píchnutí v hrudi. Na ten pocit už si teď, po třech letech, pamatoval jen matně a netušil, že v šedesáti už si ho nevybaví vůbec. Jednou sebral veškerou odvahu a zeptal se jí, jestli by s ním nešla do kina. Podívala se na něho překvapeně a pak, jakoby automaticky, odpověděla: „Já teď nemám skoro vůbec čas.“
24 Je možné, že dokud spisovatel není ještě nikterak slavný, dovoluje si psát o vlastních zážitcích daleko odvážněji? Když fabuluje, použije častěji situace, které sám prožil? Neuvědomuje si, že některá přiznání, ač fabulací poněkud maskovaná, mohou být hodně nebezpečná – pokud by se publikum nakonec přece jen dopátralo jejich skutečného průběhu? Myslíte si, že mladý autor věří, že nepatrná změna skutečného průběhu událostí nezakryje jejich autentičnost? Že skutečnou pravdu nikdo nikdy neodhalí? Jedním z autorů, kteří zásadně a pouze vyprávěli své romány ich-formou, byl kontroverzní Američan Henry Miller (1891 až 1980), který své nejlepší knihy napsal v Paříži a o Paříži. Je nesporné, že Henry Miller teprve přechodem k ich-formě našel odvahu vytvořit svůj razantní styl. Millerův trik byl přesným opakem obvyklého klišé: nestavěl se do pózy hrdiny, naopak. Řekl o sobě všechno, především však to nejhorší, co o sobě mohl prozradit. Nikdy o sobě neřekl nic hezkého. Román Sexus začíná vyprávět tak, že přiznává: „Jsem na dně. Úplná nula.“ Jeho nejslavnější román Obratník Raka začíná slovy: „Nemám peníze, nevím, kde je vzít, a žádná naděje mi nekyne. Jsem ten nejšťastnější člověk pod sluncem.“ A vypráví, jak svého spolubydlícího zbavoval vší. Dovolím si dokonce Millera podezřívat, že si mnoho z těch hrozných věcí, které o sobě říká, vymyslel. Schválně se dělal horším, než byl. Millerovou nejsilnější zbraní bylo jeho téma: sex. Do té doby nikdo tak otevřeně o sexu nepsal. V dobách minulých byl sex v li-
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199407
teratuře tabu. Pro knihy, v nichž chyběla jakákoli zmínka o sexu, se dokonce vžilo speciální označení: AUD (Ad usum Delphini). Vymyslel ho francouzský král Ludvík XIV., nazývaný Král Slunce. Nechtěl totiž, aby se do rukou jeho prvorozeného syna, následníka trůnu, dostala „nevhodná“ četba. A proto nechal označovat knihy, které jeho syn směl číst, jako „k použití následníka“. Když se tedy objevil spisovatel, jehož knihy nemohly být nikdy označeny jako AUD, musel vzbudit zvědavost. Millerovým podivuhodným paradoxem bylo, že na jedné straně dokázal prozradit na sebe i tak ubohé vlastnosti jako hamižnost, lhavost a nefér jednání (tam mu jako čtenář věřím nejvíc, například když vypráví v povídce Tiché dny v Clichy, jak s kamarádem oklamali ubohou holku, která nutně potřebovala dvě stě franků, běhá mi mráz po zádech), na druhé straně lhal ve věcech malicherných. Většina lidí, kteří znali Millera blíže, se shoduje v tom, že měl jinou povahu, než do jaké se stylizoval ve svých knihách. Nebyl prasák, nýbrž nevyléčitelný romantik, někdy až směšný, zvláště v pozdějších letech. Byl mizerným odhadcem lidí a často naletěl podvodníkům (viz příběh Moricanda). Nebyl mizogyn, to spíše ženy ho podváděly, i když je zbožňoval. Póza cynického sexisty byla zřejmě jen pouhou pózou. Elisabeth Barilléová, autorka knihy o Millerově přítelkyni Anaïs Ninové, je přesvědčena o tom, že Millera pocit štěstí „zženšťoval“. A právě z tohoto důvodu, jakmile byl šťastný, ženy od sebe odpuzoval. Proč se tedy vydával za hrubce a smilníka? Někteří literární vědci mají sklon považovat Millerovu pracovní metodu za určitý druh grafomanství: „Někdy jsem proseděl u psacího stroje celé hodiny, aniž bych napsal jediný řádek… Ale jindy… Sypal jsem stránku za stránkou a pořád bylo o čem psát…“ Podobně jako pro ty, kdo píší tajné deníky (viz Pavel Juráček), bylo i pro Millera psaní zřejmě terapií. Vždyť přece psal výhradně jen o sobě samém! V jeho dílech nenajdete příběhy někoho jiného. Někdy svůj vlastní příběh použil dokonce vícekrát, v několika knihách. Například své manželství s June popisoval jednak v románu
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199407
Obratník Kozoroha z roku 1939, ale rovněž v prvním dílu trilogie Růžové ukřižování, který se jmenuje Sexus (vyšlo roku 1949, tedy o deset let později). Nepoužíval ovšem (až na výjimky, například právě v Obratníku Raka) jako vypravěč své vlastní jméno, tím byl z obliga. Hrál roli jakéhosi ztracence, který si neustále půjčuje peníze, nic nedokáže a všichni se k němu obracejí zády. Jediné, co mu jde, je sex. A právě zde je u Millera chybička v systému. Nikdy nepřizná, že nebyl schopen souložit. Vždycky je nadržený, vždycky je macho, vždycky je připraven jít okamžitě na věc. S kýmkoliv. S prostitutkami stejně jako s největší láskou svého života. A v tu chvíli mu čtenář (a pravděpodobně i čtenářka) přestává věřit. Alfredu Perlèsovi řekla Anaïs Ninová: „Nic z toho, co Henry Miller řekne nebo napíše, neberte doslova. Henry si vždycky víc nebo míň vymýšlí…“ Amnézie, postihující některé spisovatele v okamžiku, kdy by měli pravdivě popsat svůj vlastní život, ovšem nemusí být nutně nemocí charakterovou. Miller nenapíše, že vši měl on. Napíše, že měl kapavku, to ano. Každá slabost musí vypadat fešácky. V tom se hodně podobá Hemingwayovi. Ztráta erekce? Co to je? U moderních spisovatelů je ztráta erekce přiznána jen málokdy. Znovu musím připomenout Petronia, který v Satirikonu neopominul ani tento věčný mužský problém, přiznal se ústy Enkolpia (jenž v této epizodě vystupuje pod jménem Polyainus) k selhání a brilantně ho vysvětlil. „Ne já, ale můj nástroj se prohřešil. Voják byl připraven, ale neměl zbraň.“ Nic podobného u Millera nenajdete. Teprve v jedné ze svých posledních knih, ve vzpomínkové Knize přátel (v době, kdy ji psal, mu bylo osmdesát čtyři let), přiznal Miller vlastní sexuální indispozici. V době pařížského soužití s Fredem Perlèsem prý měli v posteli krásnou ženu, ale k sexu nedošlo, protože ani Perlès, ani Miller nebyli schopni akce: „Ani zaboha se mi nechtěl postavit, snad protože to bylo tak snadné…“ Jak vlastně Miller žil? Většina situací, které ve svých knihách popisuje, se odehrála ve dvacátých a třicátých letech, tedy v době,
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199407