98
často mluví tak, jako by měli jakési opravdovější zájmy, ale ve skutečnosti vše to je jen součástka jisté rozmařilosti. I tam, kde si snad získali skutečných zásluh, jako např. uchováním uměleckých a historických památek, stalo se to vždy více z jisté tradiční pitomosti a z jakési úzkosti o svůj blahobyt a pohodlíčko, než z porozumění. Jsou to lidé malého ducha. Lobkovicové mají knihovnu. Ale z těch dvou generací, které znám, nikdo si tam nepřišel přečíst knížku. Od toho jsou jiní, aby četli, jim stačí jen tak letmá znalost z povrchní konverzace. Tak jako na vše mají služebníky, chtějí, aby i vzdělání jiní za ně nabyli. Náš princ sídlí nyní zde a již nějaký čas pracuje na inventáři zámeckého prádla, aby ho lokaj neošidil. Ale když si vyjede do okolí na procházku a zastaví se náhodou ve vsi s pozoruhodným zámečkem, obrátí koně na návsi z rozpaků, komu asi patří. Je to jeho zámek, jeho panství. Zaslouží si pak takový člověk, aby jen proto, že se jeho předkové někdy před třemi sty léty šikovně přiživili, bral z toho užitek?! Nejsem žádným stirnerovským radikálem a jsem přesvědčen, že to ve světě bez hybné síly egoismu a soukromého majetku nepůjde, ale je-li už někdo parazitem, musí to býti na jiné straně dostatečně vyváženo. Ale zde té protiváhy není nikde. Vidím však, že mimoděk jsem se dostal tam, kam jsem původně se dostat nechtěl. Pokud se týče Slovenska, cítím, že je v tom odvaha a nevím, neztroskotám-li. Ale těším se na to a doufám, že snad přece tam něco dokážu. A nerad bych přece jen a pouze ‚pro budoucí poutníky a poutnice urovnával silnice‘.“294 I když je bilancování očividně zabarveno emočním vypětím a snahou o pálení mostů, nelze popsanou proměnu vztahu k aristokracii podceňovat – sehraje totiž podstatnou úlohu při historikově pronikání do nového prostředí. Chaloupecký si byl nesporně vědom obtíží tohoto ideálně motivovaného boje za vytržení (jak říkával) „Slovenska z Ma gyarszágu“.295 Nesl si však do tohoto střetu nejen pozitivní motivaci, ale i předsudky vůči šlechtě a formalismu katolické církve, despekt k evangelické etické rigiditě, elitářsky přezíravý postoj k maloměšťáctví a laickým úsudkům, názor, že slovenská kultura dozrála teprve v Praze jako centru českých zemí, a především hotové a s úsilím vybojované přesvědčení, že soužití českého a slovenského elementu je přes všechny konfesijní 294 AAVČR, fond Václav Chaloupecký, k. 3, i. č. 155, Chaloupecký Heidlerovi 20. 5. 1919 (koncept). 295 Korespondence Ondreje R. Halagy s Václavem Chaloupeckým „Shledávám zcela logickým, že nalézáte příbuzenské vztahy mezi slovenským východem a českým západem.“ Milan Ducháček (ed.), Práce z dějin Akademie věd 1, 1/2009, s. 35–70; dopis č. 2, Chaloupecký Halagovi 25. 2. 1946.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199277
99
a jazykové odlišnosti uskutečnitelné. Někdejší poeta zůstal po celý život věrný modernistickému individualismu. Sklon k literární imaginaci, jenž mu v odborných pracích umožňoval vytvářet odvážné, ba i nepodložené konstrukty, se projevoval i v rodinném zázemí hledáním společného jazyka. Pokud se mu subjektivně zamlouvaly, nebránil se Chaloupecký slovakismům, a tak v domácnosti panovalo jakési česko-slovenské jazykové prostředí. Po vzniku ČSR pak toto autopsií ověřené klima začal pokládat za přirozené směřování budoucího státního jazyka.296 Šestatřicetiletý historik dozrál se vznikem samostatného státu v osobnost, jejíž hodnotový žebříček, podložený zkušeností z knížecí služby i konturami manželského vztahu, se již nesnadno měnil. To se do budoucna mělo ukázat jako značně problematické. Na základě nastíněného vhledu do názorových proměn někdejšího návštěvníka kyjské fary i do zákulisí jeho rodinného života lze jistě lépe porozumět pozdějším Chaloupeckého snahám o utvoření konceptu jednotných československých dějin. Na prvním sjezdu československých historiků v roce 1937 se jej „knížecí lokaj“, tehdy již rektor Univerzity Komenského, pokusil shrnout v přednášce, příznačně nazvané Přítomnost učitelkou minulosti.297 Když v září 1930 posílal Chaloupecký senátorovi a oslavovanému básníku Jánu Bottovi svou knihu Zápas o Slovensko, uzavřel průvodní dopis výmluvnými slovy „také historie se vytváří teprvé tradicí“.298 A právě tuto tradici se na jaře roku 1919 vydal na Slovensko spoluutvářet.
296 Tím (nikoli na základě nepružného výkladu znění jazykového zákona v ústavě z roku 1920) lze vysvětlit, proč Chaloupecký později (z hlediska Slováků bezostyšně) tvrdil, že v republice se hovoří jazykem československým, lhostejno, zda je to právě čeština, či slovenština. 297 První sjezd československých historiků 1937. Přednášky a debaty, Praha 1938, s. 33–42. Pod stejným názvem viz též Věda a život 4, 1937, č. 2, s 41–49. 298 AAVČR, fond Václav Chaloupecký, k. 1, i. č. 40, Chaloupecký Bottovi 8. 9. 1930, průklep.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199277
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199277