0
101
Rys se zapřísahal, že Velkého zajíce najde, i kdyby Mahtigwess utekl na kraj světa. Tehdy měl Rys krásný, dlouhý ocas a přísahal při něm: „Ať mi ocas upadne, ať mi z něj zůstane třeba jen pahýl, jestli se mi nepodaří Velkého zajíce chytit!“ Po jedné míli našel jeho stopy. Po druhé míli našel další stopy. Rys taky nebyl úplně bez kouzel a navíc byl vytrvalý. Postupoval po zajícových stopách míli po míli. Začalo se stmívat. Rys byl skutečně stále blíž a blíž a Velký zajíc cítil, že už je unavený. Dostal se právě na širokou, pustou, zasněženou pláň, kde kromě malého smrčku nebylo nic, kam by se mohl schovat. Udupal sníh a udělal si kutloch a lůžko ze smrkových větví. Když k tomu místu doběhl Rys, našel pěkný velký vigvam a strčil hlavu do dveří. Uvnitř seděl statný starý, šedovlasý náčelník s vážnou tváří. Jediné, co na něm bylo divné, byly dvě dlouhé uši, které mu stály po stranách hlavy. „Velký náčelníku, neviděls náhodou takového většího zajíce, který uháněl jako blázen?“ zeptal se ho Rys. „Zajíce? No jistě, tady kolem jsou stovky, tisíce zajíců, ale nač ten spěch? Je pozdě a musíš být už unavený. Jestli chceš lovit zajíce, začni ráno, až se dobře vyspíš. Jsem osamělý muž a společnost tak úctyhodné osobnosti, jako jsi ty, mi bude milá. Zůstaň přes noc; zrovna dusím výborné zaječí maso.“ Rysovi to zalichotilo. „Velký náčelníku, bude mi ctí,“ odpověděl. Spořádal celý kotlík chutného zaječího masa a pak usnul u praskajícího ohně. Brzy ráno se probudil. Zjistil, že leží sám uprostřed obrovského sněhového pole. Nebylo tam nic, žádný vigvam, žádný oheň, žádný náčelník; neviděl nic než pár smrkových větví. Všechno byl jen sen, iluze vytvořená kouzlem Velkého zajíce. Dokonce i dušené maso byla jen iluze, protože Rys měl hlad jako vlk. V ledovém se větru třásl zimou a kvílel: „Zajíc mě napálil, ale já si to s ním vyřídím. Přísahám při svém ocasu, že ho chytím, zabiju a sním!“ Velký zajíc opět uháněl mílovými skoky a Rys mu zase byl v patách. Večer si Zajíc řekl: „Je čas si odpočinout a něco vymyslet.“ Tentokrát udupal velkou plochu a poházel ji množstvím borových větví. Když tam dorazil Rys, našel velikou vesnici se spoustou lidí v pilné práci, ale nevěděl, co je to za kmen. Uviděl taky vysoký dřevěný kostel natřený na bílo, takový, jaké některým kmenům budovali francouzští jezuité. Rys přistoupil k mladému muži, který se právě chystal vejít do kostela. „Příteli, neviděls tudy běžet dost velkého zajíce?“
Duch_dvou_tvari_KNIHA_04052012.indd 101
4.5.2012 12:33:25 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199915
„Buď zticha,“ napomenul jej mladík, „právě se koná bohoslužba. Počkej, až bude po kázání.“ Vešel do kostela a Rys za ním. Bylo tam plno lidí. Seděli a poslouchali šedovlasého kazatele. Zvláštní byly dlouhé uši, které po obou stranách trčely z knězovy čapky. Měl velice, velice dlouhé kázání o škodlivosti a krvelačnosti dravé zvěře, která ostrými tesáky trhá oběti a požírá je. „Tihle divocí zloduši budou za své hříchy potrestáni,“ opakoval kněz stále dokola. Rysovi se to dlouhé kázání nelíbilo, ale nezbývalo mu než čekat. Když bylo konečně po kázání, šel za knězem s dlouhýma ušima a zeptala se ho: „Pane, neviděl jste tady někde většího posvátného zajíce?“ „Zajíce!“ vykřikl kazatel. „Máme tady blízko mokřinu, kde jsou tisíce zajíců.“ „Já nemyslím jen obyčejného zajíce; mluvím o Velkém zajíci.“ „O tom nevím nic, příteli. Ale tamhle v tom velkém vigvamu žije moudrý starý náčelník, sagamor. Jdi a zeptej se jeho, ten ví všechno.“ Rys tedy šel do vigvamu a našel tam náčelníka, úctyhodnou osobu s šedivými vlasy, jako měl kazatel, a s dvěma dlouhými bílými loknami po stranách hlavy. „Můj milý, co pro tebe můžu udělat?“ zeptal se vlídně sagamor. „Hledám Velkého zajíce.“ „Ach, toho? Toho je těžké najít a ještě těžší chytit. Teď už je pozdě, ale zítra ti pomůžu. Posaď se, můj milý. Moje dcery ti dají dobrou večeři.“ Náčelníkovy dcery byly krásné. Přinesly Rysovi mnoho dřevěných mís s nejvybranějšími pokrmy a on všechno spořádal, protože už byl velice hladový. V teple ohně a s plným žaludkem se mu začalo chtít spát. Náčelníkovy dcery mu tedy přinesly tlustou medvědí kůži, aby se na ni uložil. „Vy opravdu víte, jak se chovat k hostu,“ pochvaloval si Rys, než usnul. Když se probudil, zjistil, že leží v ponuré mokřině, ze které stoupá mlha. Nebylo tam nic než bahno, rozbředlý sníh a spousta zaječích stop. Nikde žádná vesnice, žádný kostel, žádný vigvam, žádný sagamor, žádné krásné dcery. Všechno byl jen přelud vykouzlený Velkým zajícem. I dobré jídlo byl jenom přelud a Rysovi v břiše kručelo hlady. Brodil se po kotníky v mrznoucí břečce. Mlha byla tak hustá, že skoro nic neviděl. Celý rozzuřený přísahal, že najde a zabije Velkého zajíce, i kdyby ho to mělo stát život. Přísahal na svůj ocas, na své zuby, na své drápy — na všechno, co mu bylo drahé. Pak pospíchal dál. Toho večera přišel Rys k dlouhému domu. Uvnitř bylo něco jako prostorný sál a ten byl plný lidí. Na vysoké stolici tam seděl náčelník,
Duch_dvou_tvari_KNIHA_04052012.indd 102
102
1
4.5.2012 12:33:25 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199915
2
který měl po každé straně hlavy velké bílé péro. Tenhle ctihodný vůdce měl také krásné dcery, které hostily všechny příchozí, protože se tam právě konala velkolepá slavnost. Rys se sem připotácel úplně vyčerpaný. „Neviděl jste někdo V-V-Velkého z-z-zajíce?“ vydechl. „Později, můj milý,“ řekl náčelník s dvěma bílými péry. „Teď slavíme, tančíme, zpíváme. Zdáš se vyčerpaný, chudáčku! Nejdřív se posaď a popadni dech. Odpočiň si. Najez se.“ Rys se posadil. Lidé soutěžili v tanci a zpěvu. Náčelník na Rysa ukázal a pravil: „Náš host určitě dobře zpívá. Třeba nás taky poctí nějakou písní.“ Rysovi to zalichotilo. Vstal a zazpíval: Zajíci! Jak je nenávidím! Jak je nesnáším! Jak jsou mi k smíchu! Já je zabiju! Já je skalpuju! Já je sežeru!
103
„Opravdu úžasná píseň,“ řekl náčelník. „Musím tě za ni odměnit. Dám ti tohle.“ Vyrazil ze své stolice, přeskočil Rysovi přes hlavu a přitom mu zasadil ránu tomahavkem. Pak pokračoval mílovými skoky dál. A najednou bylo zase všechno pryč. Dlouhý dům, sál, lidé, dcery; nikde nikdo. Rys se ocitl sám uprostřed ničeho. Byl na tom hůř než předtím, protože měl na hlavě tržnou ránu, jak ho Velký zajíc praštil tomahavkem. Nohy měl rozbolavělé, žaludek prázdný, sotva se vlekl. Zuřil jako nikdy dřív. „Já ho zabiju!“ vrčel. „Dám za to třeba život! A těm jeho kouskům je konec! Víckrát mě neobalamutí!“ Večer přišel ke dvěma krásným vigvamům. V prvním byla mladá žena, zřejmě náčelníkova dcera. V druhém někdo, koho Rys považoval za jejího otce — starší šedovlasý muž ušlechtilého vzezření s dvěma skalpovými kadeřemi po stranách hlavy. „Pojď dál, pojď dál, chudáčku,“ zval ho šedovlasý muž. „Ty jsi zraněný! Moje dcera ti tu ránu vymyje a ošetří. A musíme se postarat,
Duch_dvou_tvari_KNIHA_04052012.indd 103
4.5.2012 12:33:25 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199915