na Hradě spojovali s tím, že se Mečiara podaří usvědčit z práce pro komunistické tajné služby. Nejvážnější indicie pro toto podezření pocházela již z jara 1990. Tehdy Mečiar, ještě coby slovenský ministr vnitra, poslal skupinu policejních důstojníků do tzv. Tisovy vily v Trenčíně, kde byla uskladněna část archivů StB pro Slovensko. Po nezákonném nájezdu Mečiarových emisarů chyběly v registru svazků stránky, mezi nimiž by abecedně vzato mohlo v seznamu spolupracovníků StB být právě Mečiarovo jméno. Federální ministr vnitra Langoš došel k závěru, že pokud se Mečiar odhodlal k tak nebezpečné a v podstatě kriminální akci, musely být proti němu v Tisově vile skutečně pádné důkazy o jeho záznamu u StB, nebo dokonce indicie o spolupráci přímo se Sověty. Ministr pevně věřil, že přepad vily se podaří vyšetřit, což se nikdy nepodařilo. Jeden zaměstnanec KPR se v druhé polovině roku 1991 náhodou ocitl na schůzce nejužšího vedení, sice bez prezidenta, zato ale s Langošem. Zůstal jako opařený, když tu slyšel jednoho z prezidentových poradců, jak ministru Langošovi říká: „Ty mlč, tys nám slíbil přivést Mečiara v klepetech – a kde ho máš?“223 Slovenského expremiéra nikdo na ničem nechytil – a je otázka, jestli by ho hledané materiály, i kdyby z nich bylo jasné, že se Mečiar zapletl, v očích jeho voličů dokázaly poškodit. Když prezidentův kancléř Schwarzenberg před volbami 1992 diskrétně financoval vydání publikace, kterou Mečiarovi domácí odpůrci sestavili z jeho protichůdných veřejných výroků, nepředpojatému čtenáři z ní muselo vyjít, že staronový kandidát na premiéra je prachsprostý populista a střídá názory podle toho, jak se mu to zrovna hodí. Kniha byla distribuována mezi poslanci SNR, novináři a tvůrci veřejného mínění v Bratislavě, neměla však žádný zaznamenáníhodný dopad. Na Slovensku tehdy po nelichotivých informacích o Mečiarovi nebyla poptávka.
Kdo dodá novou ústavu? Prezidentovi bylo jasné, že až se zradikalizovaný Mečiar opět dostane k moci, mohlo by na záchranu federace být už pozdě, a proto většinu své energie v čase mezi Mečiarovým odvoláním v dubnu 1991 a volbami v červnu příštího roku vložil právě do pokusu najít trvalé řešení česko-slovenské otázky. Pokud se v roce 1990 až na několik veřejných projevů choval spíš jako pozorovatel, teď se do státoprávních jednání vehementně vložil. Záchrana státu se stala jeho nejvyšší prioritou. Před očima mu jako cíl zářila nová ústava, neboť – jak pravil v Hovorech z Lán 20. ledna 1991 – ústava „je tím, co rozhodne nebo kolem čeho se vyjasní budoucnost této republiky, naše budoucí státoprávní uspořádání. Jak bude fungovat federace, zda to vůbec bude federace. To všechno se teď, v okamžiku přípravy ústavy, předurčuje.“224
98
PREZIDENT_Vaclav Havel_zlom.indd 98
26.9.2014 4:03:48 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199831
Jeden návrh ústavy vznikal přímo v jeho režii. Na ústavě se sice pracovalo i ve Federálním shromáždění, ale Havla nejvíc zaujaly zvěsti, že Mečiar připravuje slovenskou republikovou ústavu a že už s ní dost pokročil. Protože do sebe federální a republikové ústavy musely zapadat a protože v daných politických poměrech bylo pravděpodobné, že pozdější výtvor bude nucen přizpůsobit se tomu předešlému, záleželo na rychlosti víc než na pečlivosti. Prezidentovi text v podstatě na klíč připravil místopředseda federální vlády Pavel Rychetský. Havel jej potom spolu s Žantovským jazykově zredigoval225 a v březnu 1991 s ním vyšel na veřejnost. Tento pracovní návrh byl představen na závěr série tří schůzek federální, české a slovenské republikové reprezentace, organizovaných prezidentem na Vikárce. Zatímco Havel předložil návrh federální ústavy, předseda SNR František Mikloško návrh slovenské a šéf KDH Ján Čarnogurský svůj návrh státní smlouvy mezi oběma republikami. Ta měla být zakládacím aktem jaksi znovu-založeného Československa, v naznačeném pořadí – od republik ke společnému státu – byl však silně obsažen konfederativní prvek. Co bylo podstatou „Havlovy ústavy“? Až doposud se třísetčlenné Federální shromáždění dělilo na Sněmovnu lidu a Sněmovnu národů, která se dál rozpadala na českou a slovenskou část, kdy každá z nich měla možnost zablokovat pouhými 35 hlasy jakýkoliv ústavní zákon. Toto komplikované uspořádání zamýšlel Havel nahradit jednokomorovým parlamentem. Slovenským obavám, že je Češi budou válcovat, vycházel vstříc paragrafem, podle něhož by se většina pro každý zákon sčítala zvlášť mezi českými a mezi slovenskými poslanci FS. Princip zákazu majorizace Slováků by tedy zůstal zachován, nicméně by se zhruba dvakrát navýšil počet hlasů nutných pro zablokování zákonů – čímž se logicky o padesát procent zmenšoval vydírací potenciál slovenských poslanců. Kromě toho prezident chtěl odstranit zdlouhavé projednávání federálních norem v národních parlamentech. Vymyslel si za tím účelem druhou komoru, takzvanou Federální radu, tvořenou patnácti zástupci ČNR a patnácti zástupci SNR, kteří by měli právo vrátit zákon zpátky do federálního parlamentu. Parlament by ovšem veto národní rady pokaždé mohl přehlasovat kvalifikovanou většinou.226 Celkově prezidentova ústava výrazně zjednodušovala a urychlovala zákonodárný proces. Havel však svůj návrh donesl pouze k ústavní komisi Federálního shromáždění. Z náznaků a politických sondáží bylo jasné, že ústava v daných politických poměrech nemá šanci projít, a tak ji nakonec plénu vůbec nepředložil. Je trochu záhada, proč nebyl důslednější a projekt, do něhož předtím vložil nemalé úsilí, tak snadno opustil. Jedním z důvodů, možná tím nejdůležitějším, byl vývoj na Slovensku: Vladimír Mečiar žádnou svou ústavu
99
PREZIDENT_Vaclav Havel_zlom.indd 99
26.9.2014 4:03:48 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199831
nedodal a místo toho se ocitl v opozici. Nebylo příliš pravděpodobné, že by ve svém opozičním postavení, bez pomoci aparátu úřadu vlády, byl schopen detailní návrh ústavy vypracovat, natož prosadit. To, že byl hlavní zdroj nejistoty na Slovensku odstaven od vlády, ale neznamenalo, že by Havel rezignoval a přestal hledat cesty, jak efektivnější uspořádání federace prosadit. Když politická garnitura není ochotna přijmout novou ústavu od něj, ať ji tedy vygeneruje sama. Má na to rok času, který ještě zbývá do řádných voleb, a pokud by to nešlo jinak, on, prezident, ji k tomu dotlačí. A protože čerstvá zkušenost mu napovídala, že cesta přes federální parlament je neschůdná, zkusí se teď domluvit s republikami. Ještě před odvoláním Mečiara se rozhodl pro osobní diplomacii: pokaždé v nějakém hezkém interiéru uspořádá schůzku se zástupci republik, federace i jednotlivých politických stran, kterou bude moderovat a svou autoritou přispěje k tomu, aby vznikla shoda. Byl to – kolikátý už – projev představy, že pokud se politici nedokážou shodnout, pravděpodobně za tím vězí jejich ješitnost a svárlivost jakýchsi stranických grémií. Legitimní rozdíly v názorech politiků, kteří reprezentují různé skupinové zájmy nebo v tomto případě dokonce různá národní cítění, chtěl překonávat svým osobním kouzlem. Nebyla v tom žádná velká kabinetní politika, veřejnost se o schůzkách vždy předem dozvídala. Naopak, očekávání veřejnosti měla přispět k tomu, aby se politici dohodli. Že právě spouští proces, který přeroste v sérii duchamorných státoprávních jednání, na jaře 1991 pochopitelně nemohl tušit. Teď jeho podzimní chmury zase vystřídal optimismus, a nebyl to jen hraný optimismus pro veřejnost. Velikonoční dovolenou trávil symbolicky v Tatrách. Zúčastnil se velikonočního procesí ve Starém Smokovci, pohovořil dokonce v tamním kostele, a když ho věřící odměnili dlouhým potleskem, načerpal – jak vyprávěl na další kazetě, kterou namluvil pro své spolupracovníky v Praze – „pocit naděje, že všechno dobře dopadne.“227 Podstatou natočeného vzkazu byla instrukce prezidentské kanceláři, aby mu ve Smokovci zorganizovali jakési zahřívací kolo se všemi důležitými slovenskými politiky, od Gála přes Čarnogurského po Mečiara. Chtěl si je tam „zcela jaksi důvěrně oťukat. (…) Snad nějakou tou slivovicí, živáňskou či haluškami oťukat, co by si mysleli o alternativách toho dalšího postupu.“ Předpokládal, že jakmile se podaří nastolit vážnou rozpravu, slovenským politikům nezbude než zanechat hrátek, přiznat barvu a přihlásit se k federaci. Důležité tedy bylo navodit situaci, v níž se láme chleba. A tu navodí tak, že z politiků vymámí jakési čestné prohlášení o společném státě a pak je přinutí, aby ho vzápětí předložili občanům v referendu: „To prohlášení by mělo
100
PREZIDENT_Vaclav Havel_zlom.indd 100
26.9.2014 4:03:48 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199831