9 Dean Zatímco Eddie spal, Dean se posadil. Jakmile se otec pro budil, chtělo se Deanovi vyskočit a utéct, ale seděl jako při mrazený a nemohl se pohnout. Byl to podobný pocit, jako když mu některá bývalá přítelkyně řekne: „Musíme si pro mluvit.“ Nebo ještě hůř: „Udělala jsem si test.“ Cítil se jak v pasti, zlobil se a taky – i když si to možná přímo neuvědo moval nebo nepřiznával – se bál. Místnost ovládlo stejné ticho, jaké provázelo celou jejich minulost. Ten bezútěšný klid se rozlézal po pokoji a hous tl kolem lůžka umírajícího. Nešlo se z něj vymanit. Dean si marně lámal hlavu, co by mohl říct, aby to nekonečné ticho rozptýlil, rozhýbal vzduch, ale nedokázal najít dost silná slo va, aby smazala devětadvacet let mlčení. Zdvořilostní fráze,
~ 98 ~ Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200216
tady a ted které v jiných případech dovedou prolomit ledy a postavit mosty, se tady použít nedaly. Mluvit o počasí bylo zbytečné a ptát se otce, jestli má nějaké plány na dovolenou, by bylo absurdní. Dean navíc zdvořilý být nechtěl. Chtěl, aby z něj otec cítil nenávist a zlobu, ale třebaže byl jindy mistr přetvář ky, tentokrát mu bylo tak zle, že se na žádnou nezmohl. „Takže jsi přišel,“ zamumlal Eddie. Dýchal ztěžka a pře rývaně. „Jo, přišel.“ Dean nevěděl, co si od toho Eddie sliboval. Co čeká? Jestli si představoval srdceryvné setkání otce se synem a upřím né odpuštění, tak ho teda zklame. Dean ale taky nevěděl, co si od toho má slibovat. Proč vlastně přišel? Čeho tady chce dosáhnout? Může otce za tak krátkou dobu vůbec nějak po znat? A stojí o to vůbec? Měl by se sebrat a odejít. Má chuť to udělat už od první chvíle, co do nemocnice přišel, ale je to těžké. Jako by byl spoután hadičkami, které otci seshora dodávají do žíly výži vu a dole z něj odvádějí moč. Doktor mu vysvětlil, že Eddie podstoupil ozařování a chemoterapii, aby se pokusili rako vinu zastavit, a také transfuzi krve kvůli silné anémii. Léčba trvá už řadu měsíců a Eddie byl na všechno sám. A teď už prý nezbývá nic jiného než čekat. Dean zjistil, že i kdyby byl sebevzteklejší, od umírajícího muže jen tak odejít nedokáže. Nevěděl, jestli neschopnost zvednout se a zmizet z něj dělá hrdinu nebo zbabělce. „Můžu ti třeba něco přinést?“ zeptal se. Ne snad že by to myslel jako upřímnou snahu pomoct, ale pacientům v ne mocnici se to říká.
~ 99 ~ Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200216
adele parks „Jako co? Nové tělo, aby mi ho transplantovali?“ zachrčel Eddie a otočil hlavu k oknu. V Deanovi zůstala jen pachuť zahanbení. Myslel, že by mu přinesl třeba časopis nebo mu natřásl polštář. Eddie mu vždycky dokázal srazit sebevědomí. Jako by cokoli, co Dean řekl nebo udělal, nestačilo. Nebyl dost roztomilý, chytrý ani rychlý. Prostě kvůli takovému klukovi přece táta nezůstane s rodinou. Eddie odešel a Dean si už napořád – nelogicky – myslel, že kvůli němu. Eddie synko vi nikdy nic nevysvětlil, a snad právě proto ho v tom pře svědčení utvrdil. Edward Taylor se roky neozval, což Deana přesvědčilo, že otci za kontakt ani nestojí. Plno jiných mužů a i pár žen opustilo rodinu, to Dean věděl, ale většina poslala aspoň občas pohlednici. Podíval se oknem jako jeho otec. Byli až v pátém patře, takže viděli jen šedivou zamračenou oblohu. Oba na ni zírali, jako by to byla ta nejpozoruhodnější věc na světě. Díky hlubokému a skličujícímu tichu si však Dean mohl srovnat myšlenky a ujasnit si, proč vlastně do Anglie přijel a proč přišel až sem, k lůžku umírajícího otce. Nejdřív si ří kal, jestli mu nepřeskočilo. Existovala jedna jediná bytost, kterou nechtěl zarmoutit, a tou byla Zoe. A právě tu svým příjezdem za tátou naštval, ale na druhou stranu dostal mož nost se ho konečně na něco zeptat, a to ho drželo na židli víc než pohled na jeho hadičky. Zajímalo ho jedno jediné. A měl první a poslední příležitost to zjistit. Nesměl ji promarnit. Uvědomoval si, že právě jeho zvědavost, a ne jen sama Lacey, ho dohnala do letadla, vedla jeho kroky do met ra a pak ulicemi Londýna na tohle smutné místo.
~ 100 ~ Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200216