Pickup patří jednomu špičkovému běžci jménem Isaac Songok, dalšímu ze sportovců bratra Colma. Potřebuje ho mít zpátky na devátou, proto se nezdržujeme. Nejnovější člen našeho týmu Shadrak přicestoval kvůli běhu až z Kamwosoru a strávil v Itenu noc. To je hodně úsilí kvůli tréninkovému běhu. Godfrey mi říká, že Shadrak běhal s Davidem Barmasaiem. Prý se spolu přátelili od dětství. Nicméně Barmasai právě zvítězil v maratonech v Nairobi a v Dubaji, jednom z nejlépe placených závodů na světě, kde na cenách pro vítěze vydělal čtvrt milionu dolarů. Mám pocit, že si Shadrak připadá mírně odstrčený. „Ale říká se, že v tréninku mu Barmasai nestačí,“ dodává Godfrey. Je-li to pravda, pak v sobě musí mít ohromný potenciál. Je vzrušující mít ho v týmu, ačkoli mi připadá, že Chris tak nadšený není. Kývne mu na pozdrav a pohledem ode mě žádá vysvětlení. „Godfrey ho zná,“ řeknu. „Tvrdí, že je dobrý.“ „Aha,“ odpoví úsečně, jako pokaždé, když není úplně spokojený. Oba běžci si beze slova potřesou rukama. Všude kolem nás se v nažloutlém ranním světle probouzí, protahuje a zívá Iten. Godfrey pronese jeden ze svých povzbuzujících proslovů. „Žádné závodění,“ nabádá. „Prvních patnáct kilometrů pěkně v klidu. Pojedu v autě s vodou a po každých pěti kilometrech na vás počkám. Všichni v pořádku? Japete, ty taky?“ Japet se usměje. „Finne, připravený?“ Přikývnu. „Dobrá, jdeme na to.“ Mám v plánu běžet třicet kilometrů, přestože budu rád, když s nimi udržím krok na prvních patnácti. Marietta, Flora a děti jedou s Godfreyem v autě. Nasadíme mírné tempo (prvních 5 kilometrů zvládneme za 24 minut) a já běžím s Chrisem na čele skupiny. Držíme se na cestě kopírující hlavní silnici, dolů, nahoru a ven z města směrem k Eldoretu. Po včerejší masáži mám nohy docela svěží a při běhu si můžu i povídat s Chrisem. Po přibližně deseti minutách nás po silnici předjede pickup. Děti nám mávají. Marietta je skrčená vzadu na ložné ploše a pořizuje fotky jako válečný fotograf. „Je fajn, že máš takovou podporu,“ usoudí Chris. „Pomáhá ti tu celá rodina.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199907
Marietta se mi později přizná, jak moc ráda s námi jela. Uvědomuju si, že díky běhání jsem mohl poznávat okolí, zatímco ona a děti zůstávali po většinu času na zahradě nebo v nejbližším sousedství. Příležitostně se vydáváme na delší procházky, ale na každém rohu nás zastavují lidé, kteří si s námi chtějí popovídat, potřást si rukama s dětmi nebo nás pozvat domů na čaj. Je milé, že nás takto vítají, ale znamená to, že se jen málokdy dostaneme někam dál. Vydat se na nedaleký trh s ovocem a zeleninou znamená půldenní výpravu. Krátce po značce pěti kilometrů se trasa vzdaluje od hlavní silnice a pokračujeme překrásným patchworkem políček obklopujících Iten. Prašná cesta se vine mezi malými hospodářstvími, shluky chýší jsou po krajině rozeseté jako nějaké velké pece. Občas se v oblaku červeného prachu objeví auto nebo motocykl a troubí na nás, abychom mu uhnuli. Na deseti kilometrech Godfrey zastaví a Lila s Umou z auta podávají lahve vody. Chytáme je v běhu a Godfrey na nás křičí, že jsme druhých pět kilometrů zvládli za 22 minut. Zrychlujeme. „Držte tempo,“ povzbuzuje Godfrey. „Finne, vypadáš dobře. Tak se drž. Drž tempo.“ Máme dobrého trenéra. „Kde je Chris?“ Rozhlížíme se, ale nikde ho nevidíme. Běžíme dál a dostáváme se k táhlému kopci. Zvedá se mezi poli směrem k silnici. Přidám. Ačkoli tu většinou s kopci zápasím, rozhodl jsem se, že nejlepší bude na ně útočit. Když se jim poddám a zpomalím, semelou mě a vysají mi nohy, takže se budu jen plahočit jako mrtvola na hůlkách. Když na ně rychle vyběhnu, zdolám je dřív, než mě dostanou. Samozřejmě je to riskantní strategie. Je-li kopec dostatečně dlouhý, probere se, když budu ještě v půli cesty, bude se na mě potměšile usmívat a pak, jako by se proti mně nečekaně pozvedl, bude po všem. Ale dnes se cítím dobře a vedu útok na kopec. Cestou podám Shadrakovi lahev s vodou. Za běhu kašle a smrká, silně se potí. Právě teď zaručeně nevypadá jako šampion pro Lewu. Na vrcholku kopce zahlédnu britského maratonce Toma Payna, jak se potácí za svým vodicím běžcem. Běžci tu křižují síť silnic a stezek jako vláčky mířící sem a tam. Běžíme dál přes hlavní silnici a do krajiny na její druhé straně. Za námi zaslechneme dusot nohou. Všichni se beze slova ohlédneme.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199907
Kolem proběhne Chris. Držíme se za ním, ale tempo se zrychluje. Nevím, jestli se Chris snaží zjednat si autoritu, ale vtipkování a hovory najednou ustaly. Zdá se, že cesta mírně klesá, proto se tempo nezpomalí. Jospat, který běží vpředu s Chrisem, mi naznačuje, ať zaujmu jeho místo. Poslechnu ho, ale už běžíme skutečně rychle. Nejsem si jistý, jestli tohle tempo vydržím. Chris se na mě usměje. „Jsi v pohodě?“ zeptá se. Překvapuje mě, že jsem. Dokonce si tohle tempo užívám. Ale bojím se, že příliš riskuju. Chrisova otázka přináší pochybnosti a hlavou se mi začínají honit výmluvy. Než se stačím rozhodnout, vyhrknu: „Poběžím jen patnáct kilometrů.“ „Jasně,“ přikývne Chris. Připadá mi, že jsem mu odpověděl tak, jak čekal. „Patnáct kilometrů budeme mít za chvíli za sebou,“ řekne. „Už jen dvě zatáčky.“ Měl bych pokračovat, ale už jsem se vyjádřil. Jakmile se rozhodnete, kde zastavíte, musíte k tomu, abyste pokračovali dál, vyvinout nesmírné úsilí. Už jsi toho zvládl dost, říkám si, vydržel jsi až sem. Je to jen první běh. Výmluvy, výmluvy, výmluvy. Rozhodnutí je konečné. Vpředu už vidím pickup stojící na bodu patnácti kilometrů. „Tady zastavím,“ oznamuju, aby to bylo naprosto jasné, a začnu sprintovat. Slyším několikero pochichtávání, když je nechávám na okamžik za sebou a běžím k malé Lile, která mi utíká naproti s lahví vody. Stojím a cítím se dobře. Ostatní proběhnou kolem a pokračují po prašné cestě mizící někde v lese. „Posledních pět kilometrů jste měli těsně pod dvacet minut,“ říká Godfrey. „To je rychlé.“ Není to zlé, ale připadá mi, že jsem odstoupil moc brzo. Vyšplhám na ložnou plochu pickupu a sednu si k Umě na rezervní pneumatiku. Godfrey nastartuje a vyrazíme za ostatními. Asi po dvou mílích uvidíme Chrise jít po cestě. Také si naskočí ke mně dozadu. „Podvrtnul jsem si kotník,“ vysvětluje. „Bolí to?“ „Ani ne, v pořádku,“ prohlásí a věnuje mi svůj úsměv za milion dolarů. „Jen jsem to nechtěl pokoušet.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199907