102 | F ilo s of ie m y sl i to mentální, je jiný než způsob, jímž jej identifikujeme jakožto fyzický stav mozku. Právě v tom spočívá ona svébytnost mentálního v rámci některých úvah o identitě. Na druhou stranu Place zřetelně deklaruje, že z logické nezávislosti používaných termínů neplyne nezávislost ontologická. Naše neschopnost propojit termíny z jedné jazykové sféry (mentální) s termíny té druhé (fyzické) pak vede k tendenci postulovat ontologicky samostatnou mysl.163 Podle teoretiků identity je třeba tuto tendenci odmítnout. Nicméně zůstává otázkou, nakolik tato praktická neschopnost propojit obě kategorie termínů do logického celku vyvolává oprávněnou obavu, že mentální není jen jazykovou formou či způsobem popisu. Pokud by mentální popis zcela nevyčerpával kategorii mentálního, ale pouze by ji určitým způsobem vyjadřoval, pak by mohlo jít o signál, proč se nedaří redukci mentálního na fyzické realizovat. David Armstrong podal detailní analýzu svého stanoviska v knize Materialistická teorie mysli (A Materialist Theory of the Mind, 1968). Svou verzi teorie identity nazývá materialismem centrálních stavů. Centrálními stavy rozumí stavy mozku a centrální nervové soustavy. Cílem jeho úvah je prokázat platnost silné verze teorie identity. Projekt má dvě fáze: 1) důkladně analyzovat stavy mysli bez ohledu na to, jak se vztahují nebo nevztahují k fyzickým či materiálním jsoucnům; 2) ukázat, že tímto způsobem analyzované mentální stavy jsou ve skutečnosti ztotožnitelné se stavy mozku či centrální nervové soustavy. První krok Armstrongova přístupu je především pokusem analyzovat mentální stavy jako kauzálně účinné jednotky. Stavy mysli je nutné identifikovat jako způsobilé vstupovat do běžných kauzálních vztahů, tedy například zapříčiňovat jednání osoby. „Pojem mentálního stavu je primárně pojem stavu určité osoby vhodný k vyvolání určitého druhu chování.“ 164 Pojem mentálních entit je třeba interpretovat kauzálně, bez intence hledat jejich potenciálně esenciální vlastnosti. Jediné skutečně relevantní údaje představují nutné a dostačující podmínky k vysvětlení příčin chování. Pojem příčiny je omezen jen dvěma podmínkami. Především existence příčiny logicky neimplikuje existenci účinku. Příčina může být identifikovatelná, aniž by někdy došlo k účinku. Za druhé
163)
Place, U. T., Is consciousness a brain process?, s. 50. Armstrong, D. M., A Materialist Theory of the Mind. Routledge, London 2008, s. 82.
164)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199905
5 Te o r ie i denti t y | 103 se příčiny nemusí odehrávat v prostoru, ale pouze v čase.165 Zásadní je, aby se při analýze mentálních stavů abstrahovalo od úvah ohledně vnitřní povahy mentálních stavů. Armstronga zajímá především role mentálních stavů (ať už je to jinak potenciálně cokoli) jakožto iniciátora i zprostředkovatele chování v kauzálním řetězci. Přitom tento řetězec zahrnuje nejen kauzální vazby k chování, ale též kauzální vazby k dalším mentálním stavům.166 Ontologický závazek kladený na mentální stavy je proto v jeho koncepci značně omezený, a to v podstatě na deskripci role těchto stavů při analýze chování. Rozhodné slovo ve věci statusu mentálních entit má tak či onak empirická věda. Pokud se v druhém kroku podaří ztotožnit mentální stavy s fyzickými stavy a prohlásit, že mentální stavy jednoduše jsou fyzické stavy, pak bude zjevné, že celá kauzální struktura je ve skutečnosti fyzickou strukturou. Proto může navzdory odlišnému vnímání mentálních stavů z pohledu první osoby ve srovnání se stavy fyzickými jít pouze o rozdíl na jazykové nebo prožitkové úrovni. Jakkoli se Armstrongova analýza interpretuje většinou jako ryze formální projekt, o jehož ontologickém významu musí rozhodnout empirické vědy, je zřejmé, že směřuje k přijetí fyzikalismu. Pokud existují nějaké stavy, jež mohou vstupovat a reálně vstupují do kauzálních vazeb s fyzickými stavy, pak se musí jednat o stavy založené na stejném substrátu. Protože víme, že fyzické stavy mozku existují, pak stavy, jež s nimi vstupují do kauzálních vazeb, nemohou být jiné než fyzické stavy mozku.167 Podle Armstronga mysl je mozek, stejně jako vědci kdysi prohlásili, že gen je DNA.168 I v případě tohoto druhého ztotožnění byl východiskem nejprve abstraktně charakterizovaný gen, zodpovědný za geneticky předávané vlastnosti lidí, a teprve později se ukázalo, že pravděpodobným nositelem genové informace je právě molekula DNA. Totožný postup navrhuje Armstrong u vztahu stavů mysli a stavů mozku, jež podle něj máme chápat jako identické. Konkrétní paradigma vědy pak stanoví konkrétní typ identity. Vlastní identifikaci musí tudíž provést empirické vědy, a nikoli analytická filosofická zkoumání. Silnou teorií identity je Armstrongova verze proto, že odvozuje identitu z kauzality, přesněji z kauzálních zákonitostí.169 Kauzalita zde funguje jako determinace vztahu mentálního a fyzického. Nosek, J., Mysl a tělo v analytické filosofii, s. 62. Armstrong, D. M., A Materialist Theory of the Mind, s. 83. 167) Armstrong uplatňuje funkcionální vymezení mentálních stavů s cílem přesvědčit o platnosti fyzikalismu. 168) Tamtéž, s. 90, 356. 169) Tamtéž, s. 83. 165) 166)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199905
104 | F ilo s of ie m y sl i K významným obhájcům silné teorie identity patří David Lewis. Lewis obhajuje teorii identity v článku An Argument for the Identity Theory (1966) a ve stati Psychophysical and Theoretical Identifications (1972). Při charakterizaci vztahu mezi mentálním a fyzickým Lewis uplatňuje Fregeho rozlišení smyslu a referentu. Pocit bolesti a stav podráždění mozkových vláken má totožný referent, tj. fyzický stav nervového systému. Avšak na úrovni smyslu výrazů „pocit bolesti“ a „podráždění mozkových vláken“ může dojít k situaci, v níž o jednom z těchto výrazů bude platit něco, co nebude platit o tom druhém. Například pocit bolesti nahlížíme v naší vědomé zkušenosti z úhlu pohledu první osoby prostřednictvím introspekce, zatímco podráždění mozkových vláken jakožto stav nervového systému můžeme zaznamenat pouze empiricky. Podle Lewise to však nezpochybňuje totožnost referentu obou těchto jevů, a tudíž ani tezi o jejich identitě. Lewis se přidržuje jednak Armstrongova pokusu neutralizovat mentální pojmy, tj. nevyjadřovat se k jejich ontologickému statusu, a dále vychází z kauzálního vymezení mentálních stavů. Vymezíme-li mentální stavy sítí kauzálních vztahů, v nichž se tyto abstraktní entity nacházejí, jde ryze o teoretické vymezení. K přijetí konkrétní koncepce se zavazujeme, jen pokud přijmeme příslušnou teorii mozkových stavů. Lewis se domnívá, že k odhalení vztahů mezi fyzickými stavy mozku a mentálními stavy přispěje odkrytí kauzální struktury na úrovni mentalistického výkladu stejně jako na úrovni fyzikalistického výkladu mozkových procesů a stavů (kauzální izomorfismus). Cílem je nalézt zákonité typy spojení mezi abstraktně vymezenou mentální úrovní a konkrétně vymezenou úrovní fyzikální, což by měl kauzální izomorfismus umožnit.170 Lewisův výklad typové teorie identity se opírá o názor, že totožnost stavů mysli a stavů mozku doprovázená tezí o kauzální determinaci stavů mozku implikuje, že i stavy mysli lze chápat jako podléhající kauzálním zákonitostem. Stavy mysli proto lze definovat pomocí jejich typických příčin a jejich typických účinků. Souhrnně řečeno: mentální stavy lze definovat pomocí jejich kauzální role.171 Pocit bolesti můžeme podle Lewise definovat jako něco, co je v typických případech způsobeno poškozením určité části těla a co v typických případech vyvolává určitý druh pozorovatelného jednání, například výkřik, ucuknutí apod. Pocity bolesti však nemusí vždy doprovázet behaviorálně pozorovatelné účinky. Proto Lewis zdůrazňuje, že mentální stavy lze Lewis, D., An Argument for the Identity Theory. The Journal of Philosophy, vol. 63, no. 1, 1966, s. 21. Tamtéž, s. 19–20.
170) 171)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199905