Česká republika a Evropská unie
tl celkový český vývoz o 25 % a schodek zahraničního obchodu byl nejnižší za posledních jedenáct let. V následujících letech růst českého vývozu i nadále pokračoval, kdy v období mezi rokem 2005 a koncem roku 2007 ročně rostl v průměru o 14 %; v roce 2008 však vlivem světové ekonomické krize klesl na pouhých 6 % (BusinessInfo 2008a; ČSÚ 2009a). V roce 2005 dosáhla Česká republika poprvé ve své historii přebytku v obchodu s Evropskou unií, přičemž v roce 2007 tento přebytek dosáhl téměř osmdesáti osmi miliard korun (ČSÚ 2008a, s. 3). I po vstupu zůstala Evropská unie pro českou ekonomiku nejvýznamnějším obchodním partnerem, zodpovídajícím za 76 % českého zahraničního obchodu v roce 2008 (ČSÚ 2008b). Země SVE navýšily vzájemný obchod mezi sebou dokonce více než s EU-15; Česká republika patřila k jedné z pěti zemí (spolu s Maďarskem, Polskem, Slovenskem a Slovinskem), které zaznamenaly vyšší nárůst objemu vzájemného obchodu než s EU-15. Během jednoho roku po vstupu vzrostl v České republice celkový vývoz do nových zemí o 33 % ve srovnání s 21 % do EU-15, přičemž nové členské země se na českém exportu do EU-25 podílely 21 % (EIU 2005, s. 7). Pět let po květnu 2004 se již obchod se zeměmi SVE podílel 18 % na celkovém českém obchodě (ČSÚ 2009b). Vstup do Evropské unie také pozitivně ovlivnil strukturu obchodu, kdy se v České republice zvýšil podíl kvalitních, technicky vyspělých produktů na českém vývozu. Stalo se tak v důsledku růstu mezifiremního obchodu, zejména ve strojním odvětví, neboť mezinárodní společnosti přesouvaly zdroje a výrobu do střední Evropy (EIU 2005, s. 3). Česká republika po vstupu také zaznamenala pokračující růst přímých zahraničních investic. Ke konci roku 2007 se PZI kumulativně více než zdvojnásobily na sedmdesát šest miliard eur, kdy téměř 90 % představovaly investice pocházející ze zemí Evropské unie (zejména německé, holandské a rakouské) (ČNB 2007). Některé nadnárodní společnosti se tak přesunuly ze západní Evropy do České republiky a země se stala atraktivní zvláště pro investory v high-tech zpracovatelském průmyslu a ve službách s vysokou přidanou hodnotou (Zahradník 2005, s. 3). Například německý koncern Volkswagen investoval do české společnosti Škoda tři a půl miliard eur, čímž z ní učinil jednu z největších českých společností s více než 27 000 zaměstnanci. Česká republika se stala – po Španělsku a Číně – třetí největší zahraniční lokalitou pro německé výrobce automobilů. Dále si Českou republiku zvolily coby místo pro zpracování svých výrobků Siemens a Lufthansa, stejně jako skupiny japonských a korejských výrobců elektroniky (Baryschová 2006, s. 15). Tyto investice podpořily růst v průmyslové výrobě a stavebnictví, který se od roku 2000 kontinuálně zvyšoval, a napomohly tak vyvrátit obavy z propadu těchto sektorů po vstupu do Evropské unie (Malý 2005, s. 100). Ekonomický růst Vstup do Evropské unie má pozitivní vliv na výkonnost české ekonomiky a její postupnou konvergenci s EU-15 v klíčových ukazatelích, jako je příjem na obyvatele, životní úroveň a změny ve struktuře spotřeby. Reálný HDP v České republice roste kontinuálně od roku 2000 rychleji než HDP v EU-15 i díky vyšším vývozům do Evropské unie 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199913
Hospodářství a evropská integrace
a nárůstu PZI. V roce 2004 dosáhl růst HDP 4,5 % a po dobu následujících tří let rostlo české hospodářství o více než 6 %, což je tempo značně převyšující průměr Evropské unie (Mencinger 2006, s. 1) (viz Tabulka 4.2). Následkem toho vzrostl český HDP na osobu (PPS) na 80 % evropského průměru z pouhých 75 % v roce 2004 (Eurostat 2009a). Tabulka 4.2: Růst HDP v České republice a Evropské unii po roce 2004 (%) 2004
2005
2006
2007
2008
2009
ČR
4,5
6,3
6,8
6,1
2,5
4,2
EU15/25/27
2,5
1,9
3,1
2,9
0,7
4,2
Zdroj: Eurostat (2010a)
V roce 2008 se však situace začala měnit, neboť Českou republiku ovlivnila globální finanční krize, která rok předtím začala v USA a následně se přenesla na další vyspělé ekonomiky. Nepřiměřeně rychlé zhodnocování české koruny spolu se snižující se zahraniční poptávkou následkem hospodářského zpomalení v eurozóně negativně ovlivnilo domácí ekonomiku, a ukončilo tak hospodářský boom prvních let po vstupu do Evropské unie. Důsledkem této situace vzrostl český HDP v roce 2008 o pouhá 2,5 %, byť tato hodnota stále převyšovala průměr v EU-27. Někteří odborníci vnímali toto zpomalení jako žádoucí stabilizaci české ekonomiky, která v posledních několika letech rapidně rostla. Zpráva České národní banky však označila následující dva roky za období velkého rizika, pro něž bude typické zpomalení hospodářského růstu, rostoucí inflace, slabší směnný kurz české koruny, nižší zahraniční poptávka, horší finanční podmínky na domácích trzích a vysoká úroveň nejistoty ohledně budoucího makroekonomického vývoje (ČNB 2008a, s. 7–22). Tyto predikce se naplnily a ČR v roce 2009 zaznamenala negativní ekonomický růst ve výši –4,2% (Eurostat 2010a). Nezaměstnanost, pracovní trh a imigrace Navzdory předpovědím o značném nárůstu se v České republice míra nezaměstnanosti po vstupu dramaticky nezměnila; dokonce došlo k jejímu poklesu (viz Tabulka 4.3). Před vstupem do Evropské unie se nezaměstnanost pohybovala okolo 7–8 %, v roce 2004 se zvýšila na 8,3 % (srovnejme s průměrem v EU-15 ve výši 8,5 %) a během následujících let se postupně snižovala. V roce 2008 dosáhla pouhých 4,4 %, tedy nejnižší hodnoty od roku 1996 (ČSÚ 2009a). Ve stejném roce dosáhla míra zaměstnanosti v České republice 66,6 % a převýšila průměr EU-25 ve výši 66,3 % (Eurostat 2009b). Nezaměstnanost však začala v důsledku globální finanční a ekonomické krize vzrůstat a v roce 2009 dosáhla 6,7 % (ČSÚ 2010). 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199913
Česká republika a Evropská unie
Tabulka 4.3: Míra nezaměstnanosti v České republice (%)
ČR
2000
2001
2002
2003
2004
2005
2006
2007
2008
2009
8,8
8,1
7,3
7,8
8,3
7,9
7,1
5,3
4,4
6,7
Zdroj: ČSÚ (2010)
Pro české zaměstnance se po vstupu otevřením pracovních trhů naskytly pracovní příležitosti v jiných zemích Evropské unie, přestože se tak nestalo okamžitě. V obavách z přílivu levné pracovní síly ze střední a východní Evropy trvaly členské země Evropské unie během vstupních jednání na dlouhém přechodném období (až sedm let) předtím, než umožní pracovníkům z nových členských zemí plný přístup na své pracovní trhy. Z EU15 pouze Irsko, Švédsko a Velká Británie souhlasily s odstraněním omezení a otevřely své pracovní trhy pracovníkům z nových členských zemí již v květnu 2004, byť byly vyžadovány určité kvóty a pracovní povolení. Nakonec se očekávaný příliv pracovní síly ze zemí SVE neuskutečnil, což ukázalo, že dané obavy byly silně přehnané (Baryschová 2006, s. 17–18). Zejména počet Čechů migrujících za prací do zemí EU-15 byl zanedbatelný (EIU 2005, s. 17). V důsledku této zkušenosti otevřelo do počátku roku 2009 své pracovní trhy pro pracovníky z nových členských zemí dalších dvacet zemí Evropské unie, přičemž pro odstranění bariér před koncem přechodného období se rozhodly již také Belgie a Dánsko. Německo a Rakousko však zatím pouze pozměnily jistá opatření (otevření trhu pro vysokoškolsky vzdělané pracovníky) a oznámily, že definitivně odstraní omezení až po vypršení přechodného období v květnu 2011. Vstup do Evropské unie znamenal, že Česká republika musela otevřít svůj pracovní trh pracovníkům z ostatních členských zemí, čímž se zvýšil počet pracovníků, kteří mohou bez omezení vstoupit do země. Česká republika musela před vstupem harmonizovat svá pravidla s relevantní legislativou Evropské unie v otázce uznávání profesních kvalifikací a přijala rámec pro uznávání určitých zahraničních profesních kvalifikací (Squire Sanders 2003, s. 6). V případě pracovníků z nečlenských zemí Evropské unie bylo potřeba zavést určité postupy a právní opatření (například program „zelené karty“). Česká republika musela také posílit kontrolu migrace, aby zajistila, že se s přistěhovalci bude zacházet podle standardů a požadavků Evropské unie. Nejvýraznější posun nastal v souvislosti se Zákonem č. 326/1999 o pobytu cizinců na území České republiky (Zákon o cizincích) a Zákonem č. 325/1999 o azylu (Zákon o azylu); oba tyto zákony byly schváleny v roce 1999 a vstoupily v platnost v lednu 2000 (Drbohlav 2005). V důsledku své rostoucí ekonomiky přilákala Česká republika po vstupu rostoucí počet zahraničních pracovníků. K prosinci 2008 bylo v České republice legálně zaměstnáno 285 000 cizinců, což představuje nárůst o 250 % v porovnání se 108 000 zahraničních pracovníků v zemi v roce 2004. Během roku 2009 však tento počet kvůli hospodářské krizi poklesl. Hlavním zdrojem pracovní imigrace v České republice je 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199913