zastavil, „jsem s ní domluvil, že dostaneš nějaké peníze navíc, o kterých nebude Heinz vědět. Možná je budeš potřebovat.“ Odešel dřív, než mu stihla poděkovat. Obě ženy hned přešly do němčiny. „Kolik požaduje Heinz?“ „Žádá o … Sara se zdráhala to vyslovit, „sto padesát liber. Leo, ani ti nemůžu vylíčit, jak je mi to trapné.“ „Chceš říct, že bys snad pro mě neudělala totéž?“ Sara mlčela. „Dobře víš, že bychom pro tebe udělali cokoliv. Na co ty peníze potřebuje?“ To kdyby jen věděla. Sto padesát liber odpovídalo jednadvaceti tisícům korun. Byla to ohromná suma. „Říká, že mu jdou špatně obchody kvůli politické krizi a že se všechno zlepší, jakmile se situace uklidní, a pak vám všechno splatí, ale…“ Lea vyčkávala. „…není to takhle jednoduché. Vždycky jsme měli finanční problémy, už od svatby.“ „Ale má přece práci?“ „Ano, to samozřejmě má. Nějak se nám daří držet se nad vodou. Jenomže je to od jedné krize k druhé, věčně jen z ruky do úst. Problém je, že nemám žádný přehled o tom, jak s penězi nakládá. Vede dvojí život, jeden v Reichenbergu a druhý v Praze.“ Leu šokovalo, když si domyslela, co to znamená, ale vycítila Sařiny rozpaky nad tím, že musí přiznat, jak se v Heinzovi zmýlila. Když ji viděla naposledy, byla to mladá žena plná radosti ze života, zamilovaná a šťastná. Ale teď? Rozhodla se na ni prozatím s dalšími otázkami nenaléhat. Anna trávila ve Štěpánově druhý večer. Celá rodina se shromáždila v kuchyni a poslouchala rádio. Generál Syrový mluvil k národu. Mohl si vybrat, říkal, zda zabrání „zániku národa, 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199458
anebo ztrátě území“. Vybral si druhou možnost a nařídil všeobecnou mobilizaci. „Ráno odjíždím,“ oznámil všem Karel. Jeho zprávu přijali mlčky. Nedělní snídaně na statku bývala vždy klidná a plná pohody, ale politická krize jako by přes všechny přehodila těžkou deku. V nezvyklém tichu naslouchali rannímu rozhlasovému vysílání. „Stojíme na okraji propasti. Rozpoutaná kampaň nenávisti si vyžádala první oběti. Mluvím jako Němec, který upřímně miluje svůj lid a domov a přeje si ochránit je před katastrofou. Nesmíme nést břímě nenávisti a proklínání zbytku světa. Mluvím jako člověk a jako křesťan, který vidí v každé lidské duši obraz boží.“ „To je farář z Aše,“ řekla teta Marie. „Kéž by lidé poslouchali, co říká, i když je to Němec!“ Po snídani se všichni shromáždili na dvoře. Byli tu teta Marie, strýc Jan, Juliina sestra Pavla a čeledín Ondřej. Muži měli na sobě obleky, Julie a teta Marie pláště, všichni měli na hlavách klobouky. Anna si vzala své nejlepší šaty a plášť, a také si nasadila klobouček. Do kostela se šlo vzhůru po mírném svahu, věžička se před nimi rýsovala proti obloze a hlaholící zvony svolávaly na mši. Cestu lemovaly aleje ovocných stromů a mnohé měly kmeny ovázané dlouhými stébly slámy. „Proč je na nich sláma?“ zeptala se Anna. „To znamená, že z nich už sklidili ovoce,“ vysvětlila jí Julie. „To je starý zvyk.“ Na zemi ležely rozmačkané plody, kolem nich se rojily vosy. „Víš, co se děje na mši, viď?“ zeptala se jí Julie. Anna zavrtěla hlavou. „Oslavujeme poslední večeři, kterou Ježíš jedl s apoštoly, než ho odvedli a ukřižovali. Ježíš řekl, že všichni si mají tuto večeři připomínat každý týden. Při každé bohoslužbě Kristus promění chléb a víno ve své tělo a krev, a ten chleba nám kněz symbolicky vkládá do pusy.“ 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199458
Anna se vyděšeně zastavila. „Uvidíme to?“ zeptala se. „Jak se chleba a víno mění v tělo a… krev?“ „Ale kdepak, hlupáčku! Je to jen symbolické.“ Když dorazili do kostela, už se plnil lidmi, kteří se vzájemně zdravili. Zdálo se, že všichni vědí, kdo Anna je, a když se společně usadili v rodinné lavici, Anna se cítila důležitá. Byl to útulný kostelík, menší než ten, který navštívila v Praze, ale také byl vyzdobený sochami Ježíše a Panny Marie, jejichž pozlacená roucha se třpytila v záři mnoha svíček. Anna seděla mezi Julií a tetou Marií a fascinovaně sledovala, jak kněz pozvedá hostie a sbor přitom zpívá latinsky. Zmocnil se jí zvláštní pocit odcizení, jako by nebyla ta Anna, kterou dobře zná, ale nějaká jiná bytost, která vždycky patřila k tomuto starobylému společenství, a její duše se vznesla k vysokému stropu s namalovanými anděly, unášejícími Ježíšovo tělo na nebesa. Karel se vrátil domů později. V khaki uniformě působil jinak než dřív, už to nebyl ten veselý, věčně šprýmující Karel, na jakého byla Anna zvyklá, ale když ho všichni obklopili a on zvedl Annu do náruče a objal ji, její obavy se rozptýlily. „Budeš pryč dlouho?“ zeptala se ho. „Myslím, že ne. S Němčoury budeme hotoví raz dva!“ Pokoušeli se mu to věřit, ale rozptýlit úzkostnou atmosféru nikdo z nich nedokázal ani při večeři. Po jídle se Karel rozloučil a odešel. Pokojný, mírový život skončil.
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199458