„ Jedeme domů, holky,“ začala se točit a radovat se,“ pojedeme domůůůůůůůůůůůů.“ Postupně jsme se k ní přidávali. Najednou jsme si uvědomily, že je to všechno pravda. Že není proč se bát. Radovali jsme se až do večera, než jsme museli jít ještě na šichtu – skoro poslední.
***
9. 5. 1945
Nejšťastnější den v našem životě, alespoň co se týká války.
Slyšely jsme, jak v rádiu redaktor četl kapitulaci Německa:
1. My, níže podepsaní, jednající z pověření německého vrchního velení, vzdáváme tímto bezpodmínečně vrchnímu veliteli spojeneckých expedičních sil a současně sovětskému vrchnímu velení všechny ozbrojené síly na pevnině, na moři i ve vzduchu, které jsou dnešním dnem pod německou kontrolou. 2. Německé vrchní velení vydá ihned rozkazy všem německým vojenským, námořním a leteckým úřadům a všem silám pod německou kontrolou, aby zastavily činné operace ve 23:01 hodin středoevropského času dne 8. května a zůstaly v postaveních, která v této chvíli zaujímají. Žádná loď, plavidlo nebo letadlo nesmějí být potopeny nebo způsobena škoda jejich trupu, zařízení nebo výstroji. 3. Německé vrchní velení vydá ihned příslušným velitelům kterékoliv další rozkazy vydané vrchním velitelem spojeneckých expedičních sil a sovětským vrchním velením a zajistí jejich provedení. 4. Tento akt vojenské kapitulace je bez prejudice, kterémukoliv všeobecnému ustanovení kapitulace, uloženému a účinnému vůči Německu a německým branným silám jako celku Spojenými národy nebo jejich jménem, kterým bude nahrazen.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199620
5. V případě, že by německé vrchní velení nebo kterékoliv ze sil pod jeho kontrolou nejednaly v souladu s tímto kapitulačním aktem, učiní vrchní velitel spojeneckých expedičních sil a sovětské vrchní velení taková trestní nebo jiná opatření, která budou považovat za přiměřená. Podepsáno v Remeši ve 02:41 dne 7. května 1945. Jménem německého vrchního velení Jodl V PŘÍTOMNOSTI: Jménem vrchního velitele spojeneckých expedičních sil W.B. Smith. Jménem sovětského vrchního velení - Sousloparov. F. Sevez, brigádní generál francouzské armády (svědek)“
***
Když jsme zvědavě vyšly ven z ubytovny, nikde nebylo ani živáčka, který by nám nakazoval. Vojáci SS postupně odcházeli pryč a my jsme se na ně dívali s radostí, i smutkem v srdci za naše kamarády, kteří kvůli nacistickým SS zemřeli. Mysleli jsme na to, že se i oni měli, dožít této slávy, ale hřálo nás u srdce to, že se na nás z nebe dívají, a radují se s námi. „ Co teď? Budeme tady ještě čekat nebo půjdeme domů?“ zeptala jsem se ostatních. Viděli jsme, jak naši kamarádi vycházejí z továrny. Stroje ztichly, sem tam jsme ještě uslyšely střelbu. „ Děvčata, slyšíte to ticho?“ zeptala se Tonča. „ No jasně, to je blaho,“ řekla Máňa slastně. „ Děvčata, co tam stojíte, pojďte domů, nebo tu chcete zůstat?“ volali na nás chlapci. „Už jdeme,“ řekly jsme skoro najednou a vydali jsme se na cestu. Potkaly jsme spojenou armádu. Některé pobrali na auta, hlavně ty z nás, co už neměly sílu a my ostatní jsme šli pěšky. Po cestě jsme si dělali legraci, smáli se a zpívali, co nás napadlo. Už jsme se viděli doma s našimi rodinami a cítili jsme se jako znovuzrození. Jeli jsme vlakem a zase pěšky. A rozloučily jsme se s tím, že se brzy zase setkáme. Jarka, a ostatní polky a rusky, odešly do táborů spojenecké armády. A my jsme šli po svých domů. Vždyť nám to připadalo, že je to kousek. Trvalo nám to dva dny. Ale došli jsme ve zdraví, i když hodně unavení.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199620
***
Když jsem přišla k našemu domu, k vratům, viděla jsem maminku, jak pořád chodí sem a tam. Nemohla jsem to vydržet, otevřela jsem vrata a běžela k ní a zároveň volala: „ Maminko, maminko.“ Máma se otočila a utíkala mi naproti: „ Jiři, panebože, Jiřinko, dítě moje.“ Po cestě jsem začala plakat radostí. Všechno ze mě najednou spadlo. Všechna zloba i nenávist. Nemohla jsem slzy zadržet. Až jsem skoro neviděla na cestu a jednou jsem upadla. Ale zase jsem vstala a běžela dále. Objaly jsme se a máma mi dávala pusu na čelo a lička. „ Jiřinko, ty ses nám vrátila,“ řekla máma a nemohla taky zadržet slzy. „ Děkuji Bože, že jsi vyslyšel mé modlitby.“ Najednou ,se odněkud vyřítila Anežka, za ní táta a za tátou i Slávek, a všichni volali. „ Jiři, Jiři.“ „ Anežko, tatínku, Slávku,“ volala jsem a běžela jim naproti. Postupně jsem se s každým z nich objala a mé slzy neustávaly. „ Ale no tak, děvčico, už jsi doma, není třeba plakat,“ utěšoval mě v objetí táta. „ Ale já pláču štěstím, že už jsem doma,“ upřesnila jsem. „ Aha, tak to jo,“ odpověděl mi táta a poplácal mě po rameni. „ Jen se vyplakej, já ti zajdu udělat něco k snědku, beztak máš, po tak dlouhé cestě hlad,“ řekla máma. „ To je dobrý nápad, Andělko, půjdeme všichni. Pojď Jiři, všechno nám musíš vyprávět,“ přidal se táta. Mé slzy ustaly a cítila jsem, jak mě Anežka vzala za ruku.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199620