před smrtí ukazovala jeho milovaná teta Elsa. Ta se dožila dvaadevadesáti let. Roztřesený dolní ret býval její, ale teď byl jeho. Jak se to stalo? Zdálo se, že je sešitý z částí těl, které se vyskytovaly v jeho rodině. Byl jako Frankensteinovo monstrum, a nebyly vidět švy. Kde to vzal? Že ta křížová liška je on? A že ponese poselství! Není divu, že se mu dolní ret třese.
V pracovním zápisníku se opakovaně objevují poznámky o vině na tom, co bylo napsáno, ale hlavně na tom, co napsáno
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200313
99
nebylo, co se nedalo zaznamenat. Tam patřilo podobenství o Siklundově nouzovém spasení skrze kocourovu smrt a zmrtvýchvstání. To, že psal, nebo jak to vyjádřila křížová liška, zvěstoval — nejdřív řadu let zcela světsky, ale potom se skrytým zaměřením na duchovno, ačkoli předstíral posměch, aby se nemusel stydět — to, že psal, neznamenalo jenom zprostředkování poselství, jako by byl vyvolenou křížovou liškou, kterou povolal Ježíš, aby mezi pohany šířila umělecká díla. Byla to taky odpovědnost. Za to, co vypadlo. K největšímu výbuchu došlo jednoho podzimního dne roku 1977, když se dozvěděl, že Siklund si v blázinci navlékl na hlavu igelitovou tašku a spáchal sebevraždu. A o deset let později tohle podobenství sám využil jako modlitbu za vlastní spasení od chlastu, ale zbytečně! a s hanbou! Nejenom tehdy. Ale tehdy to bylo nejhorší. V ostatních případech to pouze vedlo k zamyšlení. Ale když se všechno sečetlo! Pak se musel vpravdě obrnit! Kdysi napsal divadelní hru o legendárním dánském komunistickém vůdci Akselu Larsenovi, který se stal zrádcem, a o tom, jak v Larsenově přesvědčení vznikly trhliny. Jak se zhroutil komunistický fundamentalismus, zevnitř. Nakonec se Larsen mohl utéct jen ke staromódnímu slovu „svědomí“. Ale troufl si? Kdepak! Fundamentalistická skořápka, kterou E. sám tak dobře znal z modlitebny, mu předtím sloužila jako ochranný pancíř, ale teď byl svobodný, nahý a osamělý. A foukal studený vítr. Tu hru E. sám režíroval v televizi. Jak báječné bylo pracovat ve skupině!, daleko od obvyklé izolace, které se zvěstovatel ze severu vystavoval, když psal. Herci Josephson, Granhagenová a Wolter byli před jeho textovými fragmenty v biblickém
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200313
100
slova smyslu tak pravdiví, jako kdyby, vpravdě!, byli spaseni a dostalo se jim milosti. Požehnaný čas zkoušek a natáčení. Nejdřív se bál odpovědnosti spojené s udílením pokynů, jako kněz před shromážděním věřících, a čistě duchovně se mu klepaly ruce, ale potom se obrnil. Všechno by bylo bývalo zcela pozitivní, kdyby — když jeho hru vyslali do televizorů — nedostal od jednoho muže z Norsjö, Borovicová stezka číslo 12, pokud ho neklame paměť, dopis, který jeho inscenaci chválil. Muž mu v něm psal, co všechno pro něj znamenala a jak mu změnila život. Bylo to, jako když kostelník dloubne při bohoslužbě spícího věřícího bidlem. Autor dopisu se duchovně odevzdal Enquistovi. To byla rána. Pro Enquista. Dotyčný muž bydlel v malém městečku a byl členem Svědků Jehovových. Nejenom on, ale i rodiče, jeho žena a děti. A Svědci Jehovovi jsou poměrně přísné společenství, dost silné ve víře. Nikdo nic nezpochybňuje a nikdo beztrestně neopustí obec. Pak však ten muž, který napsal dopis, zhlédl hru o kolapsu komunistického fundamentalismu a začal hloubat o tom, v co sám věřil, o jehovistickém společenství a fundamentalismu. Položil si otázku, jestli tohle není sektářské chování vylučující rozum? A svědomí? Měl by své svědomí umístit na nejvyšší místo? Před pevnou víru? Navíc je přece všeobecně známo, že autor toho divadelního kusu se kdysi, zamlada, účastnil probuzeneckého hnutí a byl hluboce věřící. Takže ve víře nebyl němý. Spíš jí překypoval. Když od televizního vysílání uplynulo několik měsíců, muž z Norsjö se v modlitbách a se vzdycháním radil a potom se vzchopil a oznámil svému společenství, že zhlédl hru o fundamentalismu a svědomí, kterou napsal všeobecně vážený autor. A že ho teď jeho svědomí přimělo přemýšlet.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200313