„Je mi to líto, Katie. Přijít o jedinýho syna… to pro tebe není zrovna afrodiziakum, co?“ Rozmáchla se a dala mu facku. Nechtěla to udělat, ale jednala zbrkle. Zařval: „Ježíši!“ Zvedl ruku, aby si chránil obličej. „K sakru, Katie! To bolelo, kurva!“ „Myslíš, že sis to nezasloužil?“ „A čím jako? Že jsem chtěl, aby mi aspoň pár minut bylo fajn a nemusel jsem kolem tebe a toho… toho tvýho věčnýho smutku neustále chodit po špičkách? Na truchlení nemáš monopol, Katie, to mi teda věř. A nemáš právo… nemůžeš si svoje utrpení vybíjet na všech okolo. Ještě že nejsem jeden z těch, které vyšetřuješ. Být tvůj manžel je už tak dost hrozný.“ Katie nevěděla, co na to říct. Možná má Paul pravdu, možná s sebou vážně svůj kříž vláčím, kamkoli se pohnu, pomyslela si. Ale na druhou stranu mě mohl v noci radši obejmout a dokázat mi, že přijdeme na to, jak být zase šťastní. „Neboj,“ řekl Paul. „Vyspím se na gauči. Snad se mnou aspoň Četník bude soucítit.“ Nastalo nekonečné ticho. Paul si z nosní dírky vyloupl krva vý strup a prohlédl si ho. „Jak dlouho to trvalo?“ zeptala se Katie. „Co?“ „Jak dlouho jsi to s Geraldine Daleyovou táhl? Bylo to jenom na jednu noc, nebo jsi ze mě dělal blbce delší dobu?“ „Záleží na tom?“ „Záleží. Mám v popisu práce, aby v mém osobním životě nebyly žádné skandály. Ale záleží na tom hlavně proto, že jsme manželé, v dobrém i ve zlém.“ „Pokud tě to utěší, tak jo, bylo to jenom na jednu noc. Geraldine měla Davea plné zuby. Nikdy s ní nikam nejde a ona
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199534
se na ostatní chlapy nesmí ani podívat. Taky ji mlátí. Nejspíš mu to chtěla vrátit.“ „A co ty? Tys mi to chtěl taky vrátit? A za co vlastně? Že jsem zabila Seamuse?“ Přezíravě mávl rukou. Katie se už už chystala něco dodat, nějak mu ublížit, ale nakonec to neudělala. Beze slova se otočila a odešla. Paul zůstal sedět na gauči a Četník mu lízal za krvácené klouby na rukou.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199534
16 Druhý den ráno zase pršelo — byl to takový ten jemný mlhavý déšť, který dokáže člověku zmáčet kabát, dřív než si vůbec všimne, že prší. Katie vstoupila do své kanceláře, kde už na ni čekal profesor O’Brien s kyticí žlutých chryzantém. V druhé ruce držel složený pršiplášť a nadšeně se usmíval. „Gerarde, to je mi ale překvapení!“ Vstal a natáhl ruku s květinami, jako by se chystal provést nějaké kouzlo. „Doufám, že máte ráda žlutou. Připomíná mi slunce. To bychom dneska opravdu potřebovali.“ „Děkuju,“ řekla. Chryzantémy očividně měly to nejlepší dávno za sebou, a jedna z nich byla dokonce zlomená, přesto si je od něj vzala. „Ehm… dám je do vázy.“ „Snad se nezlobíte, že jsem vám přišel podat hlášení osobnostně? Tedy… osobně.“ Po včerejší noci byla unavená a zničená. Poslední, o co teď stála, bylo flirtovat s profesorem O’Brienem. Přesto se přinutila k úsměvu a posadila se ke stolu. Na střeše krytého parkoviště za budovou policejní stanice ještě pořád seděly šedé vrány. Čas od času několik z nich vzlétlo a zakroužilo, vždycky se ale vrátily, podobně jako masařky, když usedají na hnijící mrtvolu. „Dáte si kafe?“ zeptala se profesora O’Briena. „Ne, děkuju. Po kávě bývám vynervovaný. Už tak špatně spím. Byl jsem skoro celou noc vzhůru a pročítal jsem si tu složku, kterou jsem od vás dostal.“ „Vážně?“ zeptala se Katie a sejmula ze svého kelímku s kapučínem umělohmotné víčko. „Přišel jste na něco zajímavého?“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199534