96
beletrie hnědi, něco podezřelého. Občas se na ni podíval, hádal by jí něco přes padesát, měla světlé šortky ke kolenům a volné triko, byla drobnější postavy, na nohou plátěn‑ ky. Už skoro končili, když mu došlo, co je na ní divného. Kromě toho, že vydržela na stadionu skoro hodinu, uvě‑ domil si trenér Vařeca ještě něco. Celou tu dobu pozorně sledovala jeho mladé fotbalisty. Velice zkoumavě a syste‑ maticky, což Vařecu opravdu překvapovalo. „Franto, to je ona,“ přitočil se k němu ke konci tré‑ ninku Martin. Vařeca zavelel mladíkům k odchodu z hřiště a sám se v předklonu vydýchával, dlaně opřené o stehna. „Sakra, Martine, vypadá to, že si otypovává naši hru a naše kluky.“ „Myslíš jako před tím nedělním zápasem? Borovnice má přece trenéra.“ „Nějak se mi to nechce líbit.“ „Navíc kdyby nám chtěla Borovnice nasadit špiona na tréninky,“ dodal Martin, „tak se ta ženská nebude ptát po tobě. To nemá logiku.“ „Třeba je to skautka.“ Martin vyprskl smíchy. „Mluvila česky?“ Teď už se Martin nahlas rozesmál. Bylo půl šesté odpoledne, Vařeca měl po rychle odbytém obědě už hlad. Seděl v kanceláři klubu v propoceném trič‑ ku naproti té paní už asi dvacet minut a pořád nechápal, co po něm chce. Díval se na její úzký obličej, neustále se jí rosil potem. Ruce měla během řeči často sepnuté jako k prosbě nebo k modlitbě, upírala na něho světle hnědé oči. Profesorka chemie. Jméno v tom mírném rozčilení zapomněl okamžitě poté, co se mu představila. Jediné, co trenér zatím chápal, byla naléhavost té chvíle. Její pohled byl dost zoufalý, hlas úpěnlivý. „Adaptační pobyt, říkáte?“ opakoval po ní. „Střední zdra‑ votnická škola. A co s tím má co dělat naše soustředění?“ „Chtěla bych nejdřív vědět, kde ti vaši chlapci bydlí.“ „Kde bydlí?“ podíval se na ni nechápavě. „Jsou buď místní, nebo z okolních vesnic, takže sem jezdí na kolech, na motorce, nebo je vozí rodiče.“ Vařeca si pohrával v ruce s obálkou, kterou předtím nechal ležet na stole. Když si to uvědomil, schoval ji do zá‑ suvky. Pohled té paní těkal po věcech v kanceláři. V koutě byla síť plná míčů, pod oknem měl zdravotník klubu lé‑ kárničku a nosítka. V celé místnosti byl mírný nepořádek. „Jedna naše studentka nestrávila noc v ubytovně, pane Vařeco,“ zaznělo najednou do toho všeho. Bylo to venku. Zdálo se, že se paní profesorce trochu ulevilo. Trenér Vařeca sledoval její ustaranou tvář.
„Při večerce v deset byla ještě s ostatními. Ráno ne‑ přišla na snídani. Některá děvčata se snažila ji krýt, ale spí jich tam v jedné místnosti osm, nakonec to neudrže ly v tajnosti.“ „Odešla ještě večer?“ „Hned po večerce. Měla schůzku.“ Vařeca pokrčil rameny. Paní profesorka si složeným látkovým kapesníkem otřela čelo. „Byla s jedním z vašich hochů. Až do rána.“ „Jak to víte?“ „Řekla nám to.“ „To snad není takový drama, paní…“ „Dvořáková.“ „.. paní Dvořáková. Hlavně že se vrátila.“ „Vrátila se až po osmé, čekali jsme hodinu a půl, už jsme chtěli volat policii.“ „Proč?“ „Pane! Ztratí se šestnáctiletá holka, nikdy nevíte, co se může stát. Neseme za ně s kolegyní odpovědnost.“ „Tak vidíte, všechno dobře dopadlo, nic se nestalo…“ „Stalo, pane.“ Znělo to naléhavě. Trenér se opřel do židle, propocené tričko ho začalo studit na zádech. Dramatická pomlka se prodlužovala. Vařecovi se nechtělo dál se ptát a paní profesorka se na něho dívala, jako by se něčím provinil. Nakonec, když už mu to ticho připadalo nesnesitelné, naprázdno polkl a zeptal se. „A co se stalo?“ Mlčela, jen se střídavě dívala na stůl před sebou a do jeho očí. „Paní profesorko, vy jste za mnou přišla, vy něco chce‑ te. Tak mi nedávejte hádanky a řekněte, o co jde.“ „Potřebuju pomoct, pane Vařeco. Je to choulostivá věc.“ „Jak vám mám pomoct?“ „Byl to blonďák. Střední postavy.“ Vařeca zaznamenal určitou naději v jejím hlase. „Blonďáky střední postavy máme v týmu minimál‑ ně dva,“ zamyslel se trenér, „možná tři, jak se to vezme. A pak taky ještě dva blonďáky vyšší postavy.“ „A co jsou zač?“ „Jeden hraje zálohu, jeden pravýho beka a ten vyš‑ ší je forward, pravý křídlo. Druhej vysokej blonďák je brankář.“ „Počkejte…“ „Tak kterej z nich vás zajímá?“ zeptal se netrpělivě. „Všichni.“ „Celej manšaft? Tady je,“ řekl Vařeca a přisunul k ní po desce stolu list papíru v průhledné fólii. Byla to předběž‑ ná soupiska na nedělní zápas. „Potřebuju je vidět,“ usmála se trpělivě.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199201
beletrie „Mám tady ještě hráčský registrace s fotkama, ale ty vám nemůžu dát.“ Zablesklo se jí v očích. „Jenom půjčit!“ zaprosila. „Na chvíli.“ „Ne, to nejde.“ „Prosím vás!“ Bylo skoro půl deváté večer. Trenér Vařeca zamkl chalu‑ pu a vydal se zpátky ke stadionu. Šel pomalu, unaveným krokem, v teniskách a oblečený do sportovní soupravy. V hlavě si znovu přehrával svou dopolední anabázi v Bu‑ dějovicích. Kancelář Jihočeského krajského fotbalového svazu, okresní sdružení ČSTV, odbor tělovýchovy a spor‑ tu na magistrátu, krajská policie. Nikdo si s pětistovkou v obálce nevěděl rady. Přemýšlel tedy raději o sestavě na nedělní zápas semotických dorostenců. Čekala už u dveří klubovny. Podala mu igelitovou taš‑ ku. Nahlédl do ní a prsty rychle obracel papírové složky. Hráčské registrace byly kompletní. „Poznala ho?“ „Není si jistá. Ty fotky jsou maličké.“ „Děláte si legraci? Může bejt blbá, ale snad není slepá?“ „Nebuďte cynický, prosím,“ řekla tiše. „Omlouvám se,“ vypravil ze sebe, „ale přijde mi to celý postavený na hlavu.“ „Pane Vařeco, mě vážně mrzí, že vás tím zdržuju, a chá‑ pu, že se zlobíte…“ „Ale já se nezlobím… to jí sakra neřek, jak se jmenuje?“ „Řekl,“ usmála se smutně. „Jak tedy?“ „Robert.“ Vařeca se vítězoslavně usmál, našel v kapse klíče od kanceláře klubu a ve dveřích se otočil k paní profesorce. „Pak je mi líto, paní. Víte dobře,“ pozvedl ruku s taškou, „že tady žádný Robert není.“ Chystal se už zavřít za sebou dveře do kanceláře, jen‑ že když vzhlédl, měl stále před sebou její vážnou tvář. Výraz měla trpělivý a odhodlaný. Neříkala už nic, jenom stála před vchodem do klubovny a dívala se na něho. „Vážně nemám v týmu žádnýho Roberta.“ „Jméno si vymyslel, ale je to fotbalista.“ „Jak to můžete tvrdit?“ „Něco nám prozradila.“ „Vyslýchali jste ji?“ „Nebojte se, máme své metody.“ „Teda, vy jste horší než FBI.“ „Pedagogické metody, pane.“ „Chudák holka.“ „To hlavní přiznala a pak jsme ji nechali o samotě s nej‑ lepší kamarádkou, znají se už ze základní školy.“
97
„Proč?“ „Aby se jí svěřila.“ Trenér Vařeca stál ve dveřích klubovny FK Semotice s igelitovou taškou v ruce. Drbal se bezradně na hlavě, v tom šedivém věnečku krátkých vlasů kolem pleši. „Je tohle všechno třeba?“ zeptal se otráveně. „Je, věřte mi.“ „Přijde mi to přehnaný.“ „Došlo k nechráněnému styku.“ Ticho, jen z dálky od návsi se ozvalo smutné klinknutí kostelního zvonu. „Proboha, jak to víte?“ „K opakovanému.“ Vařeca už už chtěl říct něco peprného, už se nadecho‑ val, ale cosi v její tváři ho zastavilo. Přečetl z ní vytrvalou odhodlanost, i v postoji a gestech té ženy byla překva‑ pující neústupnost. „Paní profesorko, naše soustředění trvá od devíti ráno do pěti odpoledne, polední přestávka hodina a půl. Po tu dobu jsem za svý kluky zodpovědnej. Jestli se stalo, co říkáte, bylo to v jejich volným čase.“ Všiml si její drobné postavy. Profesorka před ním stá‑ la v džínách a svetříku krémové barvy. Trochu znejistěl ohledně jejího věku, krátké vlasy ji omlazovaly a vypa‑ dala víc sportovně. Zdála se mu zkrátka trochu jiná než předtím. „Máte samozřejmě pravdu, pane Vařeco.“ „Pak nechápu, jak vám můžu pomoct.“ „Mohla bych se, prosím, podívat do vaší tělocvičny?“ „Ta je ve škole. Tady máme jen takovou malou posi‑ lovnu.“ „Ano, tu jsem myslela.“ Odemkl dveře vedoucí do hráčských kabin. Prošla za ním úzkým prostorem bez oken kolem dřevěných šat‑ ních skříněk a dlouhých lavic. V nevětraném vzduchu pod nízkým stropem se držel pach potu a prachu. Dal‑ šími dveřmi vstoupili do menší místnosti s nářadím na posilování. V rohu bylo umyvadlo a dva sprchové kouty. Paní vychovatelka se rozhlédla a její pohled se zastavil na protější stěně, kde pod úzkým podélným oknem ležela ží‑ něnka, na ní zachumlaná kostkovaná deka a kolem se po‑ valovalo několik plechovek od koly. Pohlédla na trenéra. „Kdo všechno sem může?“ „Jeden klíč je v kanceláři klubu, ta je vždycky zamče‑ ná. Tři další klíče kolujou mezi klukama, aby si tu mohli cvičit individuálně.“ „Máte tu nějaký docházkový sešit?“ „Mívali jsme, ale kluci se tam stejně nezapisovali. Není to třeba, léta se tu nic neztratilo. Kdo by odtud co odnes? Činky nebo lavici na bench press?“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199201
98
beletrie Rozhlížela se kolem sebe. Její oči se zoufale potřebují chytit nějakých důkazů, pomyslel si Vařeca. Zasmál se. „To si myslíte, že by se ten kluk zapsal, jestli sem šel s holkou?“ Blýskla po něm přísně očima. „Je mi to jasné,“ řekla potom. „Co?“ „Budete to zlehčovat, že? Jako všichni muži.“ Vařeca cítil, že by měl něco napravit, i když nevěděl přesně co. Nerozuměl v první řadě tomu, proč za ním vů‑ bec přišla. Čeho chce vlastně dosáhnout? Co udělá, když toho chlapce vystopuje? Neuměl to domyslet, ta žena mu připadala zoufalá a osamocená, ale začala ho zajímat, a snad proto ji doprovodil až k ubytovně. Sám přerušil po‑ čáteční stísněné mlčení a vyprávěl jí o nadcházejícím zá‑ pase. Taky o svém putování s úplatkem po krajském měs‑ tě. Před dlouhým obíleným stavením se konečně usmála. „Pane Vařeco, vy jste spravedlivý a rozvážný člověk, jak jsem poznala.“ Něco jen tak pro sebe zamumlal. „Věřte mi, že dnes asi s kolegyní třídní profesorkou neusneme.“ „Věřím vám.“ „Pozítří ráno už odjíždíme. Můžu vás ještě o něco po‑ prosit? Naposled.“ Ráno v devět nechal trenér nastoupit družstvo doros‑ tenců do řady. Osmnáct mladíků v kopačkách a trénin‑ kových dresech. „Je to celej hráčskej kádr včetně lavičky náhradníků,“ řekl Vařeca, když přicházel od kabin v doprovodu dru‑ hého trenéra Moravce, profesorky Dvořákové a mladé dívky s vyplašeným pohledem. Zastavili se všichni na začátku řady. „Tu studentku jsme sem nedostali,“ obrátila se paní profesorka k Vařecovi, „nechce opustit pokoj.“ Trenér Vařeca chápavě přikývl. V tu chvíli to na hřišti vypadalo, jako když před úvodním hvizdem přijdou sudí a losuje se mezi týmy o strany. Ve vzduchu byla mírná nervozita jako těsně před zápasem. Fotbalisté neklidně přešlapovali, podupávali v kopačkách a nejistě se dívali jeden po druhém. Vychovatelka něco zašeptala dívce do ucha. Ta se os‑ mělila, přistoupila k prvnímu hráči a pohlédla mu do tváře. Trenéři zůstali stát a ony dvě pomalu procházely kolem nastoupeného mužstva. Kluci se neklidně ošívali, někdo se uchechtl, jiný koukal do trávy a další nechápavě valil oči. Vytáhlá dívka v letních šatech s vlasy vzadu do culíku došla spolu s profesorkou na konec řady. Vařeca s Moravcem se na sebe podívali, mírně napjatý výraz
ve tvářích jim zůstal. Slečna se před nikým nezastavila déle, nic neřekla a zdálo se, že po tom výkonu s úlevou zase rychle sklopila oči. Paní profesorka ji vzala za paži a poodešly dál od fotbalových dorostenců. „No tak, Lenko,“ ozvala se profesorka. „Já nevím.“ „Je to některý z těch blonďáků?“ „Když Majka říkala, že měl vlastně spíš kaštanový vla‑ sy než úplně do blond.“ Vychovatelka zklamaně vydechla a položila dívce ruce na ramena. „Soustřeď se a půjdeme ještě jednou, ano? Zaměř se na oči. Říkala hnědé, je to tak?“ Studentka přikývla. Začaly u hráče, u kterého před‑ tím skončily. V polovině řady se dívka bezradně zastavila. Podívala se na profesorku. „Já vážně nevím.“ „Pojď, dojdem ještě na konec,“ řekla paní profesorka, „a soustřeď se na oči.“ Z trávy stoupala vůně, slunce začínalo pálit a dívka zůstala stát u posledního hráče, ale nedívala se na něho, koukala někam mimo, směrem k bílé fotbalové brance bez sítě. Vychovatelka ji zase odvedla stranou a trenér Vařeca slyšel jen tlumený hovor, ale nerozuměl. Martin Moravec do něho lehce šťouchl loktem a pohodil hlavou směrem k těm dvěma. Vařeca došel až k nim a naklonil se k paní profesorce. „Říkali jsme si s mým asistentem… no, třeba by věděla, jestli to byl obránce, nebo útočník.“ Profesorka si ho pochybovačně přeměřila pohledem. „Trochu by to zúžilo výběr,“ ohradil se. Dívka se ztrápeným výrazem v obličeji hleděla do země. „Lenko,“ obrátila se paní profesorka trpělivě na stu‑ dentku. „Podle toho, co ti Majka vyprávěla, co bys řekla?“ „Asi útočník,“ vyhrkla dívka. Kolem sedmé večer se trenér Vařeca ještě skláněl nad psacím stolem v kanceláři klubu a dával dohromady de‑ finitivní sestavu na nedělní zápas. Slabé zaklepání na dveře ho vytrhlo ze zamyšlení. „Jdu kolem a zahlédla jsem vás oknem,“ řekla paní pro‑ fesorka. Pozval ji dál a přisunul jí židli naproti své. Seděli jako poprvé předchozího dne. Měla černé tričko a tvídové sako, takový pánský styl, pomyslel si Vařeca. Poprvé si všiml drobných zlatých náušnic. Odkašlala si a přeruši‑ la ticho. „Jak vám to dopadlo s tím úplatkem?“ „Nijak. Zatím jsme na to neměli čas. A jak to dopad‑ lo vám?“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199201