Kochan sklopil oči. Nastala chvíle dlouhého mlčení. „Jsi pokřtěný?“ zeptal se pak Prokop. „Nevím, asi ano – to se tenkrát nosilo. To ještě byli staří naživu.“ „Nosilo?“ opáčil udiveně Prokop. „A teď už se to nenosí?“ „Nějak na to není čas.“ „Ovšem,“ souhlasil ironicky Prokop, „musí se takzvaně vládnout. To dá práce.“ A po chvíli: „Jestli jsi pro tohle přišel, tak to budeme muset vzít od podlahy. Už teď se toho děsím.“ „Ani ne,“ uchechtl se Kochan, „zbavím tě takové zátěže.“ „Dobře, jak myslíš,“ souhlasil Prokop. „Můžeme třeba zatím začít tím, že na Libici vyklidíš a uklidíš tu kapli. Přijedu se podívat.“ „Ty jsi opravdu neuvěřitelný,“ žasl Kochan, když vycházeli z kostela. „Ani se mě nebojíš, že tě pošlu za svatým mučedníkem Vojtěchem, a ještě se přijdeš na Libici podívat, jestli jsem uklidil kapli. Asi jsi opravdu svatý. Musím si na tebe dát pozor.“ Prokop dlel už třetí den na Hradě pražském, pozván knížetem Oldřichem; vyprovázel ho na dalekou cestu. Klečel ve své obnošené kutně u lože nemocného, držel ho za ruku, poslouchal jeho slabý sípavý hlas a plakal nad vyznávanými vinami této křesťanské duše. Nad tím, že nechal oslepit svého bratra Jaromíra – vidíš, sotva po půl roce tě Pán volá, stál ten strašný čin za to? sledoval Prokop jeho myšlenky v duchu – nad tím, že dokonce chtěl odvolat syna Břetislava z Moravy a někam ho zastrčit, aby se moc netříštila, ale než k tomu došlo, poznal, že sám už odchází. Že se opíjel a přejídal, zejména v poslední době, od toho případu s Jaromírem, kdy pořádal jednu hostinu – ne hostinu, žranici – za druhou, až to takhle dopadlo. Že nejen on sám nežil v manželství s jednou ženou, jak to přikazovala církev a co bylo jednou z příčin odchodu 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199574
svatého mučedníka Vojtěcha ze země, nad tím, že neničil d osti důrazně zbytky pohanských zvyklostí – a bylo jich všude ažaž – Oldřich o tom věděl, ale nezasahoval proti nim, nebořil pohanské háje a obětiště, nepronásledoval jejich žrece, jenom aby udržel v zemi klid, i když to byl klid jenom na povrchu – věděl Prokop: pod ním žhnulo a žhne řeřavé uhlí a propaluje se dál ke kořenům země. Těžko, těžko vydychoval kníže všechnu svou vinu, Prokop s ním spínal ruce a smáčel je slzami. Připomínal mu klady jeho života, že se nakonec nechal oddat po křesťansku s manželkou Boženou, že nechal včas pokřtít svého syna Břetislava a vychovat jej v dobrého křesťana. Kníže vrtěl odmítavě hlavou – moc ne, to, co se stalo ve Svinibrodu – zahynulo tam několik našich mužů úplně zbytečně. „Ale pomáhal jsi založit náš klášter a vystavěl jsi několik kostelů,“ připomínal Prokop, „podporoval jsi výchovu nových kněží a Pán ve svém nekonečném milosrdenství jistě ráčí přihlédnout k těžkostem knížecího úřadu.“ Prokop musel slíbit, že bude sloužit svatou liturgii v obou obřadech na úmysl šťastného vyřešení nástupnictví. A za duše těch nešťastných obětí toho, co se stalo ve Svinibrodu. Ve vedlejší místnosti nervózně přecházel biskup Šebíř – cítil se na jedné straně dotčen, že kníže dal při této poslední zpovědi přednost obyčejnému mnichovi před ním, biskupem, na druhé straně byl však vlastně skoro rád, že tato tíživá povinnost byla z jeho ramen sňata a svěřena tomuto zvláštnímu knězi. Na druhý den kníže Oldřich skonal. Země ztichla a jakoby s hrdlem staženým úzkostí očekávala příchod budoucích událostí. Přešlo přes dvacet let pevné vlády Oldřichovy a před zemí leželo údobí obvyklých zmatků jako vždy při přemyslovské výměně vladařů. Bylo čeho se obávat. 101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199574
Z tvrze Lysá, kde z rozkazu knížete Oldřicha žil, vezli od rána pod mračným mlhavým nebem na koni právoplatného nástupce, slepého a vykastrovaného knížete Jaromíra. Vysadili ho na koně a uzdu jeho koně propojili s uzdou vedle jedoucího jezdce, takže Jaromírův kůň byl řízen průvodcem. Kníže seděl v sedle s hlavou hluboko skloněnou před prsa. Přijel do Prahy už v průběhu smutečního obřadu. Přerušili jej a zavedli knížete ke katafalku, na němž spočívala rakev. Chvíli stál, drže ruku na rakvi a pak pln pohnutí pronesl: „Předevčírem vznešený kníže, dnes nehybné tělo, zítra lehký popel a prázdná báje. Zraku jsi mě zbavil a nemiloval jako bratr bratra.“ Rozechvěl srdce přítomných, když po chvíli pokračoval: „Teď by sis jistě raději přál, abys nespáchal, čím ses na mě provinil. Vím také, že bys mi zrak chtěl navrátit, kdybys mohl. Avšak z celého srdce ti odpouštím, bratře, a prosím, aby i Bůh všemohoucí ti ve své milosti odpustil, aby si tvá duše mohla v pokoji odpočinout.“ Prokop stál opodál za biskupem – tmavá štola byla vše, čím se lišil od vznešených parament biskupských – a polykal slzy, které se mu draly z očí. Po dokončení pohřebních obřadů, když byla rakev s Oldři chovým tělem uložena do krypty kostela sv. Jiří, dovedli Jaromíra na místo, které sluje Žiži, kde stál obrovský kámen a v něm vytesané kamenné knížecí křeslo. Jako se vždy dálo při volbě knížete, házeli dvořané peníze, deset tisíc nebo ještě víc, aby se lid netlačil na knížete sedícího na stolci, nýbrž raději chytal házené peníze. Když byl kníže posazen na stolec a nastalo ticho, Jaromír sledován soucitnými pohledy shromáždění si nechal přivést synovce Břetislava a drže jej za pravici, povstal a zvolal k lidu: „Hle, váš kníže!“ A oni zvolali třikrát: „Krleš! “ 102 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199574