Zablácené boty: Vnořte se do radostí i utrpení světa!
záležitosti a školy. Mnozí z nás ani s papežem nesdílejí náboženské tradice. Papežovy snahy jsou samozřejmě neoddělitelně svázané s širší katolickou vizí. Proto papež neustále nabádá katolíky, aby vnímali dění ve světě a aby se zejména věnovali nejpotřebnějším. Stejně neúnavně však upozorňuje, že církev není jen zvláštní forma neziskové organizace. Všechny církevní snahy musejí zohledňovat holistické náboženské poslání církve.82 Přesto z této strategie můžeme vytěžit moudrost, jež má význam pro všechny aspekty života: • Nemůžete nás vést, pakliže nepoznáte naši realitu. Abyste byli v našich očích věrohodní, důvěryhodní a spolehliví a získali naši věrnost a loajalitu, nemůžete mít jen povědomí o tom, jak žijeme. Musíte naše životy poznat na vlastní kůži a identifikovat se s našimi problémy tak, jak to dělal otec Bergoglio, který realitu poznal prostřednictvím zahájení domácích prací v půl šesté ráno a který viděl hladovějící ve své komunitě na vlastní oči, nečetl pouze o nich. Hernán Paredes si vybavuje působivý okamžik z období svého seminárního studia, kdy otec Bergoglio ukázal na sochu Naší Paní Bolestné a poznamenal: „Pochopte, že čím více stárnu, tím více mám společného s Naší Paní Bolestnou.“ Aneb: čím déle chodíte po ulicích tohoto světa s otevřenýma očima, tím více utrpení vidíte, a čím je člověk svědomitější, tím spíše si nemůže pomoci a cítí utrpení ostatních jako vlastní břemeno. Pociťování této soucitné sounáležitosti vystihuje výraz solidarita. Slavný anglický básník a anglikánský kněz John Donne vyjádřil solidaritu takto: „Žádný člověk není ostrovem sám pro sebe, každý je součástí nějakého kontinentu, částí nějaké pevniny; jestliže moře spláchne hroudu hlíny, Evropa se zmenší, jako by byla mysem, 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199572
Papež František – Umění vést
jako by byla statkem tvých přátel nebo tvým: smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem částí lidstva. A proto se nikdy neptej, komu zvoní hrana. Zvoní tobě.“ • Naši realitu poznáte jedině tak, že přijdete mezi nás. Nechte psací stůl psacím stolem, sundejte si „chytré kontaktní čočky“, jež filtrují zorné pole a zbavují vás pohledu na nepříjemné věci, a rozhlédněte se kolem sebe. Jděte na předměstí, na periferii, zašpiňte si boty, načichněte ovčím pachem! • Nestačí se dívat, musíte konat. Jakmile mezi nás přijdete a poznáte naši realitu, nikdy se nespokojíte s tím, že budete hledět na utrpení pasívně. • Když budete konat, něčemu se přiučíte. Máte jedinečný dar, který můžete nabídnout světu (vzpomeňte na ústřední téma 3. kapitoly), ale pravděpodobně můžete daleko víc získat. Otec Bergoglio trefně svým seminaristům připomínal, že dříve než začnou lidi něčemu učit, musejí se nejdřív učit oni sami od lidí. A papežovo varování určené Církvi platí pro kteroukoli jinou mně známou oblast lidské činnosti, společnost či organizaci: „Církev, která nevyjde ze svých zdí, dříve či později onemocní ze zatuchlého vzduchu uzavřených místností.“ Jakmile ztratíte kontakt s realitou na zemi a s perspektivami těch, jimž „teoreticky“ sloužíte, jste ztraceni. Papež to vysvětlil své Církvi, a my všichni můžeme jeho slova pochopit jako odpovídající metaforu pro náš život: „Zvládnout chudobu teoreticky není k ničemu. Chudobu lze poznat, když si sáhneme na tělo chudého Krista, jež mají pokorní, chudí.“83 V tom smyslu také papež František jednou položil svým posluchačům dvě otázky: „Povězte mi, když dáváte někomu almužnu, díváte se mu do očí? Dotknete se ruky chudáka, kterému peníz podáváte, nebo mu minci prostě jen hodíte?“84 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199572
Zablácené boty: Vnořte se do radostí i utrpení světa!
Podstata vůdcovství papeže Františka Když uvedeme všechny výše zmíněné formy vůdcovského chování a nic k nim nedodáme, mohli bychom vzbudit dojem, že vůdcovství spočívá v pouhé taktice. Ošidili bychom tím papeže Františka o světonázor, který je základním hybatelem jeho vůdcovství. Ústřední premisou této knihy je, že vůdci se řídí přesvědčením, jež se zformovalo dávno předtím, než zaujali místa v kanceláři výkonného ředitele a v papežském apartmánu. Co je tedy příčinou rozhodnutí papeže Františka vnořit se do světa? V jeho angažovanosti, věrnosti a zásadách, stejně jako v mnoha dalších jeho zvyklostech, můžeme rozeznat stopy jezuitské výchovy, jezuitské formace, zejména stopy světonázoru, který vstřebal, nasál a vytěžil z Ignácových duchovních cvičení. Na následujících řádcích si povíme o Ignácově světonázoru zevrubněji. Čtenář dostane příležitost zamyslet se a utvrdit ve svém vlastním přesvědčení. V předchozích kapitolách jsme postupně skládali mozaiku zřetelně ignaciánského světonázoru. Nejprve to bylo rozhodnutí jezuity zpytovat své nitro, důkladně se poznat, včetně slabostí, a dospět k určitému pokojnému přijetí sebe sama a povolání k vůdčí roli. Pak to byla zásada „přesažení sebe sama“ v zájmu služby, jejíž účel převyšuje zájmy jednotlivce, služby ve jménu větší slávy Boží. Není divu, že plný název ignaciánského meditačního programu zní: „Duchovní cvičení přesažení sebe sama a uspořádání vlastního života“.85 Ne vždy se člověku podaří ovládnout sebe sama snadno. Ignác využíval bujné metafory života jako duchovního bojiště, kde se nás nepřítel lidské přirozenosti snaží odvrátit od našeho povolání, od poslání s významným účelem. Mohli bychom proto předpokládat, že Ignác považoval tento svět – svět, v němž se svádí bitva o naši loajalitu – za ponuré, neradostné místo, plné nástrah, léček, pokušení 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199572