Pokud se mu povede připravit ji o pár milionů, může si klidně užívat u moře do konce života. Obzvlášť když ještě rozšíří vlastní úspory a se zahraničními kontakty může skvěle obchodovat a rozšiřovat svoje finanční jistoty. „No to snad nemyslíš vážně!“ Prskala vztekle Verunka, když jí Marek oznámil, že do sebe musí naládovat půl kila kokainu. „Mlč a koukej to spolykat!“ Poroučel bez slitování. „Tak na to teda zapomeň! Nenechám se kvůli tobě zavřít!“ „Přestaň dělat scény a polykej. Nemáš se čeho bát. Je to absolutně bezpečně zabalený, a když se nebudeš klepat, tak na tobě nikdo nic nepozná.“ Snažil se ji ne příliš úspěšně uklidnit Marek. „Tak tohle jsou ty tvoje obchodní cesty, jo? Že já husa jsem to neprokoukla hned. Vždyť já jsem vlastně jednou nohou v kriminále.“ „Přestaň už konečně sejčkovat. Kdo si myslíš, že ti zaplatil ten pobyt tady? V životě jsi takovou dovolenou nezažila.“ „No kdybych věděla, jak to skončí, tak se na to pěkně vykašlu. Nejsem sebevrah.“ „Přestaň fňukat. Za pár hodin nám to letí, tak dělej, ať to stihneš.“ „To neudělám.“ „Ale uděláš.“ „Řekla jsem, že to neudělám.“ Zvýšila hlas na důraz odporu. „Jsi moje manželka, tak to uděláš.“ „Tys mě neslyšel nebo co?“ Marek skočil, chytil ji pod krkem a výhrůžně jí zasyčel do obličeje: „Tak poslouchej, holčičko. Ty teď pěkně do sebe nasoukáš všechny tyhle balíčky nebo ti seberu pas a nechám tě tady. Můžeš si bejt jistá, že ti dealeři, kteří ti platí tenhle pobyt, budou chtít svoje prachy zpátky. A jak si myslíš, že je z tebe asi dostanou, ha?“ Zlověstně se mu blýskalo v očích a Verunka z něho dostala náhle panický strach. Slzy se jí nahrnuly do očí a hrdlo se jí sevřelo, že ani nemohla mluvit. „Tak dobrá.“ Vykoktala ze sebe konečně, když jí znovu uvolnil stisk. Bála se na něho jen podívat a začala do sebe pomalu soukat připravené zámotky. Dávivý reflex jí znemožňoval polknout víc než polovinu připravených balíčků a Marek byl vzteky bez sebe. „Do prdele! Víš, kolik jsem do toho vrazil? Přeci to tady nenechám.“ „Já,… já už nemůžu. Je mi blbě, bojím se, že to v žaludku neudržím a někde to vyzvrátím.“ Pak Marek dostal nápad a zavelel: „Sundej si podprsenku a pásek. Zuj si boty.“ Verunka na něho zírala a čekala, co bude dál. „Nečum a dělej. Musíme tam ten zbytek napěchovat.“ Vytrhnul polstrování z podprsenky a nacpal místo něho pár balíčků. „Nasaď si to! Dělej!“ Verunka opatrně navlékla podprsenku a srovnala si výplň tak, aby vypadala přirozeně. Marek zatím rozebral pásek a cpal do něho další dávku. Potom vyndal vložky z bot a nacpal pod ně zbytek.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200106
Citrónek ho sice varoval, že nikdy nesmí přepravovat drogu na těle, že je to příliš riskantní, ale co má dělat, když ani jeden z nich už nepolkne ani kousíček. Musí zariskovat. Opatrně navlékl pásek Verunce do džínů a poručil jí, aby si nazula boty. „Můžeš v tom jít?“ Zeptal se už o poznání klidněji. „Jo, jde to.“ „Tak fajn. Máme nejvyšší čas.“ Když přijeli na letiště, chtěl nejprve Marek, aby se rozdělili a každý prošel jiným odbavovacím pultem. Ale když viděl, jak je z toho Verunka vyřízená, rozhodl se, že s ní raději zůstane, aby ještě neprovedla nějakou pitomost. Verunce stékaly po čele kapky potu a strach ji téměř paralyzoval. V momentě, kdy se na ni celník zadíval, měla pocit, že jí čte myšlenky. „Teď mě určitě zavřou.“ Říkala si v duchu a bylo jí na omdlení. Jakmile Marek zpozoroval pohled celníka, začal mu lámanou španělštinou vysvětlovat, že je manželka těhotná a potřebuje si jen sednout a bude to dobré. Verunka se na něho z posledních sil usmála a ukázala výmluvně na břicho. Celník se spokojil s vysvětlením a ukázal jim, aby šli dál. Oběma se citelně ulevilo teprve tehdy, když prošli branou do letadla. Tam se teprve Verunka zhroutila a začala plakat. Letuška si jí všimnula a ptala se, co je za problém. Marek jí oznámil, že se jen bojí létat. Letuška se na ni usmála a zeptala se, zda chce napít vody. Když Verunka kývla, přinesla jí pohárek s vodou a poplácala ji povzbudivě po rameni. „Kurva, přestaň už dělat scény, ty hysterko.“ Procedil k ní Marek přes zuby. Nejraději by po něm skočila a vyškrábala mu oči. Místo toho jen mlčky seděla a tajně vzlykala otočená k okénku. Zoufalá, že nemůže nic dělat. Tolik ho miluje a on ji jenom využívá. Jak jen mohla být tak slepá? Ani scénu mu udělat nemůže, když má v žaludku tolik kokainu, že by ji zašili na doživotí. Jen se tiše modlila, aby už byli doma. Však ona mu to jednou pěkně spočítá i s úroky. Petr se vrátil z ranní porady a natáhnul si nohy v kanceláři na stůl. V poslední době ho přestávala jeho práce nějak bavit. Čím víc byl úspěšnější v zatýkání, tím méně byl nadšený z toho, že soudce polovinu všech hříšníků, které v noci sebrali, ráno pustil na svobodu. Navíc se rozmáhali všude kolem útoky feťáků a jeden, aby se pomalu bál vystrčit nos na ulici. Nejraději by tu verbež postřílel. Jak děti rostou, začíná mít stále větší strach, aby je některý z nich nepřepadl nebo jim jinak neublížil. Byl nucen udělat opatření a jako velitel skupiny nařídil, aby během dne, kdy dětem končí škola, byly posíleny hlídky ve městě.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200106
Hlavu měl plnou starostí, jak polapit pedofila, který se zjevuje v poslední době kolem dětských hřišť a láká děti na čokoládu. Při poslední akci, kterou měli dokonale připravenou, ho musel někdo vyrušit, protože vše zase vyšlo na prázdno a vedení na něho tlačí, ať už proboha něco udělá. Včera dokonce zahlédl Marka s tou nejhorší sebrankou, co se tady vyskytuje. Měl pocit, že prodává drogy, ale nemohl si to zkontrolovat, protože zrovna jeli k případu. Bude si na něho muset posvítit. Ta jeho svatba byla určitě jen zástěrka. Tak rád by si doma postěžoval Tereze, ale nechce jí plnit hlavu zbytečnými obavami. Už tak je přehnaně pečlivá, co se týče starostí o děti. Z hloubání ho vyrušil až kolega, který mu přinesl dokumenty k podpisu. Neochotně sundal nohy se stolu a přistrčil si židli. „Co je, šéfe? Starosti?“ Zeptal se zúčastněně, když viděl jeho ustaraný obličej. „Jo, je toho v poslední době nějak moc a pořád se z toho nemůžeme vyhrabat.“ Postěžoval si Petr. „Potřebuju si zajet prověřit jednu adresu.“ „Jo, dobrá. Hele, pojedu s tebou, musím si trochu provětrat hlavu, mám pocit, že už mě to ani nemyslí.“ Když projížděli městem, uviděl Petr Marka na stejném místě jako včera. Právě něco nenápadně předával jednomu vyžilému chlápkovi ve vytahané mikině. „Otoč to, dělej! Támhle ti dva. Musíme je dostat!“ Zavelel a gumy zahvízdaly, jak kolega rychle zareagoval na šéfův povel. Jenže chlápek na nic nečekal, a jakmile zavětřil policii, ihned se dal na útěk. Chytili jen Marka, ale ten se ani nesnažil utéct. Poslední gram totiž právě prodal a tak mu neměli co dokázat. Jenom se posměvavě šklebil a věděl, že má vyhráno. Petr s kolegou ho prohledali, ale nic nenašli. Zklamaně nasedli zpátky do auta a odjeli. Petr ho ještě stačil varovat. „Dej si na mě pozor! Jednou tě dostanu.“ Marek mu však jen ukázal vztyčený prostředníček, sebral balíček cigaret, který mu přitom upadl a v klídku si zapálil cigaretu. „Jen abych nedostal dřív já tebe.“ Usmíval se spokojeně. Doma měl Marek už dva týdny tichou domácnost. Od té doby, co se vrátili z líbánek, s ním Verunka odmítala komunikovat. Pohádali se, sotva opustili letištní halu. Doma hádka ještě pokračovala a Verunka by se s ním nejraději zase rozvedla. Nechápala, jak se v něm mohla takhle ošklivě zklamat. Navíc jí vyčetl, kolik za svatbu utratili a že ty prachy z ní dostane zpátky.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200106