V ro u c í ž i d ovsk é sr d ce
97
tě,“ napsal člen Výboru pro záchranu. Nešlo mu o mizerné výsledky práce výboru, ale o skutečnost, že členové jeho strany nedostali místa, jaká si podle jeho názoru zasloužili, a agenti v Istanbulu neprojevovali úctu ke členům výboru v Jeruzalémě.42 Vyslanci do Istanbulu také zastupovali stranické zájmy a příliš se neměli v lásce. Mnoho času utráceli spory o dělení oné nevelké pomoci, jakou mohli disponovat. Stejně jako tomu bylo v případě imigračních certifikátů, peníze a balíky se posílaly potřebným za nepřátelskými liniemi podle politické parity. Také jeden ze členů ženevského výboru si povšiml, že „se všichni navzá jem nenávidí“.43 Jejich nepřátelství ještě prohlubovalo soutěžení mezi Ži dovskou agenturou a jinými židovskými – zvláště americkými – pomocnými organizacemi. Existuje dokument obsahující dlouhé hlášení o sporných bodech mezi Židovskou agenturou v Teheránu a komisí Jointu, který uprchlíkům poslal balíky s čajem, mýdlem, máslem a někdy také sladkostmi. Jedním ze sporných témat byl problém, kdo má podepisovat pozdravy vkládané do zásilek. Balíky čekaly na vyřešení tohoto dilematu celé měsíce. „Uprchlíci vydechnou naposledy, než balíky dorazí,“ psalo se v hlášení.44 Taková frakčnost a vnitřní spory nesvědčily jen o neschopnosti jišuvu zachránit evropské Židy, ale také o velkém duchovním odstupu, jaký dělil Palestinu od tragických událostí v Evropě. Židé v Palestině se bezpochyby považovali za část židovského národa, neodmítali ani dějiny, ani tradici. Byli oddáni věci židovské solidarity a pomoci Židům v diaspoře. Ujišťova li, že židovský projekt v Zemi izraelské je podnik pro všechny Židy. Milovali Bejt Aba, „dům otce“ – židovský domov ve staré zemi – ba cítili po něm jistou nostalgii, zároveň se však projevovala silná tendence k „negaci vyhnanství“, touha po vytvoření nové hrdé hebrejské rasy, která bude s to čelit nepřátelům a ubránit se po založení nové, zdravé, spravedlivé národní společnosti. Roky šoa se setkaly s dospíváním druhého až třetího pokolení mladých lidí, kteří byli vzděláváni a vychováváni v duchu, aby byli „hrdí, štědří a krutí“, jak to vyjadřoval Žabotinskij. Popření vyhnanství získalo tvářnost hlubokého opovržení, ba i zhnusení životem v diaspoře, zvláště ve východní Evropě, která byla považována za zdegenerovanou, ponižující a Židy pokořující, mravně prohnilou. Židé prožívající v diaspoře tragédii působili ještě odpudivěji. „Naše děti hodně slyší a čtou o zničení vyhnanců, o hrůzách, jaké potkávají naše bratry a sestry, a o utrpení Židů v okupovaných zemích, ale jejich srdce jsou zatvrzelá a necítí soucit,“ psal jistý pedagog v novinách pro učitele. Prohlašoval, že
Sedmý milion.indd 97
12.8.2014 12:58:36 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199216
98
Š oa : P sali o to m v novin á ch
čas od času žáky žádá, aby napsali slohovou práci na téma šoa, tyto práce jsou však svědectvím odcizení, a nikoli duchovního ztotožnění s těmi, kteří trpí. Těžko se tomu divit, komentoval učitel, protože „naše mládež je hrdá a má hlavy vztyčené. Věří ve svoji sílu a znají její hodnotu. Miluje volnost, touží po prostoru a svobodách a nebude snášet pokoření ani represe“.45 Berl Kacnelson – neochotně – souhlasil, že země vytvořila „zcela nový kmen“.46 To byl ten „nový člověk“, kterého zvěstoval socialistický sionismus. Na šoa se začalo pohlížet jako na porážku Židů. Oběti byly obviňovány, že hitlerovcům dovolily, aby byly vražděny, aniž by bojovaly o život nebo aspoň o právo „zahynout se ctí“. Postupně se takový postoj stal čímsi jako politickým a psychologickým přízrakem obcházejícím Stát Izrael, zosobňujícím pohrdání a stud, pýchu a strach, nespravedlnost a šílenství. Ještě během šoa prohlásil Jicchak Grünbaum, že skutečnost, že polští Židé „nenašli v duši odvahu“ bránit se, ho naplňuje „tísnivým studem“. Grünbaum, pocházející z Polska, popisoval někdejší krajany s ošklivostí: „tisíce Židů pokorně čekalo“, až je naloží do železničních vagonů, které je vezly na smrt. Nedokázal si představit, že „za takových okolností“ lze nevystupovat proti katům, že se nenašel ani jeden vůdce, který by je vyzval, aby v sebeobraně položili život. Šest měsíců po prohlášení, že polští Židé „raději žili jako psi, než aby zemřeli se ctí“, dodal: „Z lidí se staly onuce.“ 47 Tyto opovržlivé názory na evropské Židy byly slyšet často i tehdy, kdy už všichni všechno věděli a Auschwitz se stal obecně známým jménem. „Proč se maďarští Židé nebrání?“ tázal se Davar na první straně v červnu 1944.48 Jiné noviny vykřikovaly: „Máme dost křiku pronásledovaných, kteří sami nejsou schopni bojovat.“ 49 Odpor vůči obětem šoa připomíná způsob, jakým sionističtí básníci jako Chajim Nachman Bjalik popisovali oběti dřívějších pogromů: „Prchali jako myši, skrývali se jak hmyz a umírali jak psi tam, kde byli dopadeni.“ I tehdy se zdůrazňovalo slovo „tam“. Kdyby dřív přijeli „sem“, nepotkalo by je to.50 V prosinci roku 1941 rozšiřoval jiný básník, Aba Kovner, mezi druhy ve vilniuském ghettu leták vyzývající, aby nešli na smrt jako „beránek vedený na porážku“. Tato slova si vypůjčil z proroka Izajáše 53,7 – a nebyl první. Ten obrat začal vyjadřovat národní trauma. Měl zdůrazňovat, jak velice se liší sionistický heroismus v Zemi izraelské od židovského pokoření ve vyhnanství.51 Ironií osudu je fakt, že noví Židé v Palestině, kteří měli vztyčené hlavy, dělali totéž, co vždycky dělali pronásledovaní Židé ve vyhnanství, a byli stejně bezmocní: posílali petice úřadům a dávali pozor,
Sedmý milion.indd 98
12.8.2014 12:58:36 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199216
V ro u c í ž i d ovsk é sr d ce
99
aby se otevřeně nebouřili. Volali v tisku. „Pospěšme, abychom zastavili masakr,“ zněla zpráva z ústředního výboru, označující hitlerovce za „ozbrojené bandity“. Vysílali posly k jiným židovským společenstvím, snažili se získat dotace od filantropů. Modlili se, postili na znamení smutku a ukládali omezení rodinným oslavám podle rabínských příkazů z dob pogromů na Ukrajině v 17. století.52 Z tohoto hlediska vypadalo židovské společenství v Palestině stejně jako všechna ostatní na světě. Pouze lepší osud a zpupnost je odlišovaly od jeho bratří. Kdesi v protokolech jedné z těch nesčetných schůzí se nacházejí slova kteréhosi z vyslanců Židovské agentury do Istanbulu. Ve srovnání s obrov ským počtem zavražděných, sděluje vyslanec, bylo zachráněno velmi málo lidí. Je však čím se utěšovat: zachránění vyšli z pekla jako sionisté a v Izra eli spatřují svůj domov. „Zachránili jsme jejich duše,“ přitakává jiný emisar.53 Uri Kejsari, fejetonista Jedijot achronot, napsal s ironií v oněch dobách vzácnou: „Smutek jsme si odbyli. Teď se můžeme hnout dál.“ 54
Sedmý milion.indd 99
12.8.2014 12:58:36 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199216