Corey 3 - zlom
3.9.1956 23:34
Stránka 100
100 / James S. A. Corey jméno, pak by mohla začít znovu budovat společnost. Znovu vytvořit otcovu říši pod svým vlastním jménem. Snad dokonce zachránit otce z vězení a z exilu. Ta myšlenka v ní vyvolávala pocity naděje i únavy. Hlasité zařinčení a vzdálený smích ji vrátily do skutečnosti. Prošla si rozvrh údržby pro příští desetidenní cyklus – v plánu měli kontrolu elektrických systémů tří menších válečných lodí a fyzickou inventuru elektronických karet. Pak zaznamenala čas a vypnula ruční terminál. Když se dostala do jídelny, byla místnost zpola zaplněná, jedli tam členové půl tuctu jiných skupin, vykládali si a sledovali vysílání posledních zpráv o Prstenci, o sobě samotných, jak se s ním chystají setkat. Soledad seděla sama stranou, pohled upřený na ruční terminál, a pojídala přitom jakousi hnědozelenou kaši, která vypadala poněkud fekálně, ale voněla jako to nejlepší pečené hovězí. Melba se pro sebe rozhodla, že tomu bude říkat paštika, takže to nebude tak hrozné. Vzala si talíř a baňku citrónové vody a vklouzla ke stolu naproti Soledad. Druhá žena k ní jen letmo vzhlédla se slabým, ale upřímným úsměvem. „Ahoj, šéfko,“ řekla. „Jak to jde?“ „Všechno je super.“ Melba se usmála. Usmívala se častěji než kdysi Clarissa. Zajímavý postřeh. „Co jsem zmeškala?“ „Zprávu z Marsu. Tentokrát konkrétní údaje. Ta loď, která vlétla dovnitř, není jen tak unášená.“ „Vážně?“ Potom, co zachytili slabé vysílání z malé zflikované lodi, kterou tohle všechno začalo, všeobecně se předpokládalo, že byla poškozena něčím, co žije na druhé straně Prstence. Že se člun volně vznáší. „Že by ji něco pohánělo?“ „Možná,“ odpověděla Soledad. „Podle posledních údajů se pohybuje, a mnohem pomaleji, než když tam vletěla. A ty sondy, které za ní poslali? Jednu z nich to taky chytlo. Letěla s normálním pohonem, a pak bum, zastavila. Signál je poškozený, ale vypadá to, že nabrala stejný kurz jako ten člun. Jako by je... něco táhlo na stejné místo. Tak nějak.“ „Divné,“ vyjádřila se Melba. „Ale to jsme nejspíš čekali, něco divného. Po Erotu...“ „Můj táta byl na Erotu,“ řekla Soledad a Melba pocítila zvláštní sevření v hrdle. „Pracoval tam v jednom kasinu. Jako bezpečák, dával pozor, aby někdo nešvindloval při hře, víš? Dělal tam patnáct let. Vždycky tvrdil, že tam zůstane na penzi, najde si malé doupě někde nahoře, kde nebude tolik vážit, a prostě si užije důchod.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199234