nebo Malý akční program připravovaný v Brně pod taktovkou Jaroslava Šabaty. Dopis Husákovi byl převratný jinak: jako první pokus o obecnější a hlubinný popis stavu tehdejší uměle umrtvené společnosti. Byla to víc analýza než návrh programu. Jen na konci dopisu dramatik politikovi připomíná, že by mohl „udělat mnoho pro aspoň relativní zlepšení situace“164 — ani tady se ale nesnaží o nějaký konkrétní návrh. O Husákovi se v době, kdy Havel dopis dokončoval, intenzivně šuškalo, že co nevidět nahradí dosluhujícího prezidenta Ludvíka Svobodu. Prezidentem se Husák skutečně o měsíc později stal. Načasování otevřeného dopisu se tedy povedlo. V té době už ale od nového prezidenta nikdo racionální žádné zlepšení poměrů nečekal. Nebylo to tak vždycky. Především po svém nástupu v roce 1969 vyvolával slovenský politik v mnoha lidech opatrné naděje. Ještě v pamětech Václava Černého dovedených do roku 1972 doznívá představa, že vězeň padesátých let Husák nepřipustí opakování procesů. Monstrprocesy s politickými oponenty se až na výjimky — tou nejvýznamnější byl proces s členy Hnutí revoluční mládeže (HRM) vedeného Petrem Uhlem — skutečně nekonaly; místo krvelačného jekotu vítězů nastalo mrtvolné ticho podmíněné nevysloveným předpokladem, že si nikdo nebude veřejně připomínat ani sovětskou okupaci ani Palacha. Za udržování památky pražského jara odsoudil režim do vězení desítky často úplně neznámých lidí. Opozice v Praze z toho pochopila, že tlustá čára končí rokem 1969 a že co se uděje potom, může skončit trestem. Tak se obraz Husáka v očích opozice posunul a z muže, který drží na uzdě jestřáby v politbyru, se stával hlavní garant policejního režimu. Už situační svodka z března 1971 vypracovaná pro exil skupinou Klementa Lukeše před generálním tajemníkem výslovně varuje: „Velmi významná je změna názorů v socialistické opozici na úlohu G. Husáka (socialistickou opozicí tehdy sami sebe označovali vyloučení reformisté z KSČ — pozn. aut.). Zatímco ještě na podzim 1970 (zvláště po tzv. ostravském projevu) byla část opozice v českých zemích a zvláště na Slovensku toho názoru, že Husák představuje ‚menší zlo‘, brzdí procesy a represi a proto je vůči němu třeba zachovávat ‚blahovolnou neutralitu‘, nyní převládá společný názor, že tyto iluze o Husákovi jsou škodlivé, že rozdíly ve vedení jsou převážně mocenskoosobní povahy a že proto není důvod některou skupinu nějak preferovat.“165 V dalších letech se tato skepse prohlubovala a proměňovala až v nenávist. Ideu napsat Husákovi otevřený dopis v sobě Václav Havel nosil asi rok a půl. V roce 1974 vrhl na papír první verzi, se kterou však nebyl spokojen a pro jistotu ji spálil.166 Když v něm koncepce v březnu 1975 konečně dozrála, celý dopis-esej napsal na jeden zátah. Definitivní verzi ještě konzultoval
98
DISIDENT_Vaclav Havel_zlom.indd 98
2.11.2009 8:44:23 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199889
s několika přáteli, naházel pár kopií v Praze do schránek spřízněných spisovatelů a několika opozičníků (například i bývalého studentského předáka Luboše Holečka)167 a 10. dubna otevřený dopis doporučeně odeslal — kromě sekretariátu ÚV KSČ také ČTK a západním agenturám. Esej se na Západě — v Havlově případě typicky — uchytil přes Německo. Nejdřív totiž o něm referovala západoněmecká agentura DPA, její zprávu přetiskl švýcarský Der Bund a také Die Welt z Hamburku. Za dalších deset dní v druhé publikační vlně už z dopisu obsáhle citovaly londýnské Timesy168 a další světové listy. Kompletně ho v červnu přetiskl hlavní týdeník západoněmeckých intelektuálů Die Zeit. Pro Havla, který se tou dobou na Západě už nehrál, to byl návrat na světovou scénu, jakkoliv tentokrát spíše politickou. Po odeslání dopisu autor v očekávání úderu zastavil korespondenci s cizinou a několik dalších týdnů pro jistotu trávil bez hnutí na Hrádečku. Jediná, navíc jen uražená reakce ale přišla ze sekretariátu ÚV KSČ od soudružky H. Sedláčkové. Je prý nucena zásilku soudruhu Havlovi vrátit, protože pisatel nemá čisté úmysly: nepřátelské agentury potvrdily, že dopis dostaly předem, „což jasně potvrzuje skutečný záměr — posloužit antikomunistické propagandě k útokům proti československému státu, straně a lidu naší vlasti“.169 U tajné policie si otevřeným dopisem nevykoledoval ani výslech. Sám se sice do opozice hlásil, ale StB chvíli trvalo, než si ho k ní přiřadila. Když koncem dubna prováděla hromadné prohlídky u několika desítek nepřátelských živlů, Václavu Havlovi se razie vyhnula. Hitem v pražských opozičních kruzích tehdy nebyl dopis Husákovi, ale bezohlednost StB, která Karlu Kosíkovi při domovní prohlídce jen tak ze zlé vůle zabavila obří filozofický rukopis o 1500 stranách. Z hlediska českých dějin není tolik důležitý dopad na veřejnost (abstraktní a vysoce mnohomluvný text četly v samizdatu odhadem tisíce lidí), jako spíš vliv, jaký měl dopis Husákovi na samotného autora. Text pojal jako svůj disidentský coming-out; tímto činem veřejně zrušil svou apatii a ukončil dobu, v níž pouze reagoval na úřední ústrky. Nejlepší popis pocitů, jimiž se tehdy nechal vést, našel po letech u Václava Bělohradského: přestat hrát roli, kterou člověku předepsali vítězové dějin. Havel teď naopak sám před hotovou situaci stavěl vítěze a nutil je reagovat na svoje činy. Až dosud politické postoje držel, odteď je začal i zaujímat. Našel si k tomu vhodný žánr: společensko-politický esej. Využil kontaktů zběhlejšího Pavla Kohouta na pražské dopisovatele AFP a Reuters. Tím, že dopis poslal i jim, poprvé vědomě použil západní veřejné mínění jako páku v nerovném střetu se státním aparátem. Odzkoušel si tu techniku, kterou v budoucnu použije mnohokrát. A zatímco na dopis Husákovi StB k jeho údivu vůbec nereagovala, při druhé aféře o pár měsíců později se už střetu s policií dočkal.
99
DISIDENT_Vaclav Havel_zlom.indd 99
2.11.2009 8:44:23 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199889
Horní Počernice: anatomie jednoho skandálu Sobota 1. listopadu 1975 byla pro Václava Havla velkým dnem. Po sedmi letech měla československou premiéru jeho nová hra. Tato senzační událost v životě dramatika se začala odvíjet v létě 1974, když z něj přítel a soused na Hrádečku Andrej Krob loudil nějakou hru pro své ochotnické divadlo. Havel mu postoupil Žebráckou operu, která po nepřijetí v Činoherním klubu už několik let ležela v šuplíku. Oba muži se poznali letmo na vojně v Českých Budějovicích a daleko lépe na Zábradlí, kam Krob v roce 1963 nastoupil jako kulisák. K začínajícímu dramatikovi Krob intelektuálně vzhlížel, a protože Havel se nechoval povýšenecky, velice si ho oblíbil. Když potom zemřel soused z chalupy, postaral se Krob o to, aby dědici osiřelý statek prodali jeho kamarádovi z Prahy. Legendární Havlův Hrádeček je tedy Krobova zásluha. Na Zábradlí Andrej Krob pracoval jako šéf techniky a ve volném čase řídil amatérský soubor Divadlo Na tahu. Jestli Žebráckou operu nechtějí světové scény, uvažoval Krob, proč by světovou premiéru nemohli sehrát jeho ochotníci? Světoznámý dramatik — jak si Havla občas kamarádi dobírali — na Krobovu nabídku zprvu reagoval rozpačitě,170 nechal se ale přemluvit a dal celému podniku zelenou. Rozjely se zkoušky a na jaře 1975 už si ochotníci věřili tak, že se přijeli předvést na Hrádeček. Havel jim při té příležitosti ve stodole přečetl právě dokončený dopis Husákovi, což od něj bylo elegantní připomenutí, s kým se pouštějí na led. Nikdo ze souboru ale necouvl. (Naopak v Divadle Járy Cimrmana, kde Krob fungoval taky, si odhlasovali, že na představení z bezpečnostních důvodů en bloc nepůjdou.171) Mezitím Krob objednal sál v hospodě U Čelikovských v Horních Počernicích na východním okraji Prahy. Úřednici na místním národním výboru namluvil, že chce vedoucím pražských kulturních domů předvést svůj soubor. Na to úřednice řekla, že na takovou akci povolení vůbec nepotřebuje. Krob samozřejmě nezval žádné vedoucí kulturních domů, ale pouze své nebo Havlovy přátele. Tím se z ochotnického představení nutně stalo dostaveníčko známých opozičních firem; StB se o světové premiéře zakázaného dramatika na území Velké Prahy kupodivu dozvěděla až ex post. V sobotu odpoledne přišel dramatik ve svátečním obleku do sálu těsně před zahájením. Vevnitř už se tísnilo na 300 lidí. Dějiště Havlovy adaptace sice zůstalo v Londýně druhé poloviny osmnáctého století, i pozorovatel vyslaný počernickým národním výborem ale pochopil a později estébákům prozradil, že hra byla vlastně o nich, že „…měla jasný silný nepřátelský podtext, i když byla přenesena do poměrů ve Francii (sic). Bylo jasné, že jde o aplikaci na současnou situaci.“172
100
DISIDENT_Vaclav Havel_zlom.indd 100
2.11.2009 8:44:23 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199889