SKUTEČNÁ STŘEDOZEMĚ
idoly božských Ásů, byli spolu s nimi uctíváni i elfové. A zatímco z božstev vystupovala některá, jako Wodan (Ódin), Donar (Tór) a Frey, stále více do popředí, zůstávali ti „světlí a zářiví“ v anonymní skupině. Vedle bohů byli jistě i oni váženi a uctíváni, jak to dokládají elfí jména lidí. Z božských předků se stali ochrannými duchy a z těch se vyvinuli duchové přírody, k nimž směřovaly prosby o plodnost. Pojednou je lidé viděli všude – v mohylách a na horách, v lesích i vodách. Že se v přírodě natolik zdomáčtělí světlí elfové stali „temnými elfy“ Snorriho, nezpůsobily ani natolik jejich temné rysy, jako křesťanská démonizace. Tak je viděl básník Eposu o Beowulfovi, který, jak říká Tolkien, postavil na roveň dobré elfy a odporné skřety (orky). Elfové skutečné Středozemě byli při všech temných rysech uctíváni, vzýváni pro svou plodnost a věhlasní svým nadpřirozeným důvtipem. Věštkyně, jako Albruna a Thordis, s nimi od dávných dob navazovaly kontakt, aby získaly jejich rady.
Keltští elfové – tichý lid Ačkoliv Tolkien neustále potvrzoval, že je více spjat s anglosaským, tedy germánským dědictvím než s keltským, ukazují jeho postavy elfů spíše na tradici Irů a Velšanů. Projevuje se to zvláště v „Hobitovi“, když Bilbo Pytlík a trpaslíci narazí v Temném hvozdu na lesní elfy (wood-elves), plachý, vůči cizincům nedůvěřivý lid, znalý kouzel, ale ne zlovolný. Uprostřed lesa konají svou slavnostní hostinu, kde v čele dlouhé tabule sedí lesní král s korunou z listí na zlatých vlasech. Kolem něj „spousta lidiček elfího vzezření, všichni byli oblečeni zeleně a hnědě a seděli ve velkém kruhu na špalcích z pokácených stromů. Uprostřed plápolal oheň a na některých
98
stredozem_zlom_pokor.indd 98
10/8/13 12:43 PM Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199331
„ Ó E L B E R E T H ! G I LT H O N I E L ! “ O E L F E C H , T R P A S L Í C Í C H A O B R E C H
stromech dokola hořely pochodně; ale nejnádhernější bylo, že všichni jedli a pili a vesele se smáli“. (Hobit, str. 131) Sotva však zmatení pocestní vstoupí na planinu, vše jako zázrakem zmizí. Podobně se to stává lidem v pověstech ostrovních Keltů, když narazí na elfy. Objevují se a mizejí kouzelnou mocí, přičemž velkou roli hrají magické mlhy a tajuplná místa. Vyprávění o elfech Keltů jsou názornější, poetičtější a obsáhlejší než o elfech germánských, zato jsou však mladší a vzhledem k rané christianizaci více přetvořená. Ostatně, zvláště u Angličanů zřejmě došlo k silnému promísení představ, protože mytické postavy Germánů a ostrovních Keltů nemají fakticky nic společného. Nejstarší a nejdůležitější svědectví poskytuje výše uvedený mytologický cyklus s „Knihou o záboru Irska“ (viz oddíl Texty z Jiného světa – skladby Irů a Velšanů, pozn. překl.). Podle těchto literárních pramenů byl ostrov ovlivněn různými přistěhovalci, což opět představuje výraznou podobnost s Tolkienovou Středozemí a jeho čtyřmi věky. V Irsku zvítězil kouzel znalý lid Tuatha Dé Danann („Lid bohyně Danu“) nad démonickými, netvorům podobnými Fomórii a stal se pánem ostrova. Nicméně i tento lid podlehl příchozím keltským Goidelům. Avšak Tuatha Dé Danann nebyli ani vyhubeni, ani neopustili Irsko navždy. Čaroděj Amergin rozdělil prý ostrov mezi vítěze a poražené – část pod povrchem země dostali Tuatha Dé Danann. Odešli do mohyl a do podsvětí, kde si volili krále. I když od nynějška ovládali zelený ostrov Goidelové, přece měl vládce těch v podzemí, zvaný Dagán (Dagda), velkou moc. Tuatha Dé Danann dokázali totiž ničit lidem horního světa obilí a mléko, dokud ti s nimi neuzavřeli mír. Jejich pokolení žilo od té doby v říši, pro kterou se stalo obvyklým jméno „Jiný svět“ (angl. otherworld). Irové považovali od nepaměti za jejich sídla předkeltské mohyly a kopce. Tato místa, tzv. Sídhe (jednotné č. sídh) dala podzemnímu lidu jeho jméno:
99
stredozem_zlom_pokor.indd 99
10/8/13 12:43 PM Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199331
SKUTEČNÁ STŘEDOZEMĚ
„lid kopců“ (áes sídh), krátce sídhe. Bytosti, známé později jako elfové a víly, byly původně zcela jiného rázu než malí okřídlení duchové přírody. Neboť někdejší vládcové Irska sídlili ve svých podzemních palácích, knížata jako Dagda, jeho syn Oengus, nadaný Lug nebo Midir. Každému z těch velkých náležela vlastní mohyla, takže byla v Irsku nakonec známa mytická geografie míst Sídhe. Prehistorická mohyla v Newgrange platila například pod názvem Brugh na Bóinne za původní sídlo krále Dagdy, kterého později následoval jeho syn Oengus. Sídla elfů a víl se nakonec spojovala s rozličnými skrytými místy: měly to být nejen kopce a mohyly, ale i dna jezer a moře a vzdálené ostrovy v oceánu. V takovýchto představách je třeba hledat původ bájného Avalonu, kam byl přinesen smrtelně raněný král Artuš, stejně jako Tolkienovy požehnané říše Amanu, „Nesmrtelných zemí“ daleko na západě, kam nesměl vstoupit žádný člověk. Přístupy k Jinému světu se nalézaly jen těžko. Mohly být skryty v jeskyni, ve skalní rozsedlině, za velkým kamenem nebo na osamělé pláni, kterou zahalila tajemná mlha. Jiný svět tedy nepatřil věčnosti, ani to nebylo peklo v křesťanském pojetí. Obvyklé opisy jako „Země mládí“ nebo „Země žen“ jej naopak charakterizují jako místo rajských poměrů. Jeho obyvatelé mohli totiž s pomocí druidských kouzel užívat věcí, které z jejich světa dělaly zemi hojnosti – rostly tam stromy, které stále nesly zralé plody, a stejně tak nebylo nutné vzdát se oblíbeného kance na rožni, protože se maso zvířete neustále obnovovalo. Nevyčerpatelná medovina v kotlích byla zdrojem znovuzrození a šťastného života, v němž platil také zcela jiný pojem času než ve světě lidí. Obě sféry nebyly od sebe hermeticky odděleny, existovalo množství vzájených kontaktů, které patřily k oblíbeným námětům irských a velšských pověstí. Lidé Jiného světa, sídhe, se mohli mimo jiné stát neviditelnými a na nějakou dobu své mohyly opustit a navštívit svět nahoře.
100
stredozem_zlom_pokor.indd 100
10/8/13 12:43 PM Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199331