Po příjmovém oddělení následoval „za odměnu“, že jsem začala jíst, přesun na neurotické oddělení spolu se skupinovou, pracovní a výjimečně individuální terapií. Vrátila jsem se mezi nejméně šílené v celém areálu psychiatrické léčebny. Nechápala jsem, proč jsem si musela prožít desetidenní pobyt s lidmi, kteří trpí tak moc, že nejsou schopní navázat vztah. Připadala jsem si potrestaná za utrpení, kterému jsem poprvé v životě dala výraz v podobě slov a činů sebedestrukce. Dospělý svět fungoval stále stejně – odměna za přetvářku a trest za autenticitu. Zhroutila jsem se? Ne. Nemyslím, že jsem se tehdy zhroutila. To slovo navozuje představu někoho, kdo sám sebe neudrží ve stoje, pevně na zemi ve svých slovech a činech. To nebyl můj stav. Byla jsem silná. Silná v činech i slovech. Věděla jsem, že se chci zabít, a když se mi to nepodařilo poprvé, zkusila jsem to podruhé – vyhladověním. Trpěla jsem, ale nehroutila jsem se do cizí náruče a nevolala jsem o podporu. Nikdo mě nenaučil, že druzí lidé mohou také poskytovat podporu. Znala jsem pouze odmítání, výčitky, absolutní přehlížení mých skutečných potřeb a pocitů. A to do té míry, že jsem už sama nedůvěřovala vlastním pocitům a potřebám. Žila jsem v neustálých pochybnostech o tom, kdo jsem a co cítím. Ale nikdy jsem se skutečně nezhroutila. Moje jádro je vytesané z kamene. Jsem jeskynní dítě. Žila jsem roky v jeskyni, byla jsem tou jeskyní. V jeskyni žila Tereza, Tikuma, Černočerná bytost a Drak ostroocasý. Každá z těchto bytostí prožívala něco jiného a zároveň byla samotným prožitkem. Tereza žila někdy jen jako Tereza v jeskyni nebo jako Tereza venku ve světě skrytá ve Zdání. A jindy žila životem Tikumy, Černé bytosti nebo Draka. Nikdy ne zcela pohromadě. Když se v jeskyni ocitla Tikuma, zmizela Černá bytost i Drak. Jen Tereza mohla zdálky přihlížet. Stejně tak byla-li Drakem, vylučovalo to přítomnost těch ostatních. Až o mnoho let později v dospělosti pro ně našla jména a spojení. Jako dítě jen žila jeskyni, aniž by tušila, že ji žije. Přísně oddělovala to, kým byla vně svého těla a kým uvnitř. Byla jsem trojjediná a do plného vědomí jsem tomu dala přístup až v dospělosti prostřednictvím jazyka poezie a jazyka terapie u Martina. 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200018
I nyní se mi o nich těžko píše. Kdo byly a co zastupovaly a vyjadřovaly, když Tereza mlčela? Tikuma byla dítě, ještě stále je, ale už velmi slabounce, a prolíná se s ostatními v bytost, která se spojuje v jednu jedinou – Terezu. Tikuma je děvčátko, které žije zcela osaměle v jeskyni, do které nikdy nikdo nevkročí. Ta jeskyně je moje tělo. A Tikuma je dítě, kterým jsem kdysi byla, mohla být, chtěla být, měla být a také nebyla, neboť mi to nebylo umožněno. Tikuma zhmotnila vše, co jsem prožila i nesměla prožít, v maličké dítě žijící v černočerné jeskyni, kde je jen minimum světla, když slunce zapadá nebo nevychází. Po zbytek dne je uvnitř tma a děvčátko nemusí používat oči. Je bezhlasé. Někdy leží strnule na kamenné zemi, jejím tělem prostupuje chlad, necítí ruce, nohy ani tělo. Jen mysl a tvář zůstávají. Dýchá i nedýchá. Hýbe se v chodbách temnoty a ve stejném čase hodiny leží strnule bez pohnutí. Vyčkává na příchod světla, ale ví, že žádné nepřijde. Prorůstá s kamenem. Nerozlišuje, kde končí její tělo a začíná kámen a chlad. Chce i nechce pohyb. Bojí se opuštění, ale není nikým jiným než tou, která je opuštěná a osamělá v nitru jeskyně. Nepláče nahlas. Slzy putují po její tváři. Jsou teplejší a plnější než chlad a prázdnota jeskyně. Nehýbe tváří, nevzlyká, jen je nechává vytékat z očí. Neovlivní to. Samo se to děje. Nikdo to nevidí, což je stejné, jako by to nebylo. Neví, zda cítí nebo si jen myslí, že cítí. Neví, zda její ústa mluví, nebo si jen myslí, že mluví. Nepoznává svůj hlas, ale chvění v hrdle znamená, že zvuk vychází z jejího těla. Nikdy se nedotýká svého těla. Mohlo by se rozpadnout. Je tak křehké a dotek je tak hrubý. Tikuma je dítě s motýlí nemocí. Stačí se dotknout křídel a už nikdy nevzlétne. Její kůže popraská při prudkém světle a promění se v kamenný prach. Je dítě, které nikdy nemohlo být dítětem. Je děvčátko, které se navždy ztratilo své matce. Tikuma leží a čeká. Neví nač. Jsou chvíle, kdy mizí, a v jeskyni žije někdo jiný. Černá bytost nebo Drak. Tereza je všechny pozoruje. Dívá se, protože jí nic jiného nezbývá. Neumí je spojit. Neví, jak na ně dosáhnout slovy nebo doteky. Bojí se. Černá bytost je ta, která prožívá smutek hlubší a černější, než je možné si představit. Vše ve světě obestře cáry mlhy a šedivého mrho102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200018
lení. Vytlačuje světlo z Terezina těla. V černočerné jeskyni žije neustále. Může být v blízkosti Tikumy, může ji držet za ruku nebo jen postávat u jejího nehybného těla. Tikuma a Černá bytost se nevylučují, ale ani spolu zcela nesplývají. Drak přichází ve chvíli, kdy Černá bytost odchází, a Tikuma co nejpevněji zavře oči a zakryje si dlaněmi tvář, aby neviděla a necítila žár jeho vzteku, který přerůstá v zuřivost. Tikuma se Draka bojí. Černá bytost ustupuje před jeho nečekanou silou. Černá bytost je zahalená v plášti ze tmy a chladu. Je zhmotněním smutku dítěte, které bylo opuštěné a vydané napospas cizotě světa i lidí. Když byla Tereza dítětem, neuvědomovala si její přítomnost. Žila ji celým svým tělem i duší. Byla s ní prorostlá natolik, že nevnímala hranici mezi sebou a jí. V období dospívání a především s odchodem od Matky a Otce se prostor mezi Černou bytostí a Terezou jemně uvolnil. Mohla se nadechnout. Pocítila svobodu, místy ve svém těle poznávala, že je svobodnou bytostí, která si může volit vzdálenost od Černé bytosti. Také ji začala více vnímat. Odvažovala se vyjadřovat pocity, které Černá bytost přinášela s sebou. Smutek, zoufalství, bezmoc, žal. Nikoho o nich nepřesvědčovala. Jen sebe. Učila se pomaličku důvěřovat, že tyto pocity skutečně prožívá. Nerada je vyslovovala nahlas, neboť okamžitě vnímala nedůvěru ve tváři těch druhých. Byla natolik zpochybněná jako dítě, že sama sobě ani druhým nedůvěřovala, když opouštěla krajinu dětství a učila se vyjadřovat vlastní pocity a potřeby. Trvalo jí mnoho let, než v sobě zpevnila důvěru namísto nedůvěry. Trvalo několik let, než síla Černé bytosti zeslábla natolik, aby se Tereza dokázala rozesmát z hloubi svého těla a prožívat vlnu radosti, byť jen chvilkové.
10.
Jedna z prvních chvil osvobození, kdy jsem pocítila čistou radost a touhu se nahlas smát, a také jsem se bez váhání rozesmála a smála a smála, bylo pozdní odpoledne s Haničkou. Seděly jsme spolu na 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200018