si připadali jako spiklenci a měli pocit, že jsou obklopeni nepřátelským světem (zatímco o pouhý den dřív byli naopak neviditelní). Byli zmatení z toho, že předchozí život, který už je z různých osobních důvodů nebavil, jako by byl ze dne na den zcela nedosažitelný – vor už to zaválo moc daleko, balon vzlétl. Minulost byla nemilosrdně přeťata a budoucnost obnášela nebezpečí. Právě toto je ale možná spojovalo: nepočítali s tím, ale teď si společně uvědomovali následky. Ani jeden z nich na to nebyl připraven. Neschopnost počítat s následky byla zřejmě jejich největší problém. Přitom oba měli důvod vědět, že činy mají své následky. To druhé mi došlo teprve při čtení máminých zápisků – tedy až několik desítek let poté, co si ve věznici vzala život –, kdy jsem se dozvěděl, že táta stál o mě coby o spolupachatele, a mámu na to nechtěl. A v tu chvíli bych moc rád věděl tohle: Vysvětlil by mi, že hodlá přepadnout banku a chce, abych mu s tím pomohl? Jak konkrétně by to asi nanesl před patnáctiletým klukem? Přišel by ke mně ve čtvrtek do pokoje, když jsem se probouzel, poprosil by mě o soukromou rozmluvu, a tehdy by se s tím vytasil? Počkal by si, až pojedeme na východ přes Musselshell, a tehdy by mi tu bizarnost předhodil? Řekl by mi to ve chvíli, kdy bychom vjížděli do Creekmoru? Anebo by mi to neřekl vůbec a jen by mě použil coby zástěrku, nechal by mě sedět v autě za bankou a čekat, až se objeví… a já bych celou dobu nic netušil? A kdyby mi to sdělil, jak bych asi zareagoval? Odmítl bych? Mohl bych to odmítnout? (Teoreticky mohl.) Samozřejmě bych mu na to kývl, anebo bych přinejmenším neřekl nic a prostě bych tam s ním jel. Na rozdíl od své sestry jsem nebyl žádný rebel a neodmlouval jsem. Tátu jsem měl rád a chtěl jsem, aby bylo po jeho. A kdybych tedy byl jeho komplicem, co by se pak mezi námi změnilo? Nejspíš všechno. Dospěl bych během jediného dne? Byl by můj život v troskách? Byli
102
Kanada_zlom-final.indd 102
30.9.2014 16:15:54
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199562
bychom rázem spíš jako bratři než jako táta se synem? Byl bych dneska zločinec místo učitel? To všechno je možné. A to mě přivádí k další otázce: Co by se stalo, kdyby nás dva chytili? Šoupli by nás do vězení? Nebo by se do nás pustili policajti jako do Bonnie a Clydea, rozstříleli nás a položili před fotografy? „Otec se synem přepadli banku. Oba jsou mrtví.“ Takhle si to táta vůbec nepřipouštěl; máma mě od tohoto osudu uchránila. A kdyby rodiče nechytili, přestali by banky přepadávat? Což je to třetí, čím jsem si lámal hlavu. Máma určitě ano, tedy pokud můžu soudit. Měla důvod to udělat jednou, aspoň já si to tak představuju: potřebovala odhodit život, který ji neuspokojoval. Nepochybuju, že jakmile by toho dosáhla, začala by žít nanovo (se mnou a Berner) někde jinde. Bylo jí teprve čtyřiatřicet. Dovedl bych si ji představit coby učitelku na nějaké menší univerzitě; už by se k lidem nechovala tak nepřátelsky, podruhé už by se zřejmě nevdala, s rodiči by se jakž takž srovnala a tu svou bankovní loupež by nechala daleko za sebou. U táty si tím zdaleka nejsem tak jistý. On přece měl pro dráhu bankovního lupiče jistý cit a skoro chuť, nebo si to aspoň myslel. Pokud by to přepadení dopadlo dobře, patřilo k němu, jak už jsem se zmínil, přece uvažování v tom smyslu, že se povede pokaždé, a snad by se to dalo i vylepšit. Aspoň ještě jednou. Zároveň si myslel (postupně se ovšem hromadily důkazy, že se mýlil), že nepůsobí jako typ, co přepadne banku. To ovšem byl jeho zásadní omyl.
19 Domů přijeli v pátek po sedmé. Byli unavení a rozrušení, ale od pohledu se jim ulevilo, že už jsou doma. Já měl velkou radost a začal jsem jim vykládat, jak jsme s Berner ty dva dny
103
Kanada_zlom-final.indd 103
30.9.2014 16:15:54
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199562
strávili – co se stalo, co jsme viděli, co jsme si mysleli a o čem. Ještě několikrát nám kolem domu projeli Indiáni. Mnohokrát zvonil telefon, ale my to nezvedali. Snědli jsme s Berner zbytek špaget a vejce na tvrdo, udělali jsme si tousty. Hráli jsme šachy, dívali se na Nedotknutelné, Ernieho Kovacse a zprávy. Já posekal trávu a na cíniích vedle garáže pozoroval včely. Večer jsme se houpali na verandě a obdivovali jasné hvězdy. Z Výstaviště, které tehdy bylo kousek od našeho domu, byl slyšet rámus: halasné reproduktory na Rodeu z Divokého západu a závodu polních kuchyní, jásot publika. Flašinet. Zesílený smích hlasatele. Naši byli ponoření ve vlastních myšlenkách a navzájem o sebe pečovali: jako by se snažili toho druhého nerozčílit. Máma se vykoupala, pak šla do kuchyně a udělala topinky. Měli jsme k nim nakrájenou šunku. Táta rád večeřel to, co jinak bývá spíš k snídani – tvrdil, že je to večer výborné kvůli trávení. Vyšel na ulici, přejel s autem do uličky za domem, což dělal málokdy, protože byl na svůj bel air pyšný – stejně jako byl pyšný na předváděné vozy, když se je před časem neúspěšně pokusil prodávat. Auto navíc zamkl a klíček přinesl domů, když jindy ho nechával v zapalování. U večeře prohlásil, že do té obchodní záležitosti, kterou se vypravili prozkoumat, by se pustil jen naprostý šílenec. Ropné vrty, řekl, to zrovna… Pak se usmál a zavrtěl hlavou, jako by to byl opravdu tragický nápad. Upozornila ho na to má ma, řekl. Bude rozumné ji poslechnout. Máma má obchodního ducha. Dále řekl, že se teď hodlá pořádně věnovat studiu realitních praktik při prodeji těch farem a rančů. To je totiž solidní povolání. Brzy se naskytne nějaká skvělá příležitost, a my přijdeme k vlastním pozemkům. Teď bydlíme v Great Falls a já a Berner můžeme počítat s tím, že za dva týdny začne škola. On hodlal učinit v souvislosti s naším domem nabídku Bargamianovi. Je to model „Craftsman“, které už se nedělají, řekl nám. Potřeboval natřít, nové tapety a táta by 104
Kanada_zlom-final.indd 104
30.9.2014 16:15:54
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199562