Pak Colette pustila paži svého otce a rozběhla se uličkou. Srdce mi poskočilo a letěl jsem jí naproti. Nebyl čas se obejmout, dokonce ani políbit. V jejích jasných očích jsem viděl jen nekonečné štěstí. Letěli jsme z Tammany Hall a křičeli jako malé děti. Colette skopla tuhé boty a vyběhla se mnou bosá do začouzených ulic. Všude se vznášel popel. Někde za sebou jsme slyšeli křik svatebních hostů, kteří se zmateně zvedali ze sedadel v sále. Bylo nám to ale jedno. Neohlédli jsme se. Utíkali jsme rychleji a rychleji. Jak jsme se blížili k náměstí, zaslechl jsem střelbu a byl jsem si jistý, že nás Vanderbiltové vzápětí zastřelí. Statečně zemřu v náručí své pravé lásky. A ona skočí do dráhy dalším kulkám a sama si vezme život, a pak budeme kráčet ruku v ruce loukami příštího života a budeme spolu navěky. Ale ty kulky nelétaly za námi. Union Square bylo plné hustého dýmu z mušket. Colette a já jsme se prudce zarazili, když jsme uviděli tu pekelnou hrůzu před sebou. Vzbouřenci bojovali svůj poslední boj. Vojáci i občané řádili jako zvěř. Slunce vůbec nebylo vidět. Hasič v černém kabátě, ale bez nohou, křičel na dlažbě tři metry od nás. Plameny pohlcovaly náměstí zevnitř ven. Ze stromů se ve smyčkách houpala zčernalá těla – teď ještě černější. A od mušket se neodrážely žádné zlaté sluneční paprsky. A nebyla tu ani žádná zlatá vyznamenání na hrudi statečných padlých. A nebyla tu zlatá křídla andělů vznášejících se ve výši. Podíval jsem se Colette do očí. Tváří v tvář těmhle jatkám vypadala jako někdo docela jiný, někdo, pro koho je moje láska neznámá. Zlatou barvu jsem pořád ještě držel v podpaží. Colette se ohlédla a pak mě skoro neochotně zatahala za loket. Výraz v její tváři byl jasný. Už jsme příliš daleko; nemůžeme se vrátit. *
*
*
Když se Anton vzbudil, nechali jsme malé městečko v prachu za sebou a pokračovali na východ kolem Cross River, mezi hájky, zasněženými sto dolami a zamrzlými jezery. Možná za to mohl ten kaviár, ale venkov má
103
JANSMA-LEOPARD_tisk.indd 103
23.9.2014 11:02:13 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199550
v sobě opravdu něco osvěžujícího. A i když nám drkotaly zuby, stáhli jsme okénka a broukali si „Dohazovačku“ na zasněžených venkovských silnicích. Projeli jsme ospalým bezejmenným městečkem, které se ještě nevyhraba lo ze sněhu, a já jsem se ohlédl přes rameno po krabici. „Co, nepřipomnělo ti to nic?“ zkusil jsem. Měl jsem na mysli povídku, kterou napsal před lety on, ještě na vysoké. „Je celkem jasné, že to je o tobě a Rose,“ pokrčil rameny. „Už jsem ti to říkal.“ „Ne,“ zavrtěl jsem hlavou „Myslím – nepřipomnělo ti to něco tvého?“ Anton se mírně, ale upřímně pousmál. „Možná,“ kývl. „Něco děsného, co jsem celé vyhodil, jestli si dobře vzpomínám.“ Zdálo se mi to jenom, nebo byl opravdu – kupodivu – na mě pyšný, že jsem měl dost drzosti, abych to ukradl? „Tak myslíš, že se s tím dá něco dělat?“ „Něco ano,“ odpověděl váhavě. „Jen nevím, jestli s tím něco dělat chceš.“ „Samozřejmě že chci –“ rozkřikl jsem se. Makal jsem na té zatracené věci víc než rok. Celé měsíce jsem se přehraboval tunami knížek z knihovny o nepokojích kolem odvodů a životopisech slavných pozlacovačů a genea logii rodin jižanských vlastníků železnic. Nad každou z těch tří set stránek jsem přišel o spoustu hodin spánku. Ale jak jsem se snažil ovládnout svůj vztek, všechny argumenty se mi prostě rozplynuly už v krku. Než jsem dokázal tenhle svůj neblahý pocit vysvětlit aspoň sám sobě, začal Anton najednou hulákat. „Tady je to, to je ono!“ Divokými gesty ukazoval na zasněženou šipku na South Shore Drive. Na poslední chvíli jsem strhl volant a sklouzli jsme po ledě na úzkou polní cestu plnou zatáček, která nás vedla přes kopec. Dole pod ním stál malý hranatý srub, jehož jedinou ozdobou byl vysoký komín, a za ním zamrzlé jezero. Před srubem odhazoval sníh kluk asi v našem věku, s tvářemi jako ja blíčka. „Doktor Ivanyč, předpokládám?“ zavtipkoval jsem nahlas. „Neblázni. To je Paša, Ivanův syn,“ prohlásil Anton a začal mávat s tím nejpitomějším úsměvem, jaký jsem u něj kdy viděl. „Znali jsme se už jako kluci.“
104
JANSMA-LEOPARD_tisk.indd 104
23.9.2014 11:02:13 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199550
Pak jsem si vzpomněl, jak Anton včera večer vykřikoval „Paša, Paša.“ Tehdy jsem předpokládal, že jenom blouzní, ale možná že se k milému doktorovi těšil ne kvůli pilulkám, ale kvůli tomuhle klukovi. Paša měl svět lé vlasy a urostlou postavu. Ještě než jsme stačili na ledě úplně zastavit, Anton se už řítil z pootevřených dveří a vzápětí jsem se už díval, jak se srdečně objímají. „Čto slučilos s tvojimi volosami?“ vykřikl Anton. „Ty točno takže vygljadaješ!“ odpověděl se smíchem Paša. Dal jsem si načas s ruční brzdou. Zdálo se mi, že chtějí mít chvilku jen pro sebe – a když jsem si znova omotával šálu, padl mi zrak na žlutou krabici. V hlavě mi ještě zněla Antonova poznámka a měl jsem chuť se ve škatuli trochu přehrabat, vytahovat náhodně jednotlivé stránky a hledat v nich zrnka literárního zlata, kterými bych mohl Antonovi dokázat, že roz hodně stojí za to něco s tím dělat. Vztekle jsem krabici vytáhl z auta, strčil ji pod paži a zabouchl dveře. „Tohle je můj nejstarší kamarád!“ volal Anton a usmíval se na Pašu. „Nej lepší lovec kormoránů na Bělosarajské kose!“ Stiskl jsem Pašovi ruku a představil jsem se. Úplně jsem viděl dva ble dé chlapce, kteří se honí po oblázkových březích zamrzlého azbukové ho moře. „Jak… byla cesta?“ těžko hledal slova. „Bylo… uklouzlo?“ Zahrál otáčení volantu neovladatelného auta a já jsem se zasmál – uklouzlo tedy rozhodně bylo. „Paša většinou žije v Rusku s matkou,“ vysvětloval Anton. „Jeho otec umí anglicky trochu líp.“ „Táta je na ledě,“ přerušil nás Paša a ukázal prstem do vzduchu zhoustlé ho párou našeho dechu. Mávl na nás, ať jdeme za ním. Brodili jsme se sně hem, který nám sahal po kolena, já s krabicí pod paží. Paša a Anton spolu vtipkovali kulometnou ruštinou, jejich hrdelní smích se odrážel ozvěnou od okolních lesů. Sešli jsme na jezero. Asi padesát metrů od břehu stála malá chýška ze svázaných větví, pokrytá něčím, co vypadalo jako medvědí kůže. Paša a Anton vpochodovali na led, aniž by vyzkoušeli jeho sílu. „Nebuď poseroutka,“ popichoval mě Anton. Proklel jsem ho, sevřel krabici jako záchranný kruh, zatajil jsem dech a vstoupil na led. Vydržel.
105
JANSMA-LEOPARD_tisk.indd 105
23.9.2014 11:02:13 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199550