/98
George Herbert Mead: tělo, mysl a svět
spíše vyvolává relevantní aspekty své minulé zkušenosti v referenci k vlastnímu jednání. Schopnost přijímat postoj druhého tímto způsobem umožňuje individuu regulovat jeho vlastní jednání na pozadí uvědomění si sociálních reakcí, jež toto jednání vyvolává u ostatních sociálních individuí. Z pozice empiricky odpovědné filozofie, kterou tato kniha obhajuje, je potřeba se taktéž vypořádat s otázkou, zda objev již dříve zmiňovaných zrcadlových neuronů do zásadní míry nezpochybňuje Meadovo trvání na tom, že imitace je produktem a nikoliv předpokladem přijímání postoje/role druhého. K tomuto závěru dospívá kupříkladu Stephen Turner, jenž v článku „Social Theory as Cognitive Neuroscience“ (2007) tvrdí, že skutečnost existence zrcadlových neuronů „ukazuje směr k vyřešení jednoho z nejstarších sporů ohledně imitace jako mechanismu. Zdali je (imitace – pozn. autora) fundamentální nebo zdali vyžaduje sociálně konstruované já ... jak argumentoval Mead. Odpověď je, že tato kapacita (imitace – pozn. autora) přichází jako první ... tento mechanismus nevyžaduje rozvinuté já“ (s. 366). Ačkoliv i někteří jiní autoři argumentují ve prospěch přesvědčení, že „zrcadlové mechanismy“ jsou postačující podmínkou imitace (Iacoboni, 2008), taková pozice není zdaleka nekontroverzní (Hurley, 2008, Rizzolatti & Sinigaglia, 2008)90 a to, zda ji budeme považovat za platnou, bude do značné míry záviset na tom, jak extenzivně budeme samotný pojem imitace vykládat. Jak upozorňuje Baldwin (2002), jedním z primárních Meadových cílů v jeho polemikách se zastánci širokého pojetí imitace byla snaha o to, aby soudobý psychologický diskurs nevztahoval tento pojem i na mechanismy, které je možné vysvětlit jednodušším způsobem než postulací imitačních procesů asociujících, už z povahy tohoto pojmu, poměrně výrazné intencionalistické konotace (s. 161). Z pohledu pragmatistického enaktivismu poskytuje pravděpodobně nejvyváženější vysvětlení funkce zrcadlových neuronů v procesu sociální kognice italský neurovědec Vittorio Gallese, jenž navrhuje chápat funkci zrcadlových neuronů nikoliv v termínech imitace, ale spíše simulace. Právě takové čtení se navíc zdá být nejvíce v souladu s postoji objevitelů zrcadlových neuronů. Rizzolatti a Sinigaglia (2008) se o jejich roli vyjadřují následujícím způsobem: 90
Podle Hurleyové (2008) je pojem imitace v pravém slova smyslu spojen s charakteristicky lidskými kapacitami pro jazyk, sociální chování a porozumění druhým myslím (s. 2). Rizzolatti & Sinigaglia (2008) pak připomínají, že aby mechanismy imitace mohly vůbec nastat, musí být „zrcadlové procesy“ doprovázeny dvěma suplementárními mechanismy, a to facilitačním a inhibujícím. Zrcadlové procesy tudíž nemohou být považovány za postačující podmínku procesů imitačních (s. 139–150).
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199773
Sociální externalismus – význam, sociální vědomí a inteligence
/99
U lidí, stejně jako u opic, pozorování činností prováděných druhými produkuje bezprostřední aktivaci motorických oblastí plnících roli organizace a provedení těchto činností, a skrze tuto aktivaci je možné pochopit význam pozorovaných ‚motorických událostí‘, tj. porozumět jim v termínech účelově zaměřených pohybů. Takové porozumění je celkově prosté jakékoliv reflektivní, konceptuální a/nebo lingvistické mediace a je založeno výhradně na slovníku činností [vocabulary of acts] a motorické znalosti, na níž závisí naše schopnost jednat. (s. 125) Aktům druhého nerozumíme pomocí imitace tohoto aktu, nýbrž spíše díky v základě plně motorické a ne-vědomé simulaci tohoto aktu „v nás samých“: „pozorování jednání automaticky spouští simulaci tohoto jednání. Tento proces automatické simulace taktéž konstituuje určitou úroveň rozumění, úroveň, která nepředpokládá explicitní použití jakékoliv teorie symbolické reprezentace“ (Gallese, 2003, s. 523). Proces imitace není potřeba k porozumění jednání druhého, neboť tento význam je nám běžně dán skrze implicitní motorické „pochopení“ (simulaci) toho, co druhý dělá: „Pohled na člověka valícího kámen získává význam skrze tendenci vyvolanou v nás samých k valení kamene. Odtud je ale dlouhá cesta k tvrzení, že je to až skrze imitaci ... kdy získáváme motorickou ideu valení kamene“ (SW, s. 101). Mead jinými slovy tvrdí, že není potřebné vykonávat relativně složité deliberativní procesy, aby pro nás měl akt druhého význam, neboť tento význam je nám neproblematicky dán skrze naši tělesnou zkušenost. David Franks (2010) navrhuje v tomto kontextu uvažovat o funkci zrcadlových neuronů v termínech prostředků ustavujících prostor, jež by bylo možné nazvat ztělesněnou intersubjektivitou [embodied intersubjectivity]: „Jelikož naše motorická kůra dělá totéž, co pozorujeme, jak dělají ostatní, sdílíme tímto bezprostřední a přímé intersubjektivní rozumění osvobozené od dvojznačností symbolické interpretace“ (s. 90). Zrcadlové neurony se tedy nevyvinuly, abychom automaticky dělali totéž, co dělá druhý (imitace), nýbrž abychom skrze bezprostřední pochopení těchto aktů (simulace) mohli provádět tyto akty společně.91 A na druhou stranu, pouze tím, že na rudimentární 91
Podobně i Hutto (vyjde): „V radikálně enaktivistickém přístupu není absolutně žádný problém v předpokladu, že to, co je spolehlivě sledováno aktivitou zrcadlových neuronů, jsou jednání druhých organismů – schémata aktivity, která nejsou redukovatelná na pouhé chování nebo sekvence pohybů ... Pokud složíme tyto myšlenky do jednoho celku, je možné charakterizovat to, co dělají zrcadlové neurony v procesu sociální kognice, skrze pochopení jejich činnosti jako odpovídání na účelové zaměřená jednání.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199773
/100
George Herbert Mead: tělo, mysl a svět
úrovni rozumím reakcím druhého, mohu obrátit svou pozornost vůči aktům vlastním, které tyto reakce vyvolávají.92 Další podmínku vzniku schopnosti přijímat postoj druhého pak zmiňuje Joas při analýze Meadova článku „What Social Objects Must Psychology Presuppose“ (1910), totiž zakotvenost sociality v praktickém jednání a uskutečňování cílů sociální skupinou v materiálním světě (Joas, 1985, s. 105). Vstupovat do postoje druhého lze totiž pouze za předpokladu, že s tímto druhým sdílíme určitý signifikantní výsek praktických aktivit, cílů, sociálních impulzů a typově podobných reakcí; jinými slovy, pokud s druhým sdílíme určitou množinu praktických charakteristik, jež Ludwig Wittgenstein (1953/2009) nazval „formou života“ [Lebensform/ form of life] (§§ 19, 23, 241). O přijímání postoje druhého lze totiž hovořit pouze za předpokladu, že je individuum schopné v různých situacích funkcionálně a systematicky korelovat vlastní akty s reakcemi jiného sociálního individua, což naopak předpokládá určité penzum sdílených sociálních aktivit, jinými slovy – víceméně sdílený praktický svět. Wittgenstein (tamtéž) prohlásil: „I kdyby uměl lev mluvit, nerozuměli bychom mu“ (§ 327). Díky struktuře naší tělesnosti a způsobu, jímž jsme zakořeněni ve svém fyzickém i sociálním milieu, se lvem nesdílíme stejnou dialektiku prostředků a cílů, která je podle Meada podmínkou pro symbolické porozumění. Meadova sociální psychologie neponechává místo pro přemýšlení o pojmu mysli výlučně v termínech neurofyziologie solitérního individua. Daleko vhodnější způsob uvažování spočívá spíše v definici mysli jako emergentní vlastnosti, vynořující se z „probíhajícího, dynamického sociálního procesu“ (MSS, s. 7), jež zároveň implikuje důležitý element časovosti. V předchozí kapitole bylo ukázáno, jakým způsobem jedná individuální organismus v rámci aktu o sobě s konstantním odkazováním k uskutečňování praktických cílů, nalézajících se z pohledu časoprostorového uspořádání v budoucnosti. Sociální akt je ovšem z hlediska časovosti strukturován v zásadě velmi podobně. Dokonce by se dalo prohlásit, že temporální rozvrženost sociálního aktu je pro Meadovu sociální psychologii jedním z nejklíčovějších elementů. Při92
„Když je dané jednání plánováno, jsou zároveň předvídány jeho motorické důsledky. To znamená, že když se chystám provést nějakou akci, mohu předvídat její důsledky. Skrze proces ‚motorické ekvivalence‘ mohu použít tuto informaci i pro předvídání jednání prováděného druhými. Tento implicitní, automatický a nevědomý proces motorické simulace umožňuje pozorovateli použít jeho/její vlastní zdroje k proniknutí do světa druhého bez nutnosti teoretizování o něm ... Proces simulace jednání automaticky zakládá přímou, implicitní spojitost mezi konatelem a pozorovatelem. Jednání je ‚a priori‘ princip umožňující vznik prvotních sociálních vazeb” (Gallese, 2001, s. 41).
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199773