„Není ani způlky takový chlap jako jeho děd. Calum John. Riskoval život, to vám povídám. Vzal s sebou ještě jednoho kluka, i když by se mnohem snáz mohl chytit lana sám a vytáhnout se na břeh.“ Pak jeho pohled utkvěl na mně. „Tebe asi neznám.“ V ústech mi vyschlo, jako by na mě ukázal prstem samotný Stvořitel. „Jsem Finlay Macleod z Crobostu v Ness,“ řekl jsem. „Můj otec se jmenoval Angus.“ „Ach ták,“ ze starcových očí jako by zmizel šedý zákal a on se na nás poprvé díval jasným zrakem. „A jeho otec byl Donnie. To proto jste za mnou přišli.“ Podíval jsem se po Piskořovi, ale ten jen pokrčil rameny. „Jak to myslíte?“ „To pro Donnieho Macleoda riskoval Calum John Macaskill vlastní život, aby ho té noci zachránil z vraku Iolaire. Dnes bys tu neseděl, synku, kdyby pradědeček tady toho hocha nev ytáhl tvého dědečka na břeh.“ Došli jsme k motorkám a zůstali tiše stát. V dálce jsme viděli, jak se podél pobřeží tříští vlny, a jediný hlas, který se ozýval, patřil větru. Mlčení nakonec přerušil Kenny. Přehodil nohu přes rám. „Jedu zpátky do Stornoway,“ prohlásil. „Podívat se na hrob.“ Přikývli jsme a sledovali, jak nastartoval motorku, vyrazil po svahu nahoru a zmizel. Otočil jsem se na Piskoře: „Mám dojem, že nás čeká práce.“ Loďařský krámek Charles Morrison Ltd. stál na Bank Street ve Stornoway. Byl to nádherný starosvětský obchod, za jehož masivním tmavým pultem se rýsovalo všemožné náčiní. Když jsme se s Piskořem vynořili ven, oslnění slunečním světlem, svíral jsem v ruce lahev lakového benzinu. Vydali
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199248
jsme se k vnitřnímu přístavu, kde jsme měli zaparkované motorky. Cesta na Holm nám netrvala ani patnáct minut. Zastavili jsme se však ještě na sanndabhaigském hřbitově pro Kennyho. Už z dálky jsme ho viděli, jak stojí u hrobu, kde určitě odpočíval jeho pradědeček. Motorky jsme nechali stát na konci cesty a pěšky jsme společně vyrazili k pomníku. V brašně jsem přivezl staré tričko na ragby a následující hodinu jsme strávili trpělivou a pečlivou prací na zanedbaném obelisku, abychom ho zbavili letitých nánosů nečistot, pod nimiž se slova připomínající muže, kteří té strašné noci zahynuli, téměř ztrácela. Když jsme byli hotoví, posadili jsme se zády k zábradlí a dívali se dolů na Beasts of Holm. Kolem lesklé černé ruly se rozvážně vzdouvaly zvolna se pohupující masy zelených vod a bíle se pěnily podél jejích rozeklaných okrajů. Moře srkalo a vzdychalo, skoro jako by bylo živé. Tolik životů tu bylo onoho novoročního dne zmařeno. Zahynul tu i Kennyho pradědeček. A při pohledu na skaliska jsem nedokázal myslet na nic jiného než na výjev z fotografie, kterou jsem toho rána viděl ve Stornoway Gazette. Stěžeň Iolaire trčící z vody. Jediná část lodi, kterou bylo ještě vidět. S prvními paprsky dne si zachránci všimli, že se ho zuby nehty drží nějaký člověk. Takových bylo původně víc, avšak během noci je jednoho po druhém přemohl chlad, a když už se nedokázali déle udržet, moře si pro ně sáhlo. Kenny vstal, jizvu na tváři podivně rozpálenou. „Uvidíme se zejtra.“ A bez dalších slov odešel. Teprve když se chrapot jeho motoru konečně ztratil v dálce, zapálil si Piskoř další cigaretu a řekl: „Řekl bych, že tím pádem na tebe budu odteď muset dávat pozor.“ Nechápavě jsem se zamračil. „Jak to myslíš?“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199248
„Když zachráníš život, jsi za něj zodpovědnej. Nevidím důvod, proč by ta odpovědnost neměla přecházet z generace na generaci.“ Když jsem pak později přemýšlel o Piskořových slovech, pomyslel jsem si, že John Finlay Macleod tedy musel cítit odpovědnost za pěknou spoustu životů. A když se v mysli vracím k onomu prvnímu dni, kdy jsme se o Iolaire dozvěděli, často se ptám, kdo ten stařec asi byl a jak mohl tak přesně vědět, kdo jsme my.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199248