Počty veřejných lékáren ve druhé polovině 19. a první polovině 20. stol. Rok
Čechy
Morava
Slezsko
1830
147
76
223
1848
215
101
316
1859
228
88
25
1900
374
125
42
1923
549
190
53
1931
644
286
Slovensko
112
Celkem
453 541
285
1077
327
1257
1935
705
305
351
1361
1937
725
312
353
1390
Lékárníci se snažili získat pacienty především cestou modernizace lékáren. Po staletí se vzhled lékárny (spíše oficíny, kam pacient vstupoval) neměnil. Nastupující průmyslová revoluce vyvolala změny všech oblastí společnosti a modernizace zasáhla i lékárenství. Lékárníci do lékáren zaváděli elektrické osvětlení (r. 1888 Jindřichův Hradec), staré vybavení oficíny bylo nahrazeno moderním. Vznikly specializované firmy, které se zabývaly rekonstrukcemi a výstavbou lékáren na klíč. Ve Vídni vznikla v roce 1871 firma Steinbuch, která rekonstruo vala nebo nově vybudovala, kromě lékáren v Rakousku, 31 lékáren v Čechách a 84 na Slovensku. Pražská firma Karla Schürera vybudovala v Čechách 92 lékáren a firma architekta Kubíka vybudovala po roce 1918 v Československu více jak 40 lékáren. Od vzniku lékáren neexistovala norma na jejich vybavení nábytkem, přístroji atd. Lékárníci si budovali lékárny podle přijatého vzoru, do vzhledu vnášeli svoji invenci nebo se opírali o tradiční pojetí. V roce 1832 Prof. Ehrmann na univerzitě ve Vídni vydal Rukojeť farmacie, ve které doporučoval, „ aby oficína byla dostatečně veliká, vytápěná horkým vzduchem, nábytek prostý a tára opatřena mřížkou“. Rukojeť dále doporučovala nejčastěji používaná léčiva soustředit kolem táry. Lékárna měla mít kromě již známých místností a prostor rovněž komoru na sklo, jámu na led a sádku na pijavky. Prof. Šíma přišel s vizí „české lékárny“ a požadoval vyzdobit interiér lékárny prvky českého umění. Stojatky měly nést kromě označení lékárny i prvky národního dekoru atd. Na stěnách měly být vystaveny obrazy českých umělců. Lékárna se měla stát „školou umění a vkusu“. Tyto požadavky byly natolik utopické, že nedošlo k jejich realizaci. Začátek 20. století přinesl, poprvé v dějinách lékárenství, uzákonění norem vybavení lékáren. Zákon o úpravě lékárnictví č. 5 z r. 1906/07 ř. z. stanovil pouze obecné podmínky pro výstavbu lékáren. Na zákon navazovalo Nařízení ministerstva vnitra č. 103 z 27. 5. 1911, jehož součástí byl Předpis o zařízení lékáren. Předpis podrobně stanovil vybavení oficíny, laboratoře, zásobárny (materiálky), půdy na uchování bylin, sklepa na léky nebo inspekční místnosti. Předpis byl první ucelenou úřední normou vybavení lékáren v Rakousku-Uhersku. Pro jeho pokrokovost se jím řídilo i Československé lékárenství v letech 1918–1939. Uvedená norma respektovala skutečnost, že lékárna je vzhledem k rozvíjející se hromadné výrobě LČ a LP převážně výdejní pracoviště. Norma vybavení lékárenského pracoviště fakticky platila až do roku 1948. Od 1. ledna 1950 došlo k socializaci lékárenství. Lékárny se staly součástí národního podniku Medika (pro složitost řízení jednotlivých lékáren byla Medika dnem 1. dubna 1952 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199817
rozčleněna na krajské n. p. Medika). Současně byla na MZd ustavena Hlavní správa lékáren, která převzala řídící, koordinační a kontrolní činnost. Historické názvy lékáren byly zrušeny a lékárnám bylo přiděleno trojmístné číslo. Od roku 1957 byly krajské n. p. Medika převedeny pod zdravotní odbory KNV a k zajištění odborného řízení byl vytvořen na MZd lékárenský odbor. V roce 1960 byly lékárny začleněny do Okresních ústavů národního zdraví. Současně vznikly Lékárenské služby KÚNZ a OÚNZ. Začleněním lékáren pod Lékárenskou službu se změnilo jejich označení. Trojmístné číslo bylo změněno na pětimístné. První dvě číslice označovaly kraj a další tři pořadové číslo lékárny v kraji. Poslední změna přinesla důslednější zapojení lékárenství do systému socialistického zdravotnictví. Centralizované řízení přes mnohá negativa mělo také svůj přínos. Pozici lékárenství posílilo od roku 1952 zřízení samostatných farmaceutických fakult se čtyřletým a později pětiletým studiem. Vývoj lékárenství výrazně ovlivnilo bezplatné zdravotnictví a bezplatný výdej léčivých přípravků. Rozvoj farmaceutického průmyslu vnesl v polovině 20. stol. do lékáren nárůst výdejní činnosti. Pracovníci lékárny přijímají recepty, vydávají HVLP a jen minimálně připravují LP na táře před pacientem. Práce v lékárnách ukázala, že lékárníci jen obtížně zvládali příjem receptů a současně přípravu LP. Příprava LP byla narušována nově příchozími pacienty, lékárník se jim musel věnovat a docházelo k chybám při přípravě. Vznikl oprávněný požadavek, oddělit výdejní činnost a přípravu LP. Vznikla přípravna léčiv s laboratoří (tam, kde pro to nebyly stavební podmínky, byla instalována druhá tára oddělená přepážkou). Uvedené proměny oficíny byly živelné a bylo třeba je řešit. Další vývoj lékárenství byl již ovlivněn vědeckou analýzou činnosti a funkcí lékárny. Katedra farmaceutického provozu farmaceutické fakulty v Brně a následně i v Bratislavě ve specifickém výzkumu vyřešila problém uspořádání lékárenského výdejního pracoviště (oficíny), které by korespondovalo s vývojem lékárenství. Výsledkem byla teorie „provozně technických vývojových etap“, která nezůstala jen na papíře, ale byla realizována v praxi. I. PTVE byla výchozím typem. LP se připravovaly před pacientem na táře; vzhledem k tomu, že 50 % LP již patřilo do kategorie HVLP, lékárník stačil individuálně připravit LP pro pacienty. II. PTVE znamenala oddělení výrobní a výdejní činnosti; vznikla recepturní tára oddělená přepážkou, popřípadě byla příprava přemístěna do další místnosti, kde vznikla laboratoř IPL. III. PTVE přinesla komfort do práce lékárníka a zmenšila riziko nákazy od pacienta; pacient a lékárník byli odděleni výdejním okénkem. Vznikla lékárenská čekárna a okénkem oddělené pracoviště lékárníka. IV. PTVE znamená oddělení výdeje na předpis od výdeje bez předpisu; vznikla dvě výdejní okna; vývoj směřoval ke vzniku dispenzačních boxů a dispenzačních místností. V. PVTE byly budovány dispenzační místnosti a byl realizován řízený vstup pacienta. Změna od otevřeného pracoviště lékárníka k dispenzačnímu boxu a místnosti je unikátním řešením a přínosem českého (československého) lékárenství světu. Bohužel pro tzv. železnou oponu zůstal tento přínos neoceněn a svět se k němu dostává až v současnosti. Lékárenský box znamenal pro lékárníka možnost individuální práce s pacientem. Pacient získal intimitu pro případný a častý rozhovor s lékárníkem. Vždyť lékárník je poslední zdravotnický pracovník, který usměrňuje pacientům proces léčby a bez určité intimity často nelze toto poslání lékárníka naplnit. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199817
Z hlediska stavebního uspořádání a funkce, kterou měly lékárny v systému zastávat, byly vytvořeny 3 typy lékáren: I. TYP – určen pro zabezpečení 10–30 tisíc pacientů určitého obvodu. II. TYP – určen pro zásobování nemocnice s poliklinikou. III. TYP – určen pro zásobování specializovaných pracovišť nebo ústavů. Pro lékárny jednotlivých typů bylo určeno spádové území (jedna lékárna měla být až na 10 000 obyvatel), obestavěný prostor a zastavěná plocha, počet místností, vybavení a počet pracovníků, který mohl u specializovaných pracovišť dosáhnout až 45 osob. Počet lékáren byl regulován v návaznosti na spádové území a prakticky v letech 1950–1989 kolísal kolem 890. Vedle změn lékárenského pracoviště (oficíny) se od poloviny 19. stol., tj. v průběhu diferenciace farmacie, změnily typy lékáren. Lékárny veřejné, které byly přístupné všem obyvatelům, zahrnovaly lékárny městské a měšťanské, dále pak filiální lékárny – sezónní a dočasné, domácí lékárny lékařů, příruční lékárničky lékařů a příruční lékárničky ve veřejných nemocnicích. V roce 1848 existovalo v Čechách 215 a na Moravě a ve Slezsku 101 městských a měšťanských lékáren. Počty dalších typů lékáren nebyly statisticky podchyceny, takže jejich počty neznáme. Další skupinu představují lékárny neveřejné. Ty byly určeny vymezenému okruhu pa cientů. Patřily k nim domácí lékárny na Slovensku na jednotlivých panstvích, ambulantní výdejny, které byly ve vlastnictví pojišťoven, lékárny ústavní, které byly zřizovány u svazu pojišťoven pro členy, nemocniční lékárny, vzniklé při státních a klášterních nemocnicích a vojenské lékárny – pro potřebu vojáků a jejich rodinných příslušníků. Početní růst lékáren v průběhu diferenciace lékárenství znamenal pro stávající lékárny a lékárníky konkurenci i zhoršení ekonomického postavení. V této době zaznamenáváme první znaky komercializace lékáren, objevuje se reklama, výrazněji se budují exteriéry – portály, výklady. V lékárnách se rozšiřuje prodej kosmetiky, zdravotnických potřeb, kakaa, likérů, léčivých vín nebo cukru. Do popředí diskusí se dostává vztah etického (léčebný charakter lékárny) a ekonomického (lékárna jako obchod, který si na sebe musí vydělat). Každá nově vniklá lékárna představovala konkurenci, a proto byl vznik lékáren přísně regulován. Pro vznik lékárny bylo nezbytné získání práva provozu – tj. koncesi. V souladu s nařízením GZN byly lékárny zřizovány na základě osobního práva. Povolení k provozu uděloval příslušný zemský úřad. Před zřízením proběhlo šetření, ve kterém se zkoumala potřebnost lékárny (hledisko zdravotní), vyžadovalo se vyjádření okolních lékárníků, byl zkoumán počet obyvatel, kteří by do lékárny chodili (3–4 tis.) a vzdálenost k nejbližší lékárně (asi 15 km). Dále bylo nutné předložit doporučení lékárnického grémia. Pokud zřízení odmítli okolní lékárníci a přesto úřad lékárnu povolil, mohli podat tzv. rekurz – odvolání proti nesprávnému rozhodnutí na Ministerstvo vnitra do Vídně. Zřizování lékáren rovněž upřesňoval zákon z 18. 12. 1906 č. 5. říš. zák. z r. 1907 o úpravě lékárnictví. Nová lékárna mohla vzniknout jen tam, kde v nejbližším okolí provozoval praxi lékař, a lékárna neohrožovala existenci stávající lékárny nebo lékárnu lékaře. Existovala i možnost zřízení dočasné výdejny. Regulace počtu lékáren a zejména ztížení vzniku nové lékárny bylo řešeno i cestou povinné délky praxe vystudovaného magistra farmacie. Teprve po uplynutí této doby si mohl zřídit vlastní lékárnu. Bylo zavedeno kvinkvenium (pětiletá doba praxe) a později kvindecenium (patnáctiletá doba praxe), které výrazně omezily možnosti vzniku nových lékáren. Pro 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199817