Corey 3 - zlom
3.9.1956 23:34
Stránka 100
100 / James S. A. Corey jméno, pak by mohla začít znovu budovat společnost. Znovu vytvořit otcovu říši pod svým vlastním jménem. Snad dokonce zachránit otce z vězení a z exilu. Ta myšlenka v ní vyvolávala pocity naděje i únavy. Hlasité zařinčení a vzdálený smích ji vrátily do skutečnosti. Prošla si rozvrh údržby pro příští desetidenní cyklus – v plánu měli kontrolu elektrických systémů tří menších válečných lodí a fyzickou inventuru elektronických karet. Pak zaznamenala čas a vypnula ruční terminál. Když se dostala do jídelny, byla místnost zpola zaplněná, jedli tam členové půl tuctu jiných skupin, vykládali si a sledovali vysílání posledních zpráv o Prstenci, o sobě samotných, jak se s ním chystají setkat. Soledad seděla sama stranou, pohled upřený na ruční terminál, a pojídala přitom jakousi hnědozelenou kaši, která vypadala poněkud fekálně, ale voněla jako to nejlepší pečené hovězí. Melba se pro sebe rozhodla, že tomu bude říkat paštika, takže to nebude tak hrozné. Vzala si talíř a baňku citrónové vody a vklouzla ke stolu naproti Soledad. Druhá žena k ní jen letmo vzhlédla se slabým, ale upřímným úsměvem. „Ahoj, šéfko,“ řekla. „Jak to jde?“ „Všechno je super.“ Melba se usmála. Usmívala se častěji než kdysi Clarissa. Zajímavý postřeh. „Co jsem zmeškala?“ „Zprávu z Marsu. Tentokrát konkrétní údaje. Ta loď, která vlétla dovnitř, není jen tak unášená.“ „Vážně?“ Potom, co zachytili slabé vysílání z malé zflikované lodi, kterou tohle všechno začalo, všeobecně se předpokládalo, že byla poškozena něčím, co žije na druhé straně Prstence. Že se člun volně vznáší. „Že by ji něco pohánělo?“ „Možná,“ odpověděla Soledad. „Podle posledních údajů se pohybuje, a mnohem pomaleji, než když tam vletěla. A ty sondy, které za ní poslali? Jednu z nich to taky chytlo. Letěla s normálním pohonem, a pak bum, zastavila. Signál je poškozený, ale vypadá to, že nabrala stejný kurz jako ten člun. Jako by je... něco táhlo na stejné místo. Tak nějak.“ „Divné,“ vyjádřila se Melba. „Ale to jsme nejspíš čekali, něco divného. Po Erotu...“ „Můj táta byl na Erotu,“ řekla Soledad a Melba pocítila zvláštní sevření v hrdle. „Pracoval tam v jednom kasinu. Jako bezpečák, dával pozor, aby někdo nešvindloval při hře, víš? Dělal tam patnáct let. Vždycky tvrdil, že tam zůstane na penzi, najde si malé doupě někde nahoře, kde nebude tolik vážit, a prostě si užije důchod.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199234
Corey 3 - zlom
3.9.1956 23:34
Stránka 101
Abaddonova brána /101 „To je mi líto.“ Soledad pokrčila rameny. „Každý jednou umře,“ hlesla chraptivě, otřela si oči hřbetem dlaně a obrátila se zpátky k obrazovce. „Já tam měla sestru,“ ozvala se Melba. Byla to pravda, víc než pravda. „Moje sestra byla první, koho se to zmocnilo.“ „Sakra.“ Soledad zvedla oči, zapomněla na terminál. „Jo.“ Obě dlouho mlčely. U jiného stolu si sotva dvacetiletý mladík z Pásu odřel kolena o kraj stolu a začal proklínat ty mrňavé pozemské projektanty – k pobavení svých přátel. „Myslíš, že tam pořád jsou?“ zeptala se Soledad tiše a pokývla směrem k terminálu. „Byly tam přece ty hlasy. To vysílání z Erotu. Však víš. Potom. Lidské hlasy, ne?“ „Jsou mrtví,“ pravila Melba. „Všichni na Erotu zemřeli.“ „Museli být změnění,“ řekla Soledad. „Nějaký chlap tvrdil, že si to z nich vzalo jakési vzorce, ne? Z jejich těl. Z jejich mozků. Tak si myslím, že třeba neumřeli tak docela. Jenom je to předělalo, chápeš? Co když jim mozky nikdy nepřestaly pracovat a jen...“ Pokrčila rameny, hledala vhodný výraz, ale Melba věděla, co má na mysli. Změna, i zásadní změna, nebyla totéž co smrt. Ona sama byla toho důkazem. „A záleží na tom?“ „Co když se jejich duše nikdy neztratily?“ Soledad zaznívala v hlase opravdová bolest. „Co když je to všechny zachytilo, víš? Tvou sestru. Mého tátu. Co když nejsou mrtví a Prstenec má jejich duše?“ Žádné duše nejsou, pomyslela si Melba s náznakem lítosti. Jsme jenom pytle masa, kterými protéká špetka elektřiny. Žádní duchové, žádné duše. Jediné, co přežije, je příběh, který o tobě lidé vyprávějí. Jediné, na čem záleží, je tvé jméno. Takhle nějak by si to pomyslela Clarissa. Takhle nějak by to řekl její otec. Nevyslovila to nahlas. „Proto možná ze Země vezou tolik kněží,“ uvažovala Soledad a nabrala si lžící. „Aby je uložili k odpočinku.“ „Někdo by to měl udělat,“ souhlasila Melba a pustila se do jídla. Vtom jí zazvonil terminál: Ren žádal o soukromý rozhovor. Melba se zamračila a vzala to. „Co se děje?“ zeptala se. Když se ozval, rozeznala v jeho hlase napětí. „Mám tady něco, na co byste se měla kouknout. Anomálii.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199234
Corey 3 - zlom
3.9.1956 23:34
Stránka 102
102 / James S. A. Corey „Už tam jdu,“ odvětila Melba. Ukončila spojení a dvěma mohutnými sousty zdolala zbytek masové kaše, hodila talíř do recyklátoru a vyrazila. Rena našla v pracovní stanici v jednom ze skladišť. Byla to jedna z mála místností, která měla strop dost vysoko, aby tam mohl pracovat a nehrbit se přitom. Kolem něj stály modré plastové bedny, připevněné silnými elektromagnety k podlaze nebo k sobě navzájem. Jediný zvuk vydávaly její kroky. „Co tu máš?“ zeptala se. Ustoupil a ukázal na monitor. „Údaje ze vzduchových filtrů z lodi Seung Un,“ řekl. Ztuhla jí krev v žilách. „Proč?“ vyhrkla příliš ostře, příliš rychle. „Chytám odtamtud spoustu odchylek. Spustilo to varování. Koukám na profil a je to samý vysokoenergetický svinstvo. Nitroeteny a tak.“ Na tohle nepomyslela. Věděla, že na lodích funguje pasivní sledování koncentrace plynů, jenže ji nikdy nenapadlo, že zbloudilé molekuly její výbušniny budou zachyceny filtry, nebo že to někdo vůbec bude kontrolovat. Ren si její mlčení vyložil jako výraz zmatku. „Udělal jsem z toho profil,“ pokračoval, „z devadesáti procent to vypadá na plastickou trhavinu.“ „No tak mají na palubě výbušniny,“ řekla Melba. „Je to válečná loď. Výbuchy, to přece mají v popisu práce, ne?“ V nitru se jí svářilo zoufalství se zahanbením. Zvorala to. Teď jenom potřebovala, aby o tom Ren pomlčel, aby neříkal ty věci, které už řekl, ani to, co se právě chystal říct. „Tohle by se ovšem hodilo spíš do dolů a výkopů,“ prohlásil. „Vy jste tu palubu prověřovala. Nevzpomínáte si, že byste tam zahlídla něco divného? Nejspíš to nebylo zrovna na očích. Tyhle věci vypadají jako kyt, když nejsou na vzduchu.“ „Myslíš, že je tam bomba?“ vyhrkla. Ren pokrčil rameny. „Ti z vnitřních s sebou táhnou fůru gekke. Nějakej chlapík se tam pokusil upálit. Nějaká dáma drží hladovku. Potom ten blbeček s tou kamerou...“ „Tam nešlo o politiku,“ namítla. „To byl umělec, co dělá performance.“ „Chci říct, že když dáte dohromady spoustu různých lidí, tak ti lidi mají spoustu různých názorů. Tohle není nic, co by v lidech probouzelo ty lepší stránky. Jako kluk jsem zažil, jak naši ukončili manželství kvůli tomu, jestli Mahdi bude z Pásu. A každý ví, že všichni dole ve studni nás sledujou. Taková pozornost lidi změní, a ne k lepšímu. Možná že někdo chystá politické prohlášení, si no?“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199234