nebo požadavky kladenými na zaměstnance v institucích, kam ho pravidelně posílal. „Při tom hledání by vám mohlo pomoci to provolání mladých historiků, jak jsme se o něm bavili před svátky,“ pokračoval Drábek. „Jak jste na tom s koncipováním textu?“ „No upřímně řečeno, moc toho nemám. Vlastně jsem ještě ani nezačal,“ odpověděl Richard po pravdě. Čekal podrážděnou reakci, ale profesor nehnul ani brvou a soustředěně si zaléval kávu vroucí vodou. „No, to vůbec nevadí. Alespoň si ještě můžeme trochu promluvit o obsahu. Před těmi Vánocemi se to všechno seběhlo tak nějak nahonem. Mám za to, že by tam v každém případě mělo být zdůraznění úlohy seriózního studia minulosti v celospolečenském pokroku. Pak také...“ Richard ho přestal poslouchat, protože vzhledem ke svému rozhodnutí nic nepsat považoval Drábkovy rady za irelevantní, i kdyby měly posloužit jen jako vodítko, co do případného textu rozhodně nedat. Soustředil se na rozložené Rudé právo na stole. Profesor do listu občas přispíval články na palčivá témata minulosti i současnosti. Jednou ho dokonce po diplomovém semináři požádal, aby jeden z nich zanesl v zalepené obálce redaktoru Kajzerovi. Richard úkol se skřípěním zubů splnil a svědomí si bělil drzým chováním vůči redakčnímu vrátnému, který v tom byl možná podobným nedopatřením jako on sám. Pak měl ještě Drábek tu troufalost, že publikovanou změť blábolů pod titulem „Historie a historismus“ se studenty na semináři rozebíral. „... jistě bude potřeba také odmítnout různé iniciativy v poslední době ze strany takzvaně nezávislých historiků,“ přiblížil se Drábkův hlas. „Možná to nevíte, ale řada z nich
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200060
pracuje v žoldu sudetoněmeckého landsmanšaftu,“ nasazoval pan profesor těžší kalibr, když se Richard nezatvářil dostatečně nenávistně. Jen si žvaň, dědku, až mě pustíš ke slovu, tak ti řeknu, aby sis to napsal sám a pak si to taky sám někam strčil, připravoval se na odpověď Richard. „Také mě napadlo, že ve světle blížícího se výročí není možné se nezmínit o Palachovi. Prý se na víkend chystá nějaká demonstrace,“ rozvíjel Drábek svou instruktáž. „Nejsem si jist, zda to tušíte, ale Palach byl nejen studentem filozofické fakulty, ale dokonce i studentem historie. Ovšem tím, co udělal, jako historik selhal na celé čáře. Vůbec nic nepochopil. Ztracený mladý lidský život a proč?“ Profesor si usrkl horké kávy, zatímco Richard se nesouhlasně ošíval. „I když to, co udělal, mě vlastně tolik nepřekvapilo,“ pokračoval Drábek, nedbaje řeči Richardova těla. „Víte, já jsem totiž toho Palacha znal. A nejen to, já jsem ho dokonce i učil. A mohu vás ujistit, že jako historik byl, mírně řečeno, podprůměrný. Vy jste přece v úplně jiné kategorii. Jste výborně jazykově vybaven, píšete u mne diplomovou práci, na seminářích jste se projevoval jako bystrý student.“ Popuzen neuctivou zmínkou o Palachovi a zahanben profesorskou chválou se Richard kousl do rtů a pak se nadechl ve snaze přerušit proud Drábkových úvah, ale marně. Profesor mezitím plynule přešel do hřímání: „Jste v prostorách, kde přednášely nebo studovaly generace českých historiků. Divan, na kterém sedíte, pochází přímo z pracovny velkého českého historika Josefa Pekaře z Kinského paláce.“ Ono kanape bylo mezi historiky skutečně proslaveno, ale především tím, že se na něm emeritní a poněkud senilní profesor Kališ čas
101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200060
od času dožadoval sexuálních laskavostí od studentek. Také Pekařovu knihovnu z Kinského paláce Richard znal. Muselo se tam přes hromadu nesloženého uhlí a svazky z Pekařovy napůl rozkradené knihovny tam podpíraly kusy nábytku, pokud ještě nezmizely do pracoven a prý i domovů významných akademických funkcionářů. Pekařovy knihy samotné dal Drábek a jemu podobní na index a studenti se museli doprošovat, aby jim je paní knihovnice ze známosti půjčila. Richard využil chvíle, kdy se Drábek opět rozhodl svlažit si hovořením vyschlé hrdlo kávou, a konečně promluvil: „Já, abych se vám přiznal, se na psaní toho provolání moc necítím. Myslím, že jde o příliš náročný úkol. Asi by to měl psát někdo zkušenější a ne student jako já. Třeba některý z aspirantů. Takže jsem vám vlastně přišel říci, že ten text psát nemůžu.“ „Vaši skromnost oceňuji,“ pravil Drábek stále bez náznaku nevole, a dokonce s nádechem jisté spokojenosti v hlase. Složil ruce do jakéhosi lomeného gotického oblouku, na který chvíli zálibně hleděl a pak si jím podepřel bradu. „Ano, je to náročný úkol, formulovat tak složité myšlenky jasně a srozumitelně. To se budete učit celý život,“ pravil jako starý přítel. Richard se podíval na hodinky a už měl na jazyku výmluvu, že musí ještě jednou zajít na studijní oddělení. Pak si ale uvědomil, že Drábek na konci věty neklesl hlasem. Pohlédl na něj a s neblahým tušením zjistil, že profesorův výraz nebezpečně naznačuje, že se chystá říci něco závažného. „Jak říkám, skromnost mladého člověka šlechtí. Ale nemůžete to hned vzdávat. Proto vám chci podat pomocnou ruku. Hodil jsem už takový nárys toho provolání na papír. Myslím, že už s tím nebudete mít moc práce. Paní Krejčíková, už jste s tím přepisem hotova?“
102 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200060