Procházejí odlišnou iniciací – snaží se přijít na to, jak prožít život, aniž by projevili svou zranitelnost. Oblečou si pomyslný krunýř a podvolí se světu, který po nich chce, aby se vyčerpali vyděláváním peněz. K tomu jsou zapotřebí zcela jiné vlastnosti a je to vyčerpávající. I proto v partnerském svazku iniciují rozchod většinou ženy, muži totiž nemají žádnou podpůrnou skupinu, kam by se v krizi uchýlili. V mé skupině jsou jak heterosexuální, tak homosexuální muži. Jsem si ale vědom toho, že už jen popis mého kurzu, to, že budeme mluvit o svých životech a vzájemně si poskytovat podporu, dokáže mnoho heterosexuálů odradit. Ze zkušenosti ovšem mohu říci, že podporu druhých mužů potřebují všichni, bez ohledu na sexuální orientaci. FOX: Jinými slovy heterosexuální muži to dokážou, ale mají méně zkušeností než homosexuálové? NICHOLSON: Přesně tak. Jakmile přijdou na skupinu, začnou být v pohodě. FOX: Dá se říci, že homosexuálové vytvoří komunikační prostor, a tím to heterosexuálním mužům zjednoduší? NICHOLSON: Homosexuálové mají s heterosexuály trpělivost. Jeden gay řekl: „Nikdy bych nevěřil, že budu sedět v místnosti s heterosexuálními muži a budeme se společně podporovat.“ A to je pravda. Heterosexuálové se nejdřív necítí ve své kůži, ale jakmile časem uvěří, rozvinou svou důvěru v celý proces. FOX: Vyléčí svůj pocit hanby a studu… Zmínil jste „důvěru“ – jak ji získat a jak překlenout stud? NICHOLSON: V dnešní kultuře se lidé za stud stydí. Nemůžete na někoho přímo ukázat a říci: „Teď váš stud a hanbu vyléčíme.“. To by asi nepřijal. Já se snažím, abychom ve skupině prožívali věci společně. Pomáháme lidem podívat se na to, co je v životě potkalo, a uvědomit si, co jim to přineslo, aniž by se tím cítili zahanbeni. Vyzvu například někoho, aby šel a vybral si jakýkoli předmět, který bude reprezentovat jednu z nejhorších ztrát jeho života. Skupina o tom předmětu potom mluví. Je to takový rituál truchlení, který umožní lidem vyjádřit žal. Za žal se
| 97 |
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199532
lidé často stydí. Postupně tak získám jejich důvěru, a oni znovu získají ztracený pocit, že někam patří. Řeknou si: „Nikdo mě za mou ztrátu nehaněl, možná bych se mohl svěřit i s dalšími věcmi.“ FOX: Pohnout muže k tomu, aby si přiznali své ztráty, se zdá velmi důležité. NICHOLSON: Celému procesu je třeba vtisknout pevné obrysy a ujasnit si, že projevená emoce nám dává šanci otevřít bránu duše. Strach se pak může transformovat do odvahy, žal do soucitu. Když ale svůj žal popřeme, stane se z něj melancholie. Věnujeme-li svým pocitům pozornost, pomůže nám to postupně dosáhnout těch nejdůležitějších cílů, které v životě hledáme a pro které chceme žít. Začneme se chovat přiměřeně. FOX: Žal je součástí kosmického veškerenstva. Když ho držíme v sobě, přestává být univerzální, učiníme z něj privátní záležitost. Přicházíme tak o spoustu vnější energie a jen zřídkakdy se nám potom podaří transformovat ho do soucitu, jak jste řekl. NICHOLSON: Přesně o něco takového by se mělo snažit náboženství. FOX: A co agresivita? Je to obecný problém? Jakou strategii používáte při práci s agresivitou? NICHOLSON: Agresivita je ošemetné téma. Každý muž zažil, že s ním někdo jednal nefér, že byl zapuzen nebo odmítnut, a tak v nás postupně sílí agresivita. Příběh naší společnosti je příběhem opakovaných válek, ve kterých muži museli mnoho obětovat. Nahromadila se tak v nás nejen přirozená agresivita, ale i agresivita získaná. V mužích vzrůstá zlost, kterou nikdy neventilují. Zlost je v naší kultuře marginalizována, nemluví se o ní, a o to víc škod působí. Když ve skupině pracujeme s agresivitou, musím být velmi opatrný, aby se neprojevila otevřeně. Účastníci skupiny totiž samozřejmě za nic nemohou, jedná se o příběhy z naší minulosti. Je třeba společně najít způsob, jak zlost pochopit a přijmout jako něco přirozeného a jak si zároveň uvědomit, že její
| 98 |
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199532
zdroj leží jinde, nikoli v tom, co se v tu chvíli děje v místnosti. Není snadné o tom mluvit, protože když muži svou zlost reflektují, stávají se velmi zranitelnými, a to je může zahnat do ústraní. Projev a reflexe hněvu musejí odeznít v chráněném prostředí. Důležité je, aby to probíhalo bez výsměchu a aby hluboké rány způsobené zlostí došly uznání a úcty. Je třeba si přitom uvědomit, na jakých principech je naše společnost založena a jak moc nás tyto principy ovlivňují. Dojdeme pak k závěru, že část naší zlosti je zcela oprávněná. Snažím se prostě vytvořit prostředí, ve kterém je zlost považována za přirozený projev. Velmi pěkně to vyjadřuje historka, kterou vypráví Bruce Springsteen, než začne hrát písničku „The River“. Popisuje v ní svůj nelehký vztah s otcem. Jeho otec mu řekl: „Počkej, až půjdeš na vojnu. Tam z tebe udělají chlapa.“ Bruce jde potom k odvodu a neprojde. Když se za tři dny vrátí domů, má z otce strašný strach. Otec se ho zeptá: „Kde jsi byl?“ Bruce: „Byl jsem u odvodu a nevzali mě.“ A otec na to: „To je v pořádku.“ Je to nádherný moment. Zlost je strávena. Bruce je rád, že to otec řekl, a respektuje ho. A dnes se nezdráhá mluvit o bolesti, kterou jeho vztah s otcem přinášel. FOX: Na čem by dnes muži měli ve svém vnitřním světě zapracovat zejména? NICHOLSON: Jednoduše řečeno – měli by se pustit do práce. Mám štěstí, že patřím do skvělé skupiny mužů. Všichni se snaží svou prací zlepšit svět a vychovávají děti. Dvakrát měsíčně se scházíme, mluvíme o tom, co je nového, a zjišťujeme, jak se vzájemně ovlivňujeme. Je to mimořádná příležitost toho druhého poznat a zjistit, čím prochází. Postupem doby jsme schopni sdílet více a více životních prožitků a jsme k sobě upřímnější. Když o tom vyprávím mužům mimo skupinu, hned se ptají: „Jak se také mohu zúčastnit?“ Okamžitě pochopí, že se ve skupině mohu podělit o všechny ty strasti, které mě v životě potkávají, a nejsem tak závislý jen na své partnerce. Mám zkrátka místo, kam mohu jít, a nemusím se pořád obracet jen k jednomu člověku. To je důležité. Myslím
| 99 |
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199532