zmizne. Od rodičů jsem pochopila, že v dobách Sovětskýho svazu všichni přežívali tím, že kradli, a kradou dodnes.“ „Musel tady být někdo z kláštera,“ řekl jsem rezignovaně a podíval se na květiny. Hlas mi zněl suše a dutě. „Ne. To není od nich. Co vím, tak ty by byly daleko pompéznější, s vizitkou, stuhou a s křížkem. Kněží by sem přišli s televizí a chórem.“ Usmál jsem se na ni, ale její obličej byl uzavřený. „Ty nejsi členem církve, co?“ „Nedá se do ní ani vstoupit, ani z ní vystoupit.“ „Můžu se podívat?“ Podala mi kytici. Byla pěkná a skládala se z růží, frézií, lilií a dalších květin, které jsem neznal jménem. Obrátil jsem ji v rukou. Mezi stonky vyčuhoval růžek papírku. Byl pevně připevněný zelenou stuhou omotanou kolem kytice. Vytáhnul jsem ho. Podobal se tenkému papíru na balení cigaret. Stálo na něm jenom: „Navždy MF.“ Sehnul jsem se a zvedl tu uvadající kytici. Někdo se snažil mezi stonky schovat stejný tenký cigaretový papír. Na něm stálo: „Navždy Světlana“ a vedle křížku bylo namalováno malé srdce. Ukázal jsem papírky Máše. Zeptala se: „Říká ti to něco? MF? Světlana?“ „Ne,“ odpověděl jsem, ačkoliv mi to samozřejmě něco říkalo. Ale najednou jsem neměl chuť se o to dělit s dobře oblečenou, sebevědomou a docela sexy poručicí Mášou Kudrinovou, která o sobě tvrdila, že je z moskevské kriminálky. „Jistěže,“ řekla. „Jen ženský dělají takový věci. Měl tvůj bratr přítelkyni? Víš o tom něco?“ „Ne. Nežil jako mnich řeholním životem, jestli chceš naznačit tohle, ale nikdy jsem nic neslyšel o nějaký 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200015
dlouhodobý nebo zvláštní přítelkyni tady v Moskvě. Upřímně řečeno si myslím, že silně uvažoval nad tím, že by zasvětil svůj život Bohu.“ „Byli jste si blízcí?“ „Ano. Hodně.“ „Takže by ti to řekl. Kdyby tam figurovalo nějaké děvče.“ „Myslím, že řekl. Ne, jsem o tom přesvědčený.“ „Mohl to být nějaký jeho obdivovatel. Novic?“ „Netuším.“ „Jasně,“ řekla a podívala se šikmo vzhůru. Když jsem následoval její pohled, uviděl jsem bezpečnostní kameru. „V noci tady není zrovna moc světla,“ konstatovala. „Ale je ho dost na to, aby citlivá kamera dokázala zachytit, co se tu děje. Kamery – ještě jedna je tamhle a další za rohem – jsou namířený na místní domy sdružení vlastníků. Kousek odtud se totiž nachází cizinecká enkláva a ve stejný čtvrti je taky směnárna.“ Čekal jsem, co řekne dál. Opět se na mě zkoumavě podívala, jako kdybych z toho měl odvodit vlastní závěry. „Na pásce nic není?“ „Teď už se pásky nepoužívají, Adame. Ale máš pravdu. Na harddisku nic není. Zdá se, že z nějakýho důvodu chybí právě ta noc. Zrovna tahle noc.“ „Ale ty tomu nevěříš?“ „Věřím spíš tomu, že záznamy z toho dne někdo smazal.“ „Co se mi tím snažíš naznačit, poručíku Kudrinová?“ „No. Co se tím snažím říct?“ Trochu mě znervóznilo, když jsem na druhé straně za stromy zahlédl nějaký pohyb. Máša k tomu místu stála obrácená zády, ale všimla si, že jsem něco zahlédl, a rychle se otočila. Stála tam mladá žena v kožené 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200015
bundě, džínách a teniskách. Světle zrzavé vlasy měla sčesané z čela do culíku. Byla to ta žena, kterou jsem včera viděl na Gabrielově pohřbu. Vzpomněl jsem si, jak stejně jako ostatní políbila Gabrielovo čelo, než rakev zavřeli. Když zvedla hlavu a udělala nad mým zesnulým bratrem křížek, podívala se přímo na mě. Pamatoval jsem si barvu jejích vlasů pod půvabným šátkem a její sytě zelené oči. Chtěl jsem si s ní promluvit, ale když jsme vyšli z kláštera, nebylo po ní nikde ani památky. Je to ta Světlana, kterou měl Gabriel uvedenou v notesu spolu s částí telefonního čísla? Žena se otočila a rozběhla se pryč. Máša nasadila tempo a vyrazila za ní a já za Mášou, ale bylo to zbytečné. Běželi jsme, jak nejrychleji jsme uměli. Cesta vedla labyrintem uliček a schodišť a žena zmizela mezi dvorky a ulicemi, které nás dovedly k bulváru, kde jsme skončili. „Do prdele!“ ulevila si Máša. I když jsme byli oba v dobré formě, ztěžka jsme oddechovali. „Do prdele, ta byla rychlá. Měli bysme ji nominovat do našeho olympijskýho družstva.“ „Kdo to byl?“ zeptal jsem se nevinně. „No, kdo sakra? To bych taky ráda věděla. Proč utíkala? Co musí skrývat?“ „Nemám ponětí.“ „Nikdy předtím jsi ji neviděl?“ „Ne,“ zalhal jsem. „Ale můžeme zkontrolovat Gabrielovy kontakty.“ „To taky děláme,“ řekla nevýrazně. „O žádný olympijský sprinterce se tam ale nic neobjevilo, jestli narážíš na tohle.“ „Myslím, že mi dlužíš vysvětlení ohledně několika věcí,“ řekl jsem. „Dobře. Můžeš mě pozvat na oběd.“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200015