Tihle potkani postupují strategicky. Pochopili, že k hladu, žízni a chladu stačí přidat něco děsu. Kvičí jeden přes druhého. Aby na ni zapůsobili. Na Alex stekla dešťová voda unášená větrem. Už nepláče, třese se. Myslela na smrt jako na vysvobození, ale při pomyšlení, že ji zakousnou krysy a že ji sežerou… Kolik žrádla, na kolik dní, představuje lidské tělo pro tucet potkanů? Vyděšená Alex zaječela. Ale poprvé jí z hrdla nevyšel ani hlásek. Zdolalo ji vyčerpání.
18 Zatímco Camille podával hlášení, Le Guen se vztyčil a narovnal, udělal pár kroků po kanceláři, pak se vrátil ke stolu a znovu si sedl do pozice zamyšlené tučné sfingy. Camille viděl, že než si divizní sedl, potlačil cosi jako spokojený úsměv. Nejspíš ho potěšilo, že splnil své denní tělocvičné penzum, pomyslel si. Dělá to dvakrát třikrát za den, vstane, dojde ke dveřím a zpátky. Někdy i čtyřikrát. Při tréninku dodržuje železnou kázeň. „V Trarieuxově telefonu je sedm nebo osm zajímavých kontaktů,“ pokračuje Camille. „Volal jim, některým i několikrát. Vždycky stejné otázky. Vyptával se na synovo zmizení. Když za nimi zašel, ukazoval jim synovu fotografii na pouti s tou holkou.“ Camille osobně viděl jen dva tyto svědky, s ostatními mluvili Louis a Armand. Stavil se u Le Guena v kanceláři, aby ho informoval, ale na oddělení se nevrátil kvůli diviznímu, nýbrž kvůli paní Trarieuxové, přijela z Orléansu. O převoz se postarali četníci. „Trarieux na ně nejspíš našel spojení ze synových e-mailů. Je tam trochu od všeho.“ Camille pohlédl do svých poznámek. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200028
„Jakási Valérie Touquetová, pětatřicet, bývalá spolužačka, kterou se Pascal Trarieux beznadějně pokoušel sbalit patnáct let.“ „Ten je vytrvalý.“ „Otec jí několikrát volal a ptal se, jestli neví, co se stalo s jeho mladým. Řekla, že ten kluk je vážně mimoň. Neotesanec. A když jsem chvíli počkal, přiznala: ,Fakt totální blb. Vždycky se snažil na holky udělat dojem debilníma historkama‘. Zkrátka pitomec. Ale hodný. Každopádně neměla potuchy, co se s ním stalo.“ „Co dál?“ „Máme taky jistého Patricka Jupiena, rozváží prádlo v jedné čistírně-prádelně, znal Pascala Trarieuxe, protože spolu sázeli na koníčky. Ani ten o Trarieuxovu synovi nic neví. Holku na fotce nepoznal. Další, spolužák ze základky Thomas Vasseur, obchodní zástupce. A pak jeden bývalý kolega z práce, Didier Cottard, skladník, pracoval s ním v jedné zásilkové společnosti, ale to všechno je pořád totéž, otec mu zavolal, přišel a otravoval. A samozřejmě o synovi nikdo už dávno neslyšel. Ti nejlíp informovaní věděli, že v tom byla nějaká holka. Jeho kamarád Vasseur se otevřeně chechtal, jako že pro jednou nějakou měl. Kámoš z prádelny potvrdil, že s tou svou Nathalií šel všem už na nervy, ale jak se jmenovala dál, to nikdo neví. Vzhledem k tomu, že ji nikomu nepředstavil.“ „To se podívejme…“ „No, není to zas tak divné. Potkal se s ní v půlce června a utekl s ní o měsíc později. To neměl moc času na to, aby ji předvedl kamarádům.“ Oba muži se zamysleli. Camille zamračeně pročítal své poznámky, čas od času pohlédl k oknu, jako by tam hledal odpověď na nějakou otázku, a znovu se pohroužil do notesu. Le Guen ho zná dobře. Nechává proto uplynout kratičkou chvíli a pak: 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200028
„Tak spusť.“ Camille je v rozpacích, a to se tak často nestává. „No, abych byl upřímný… Mně na té holce něco nehraje.“ Ihned zvedl obě ruce, aby si chránil obličej. „Já vím, já vím. Já vím, Jeane. Je to oběť! A na oběť není radno sahat! Jenže ses ptal, co si myslím, tak ti to říkám.“ Le Guen se nadzdvihl v křesle, opírá se přitom o lokty. „To je naprostá blbost, Camille.“ „Já vím.“ „Ta holka je už týden zavřená jako ptáček v kleci dva metry nad zemí…“ „Já vím, Jeane…“ „… na fotkách je jasně vidět, že má namále…“ „Jo, já vím…“ „Chlap, co ji unesl, je nevzdělaný idiot, násilník, alkoholik…“ Camille jen vzdychl. „… zavřel ji do klece napospas potkanům…“ Camille tentokrát bolestně přikyvuje. „… a radši skočí z mostu na okružní bulvár, než abychom se k ní dostali…“ Camille jen zavírá oči, jako někdo, kdo nechce vidět rozsah katastrofy, již způsobil. „… a tobě na té holce něco nehraje? Řekl jsi to ještě někomu jinému, nebo je to exkluzivní informace jen pro mě?“ Ale když Camille neprotestuje, když nic neříká, ba co víc, když se nijak nehájí, Le Guen ví, že se něco děje. Něco nenormálního. Ticho. Pak: „Já nechápu,“ pronáší Camille pomalu, „že nikdo nehlásil zmizení té dívky.“ „No ale takových jsou…“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200028