5 „Určitě vás před tím nevarovali, než jste se stal knězem, že? „Před čím mě měli varovat?“ „Před osamělostí a nudou.“ „Já se ale nenudím. Proč si myslíte, že se nudím?“ Ostře se zasměje. „Právě jste připustil, že jste osamělý.“ Jack rozhovor sledoval s lehkým pobavením. Seděl ve svém oblíbeném křesle asi dva metry od obou konverzujících usazených na pohovce a smál se manželčiným replikám stylem rodiče pobaveného vývody svého předčasně dospělého dítěte. „Nech ho být, Maddy. Co ti chudák Leo provedl, že ho takhle trápíš?“ „Leo neboli lev,“ poznamenala nevšímavě k manželově výzvě. „Ale vy jste povahou spíš kočka než lev. Jste jako Percy.“ Percy byl kocour, kterého Brewerovi zdědili po předchozích obyvatelích svého bytu. Percy byl šelma, šedá a vážná, která nejčastěji nehnutě vysedávala na koberci uprostřed místnosti. Staffordshirská sošnost, tak tomu Madeleine říkala. Ten kocour byl vzorový, archetypální. „Jen se na něj podívej. Nespí, jenom sedí. Úplně jako Leo. Nemá nic na práci, nikam se nechystá, nemá, s kým by promluvil, v hlavě pusto a prázdno.“ Kocour byl samozřejmě vykastrovaný, ale k tomuto aspektu se Madeleine nijak nevyjadřovala. „Čeká na myš,“ namítl Leo. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198908
„A vy? Leo neboli lev? Čekáte na gazely?“ „Nejsem dravý.“ „Přesně tak.“ „Přesně tak – co? Co myslíte tím přesně tak?“ „To jste celý vy: omezujete se na slovíčkaření. Nic víc. Pokud si na to nedáte pozor, náhle zestárnete a zbyde vám jen to slovíčkaření. Budete tady sedět právě jako ta kočka, slova vám budou kroužit v hlavě a jinak tu nebude nic.“ „Vaše podobenství dostává povážlivé trhliny. Kočičí hlava je prázdná, to jste sama před chvílí řekla.“ „Vsadím se, že si racionalizujete i svou víru, ne? Vsadila bych se, že ji už neprožíváte, necítíte ji, nevnímáte. Vsadila bych se, že víra pro vás znamená už jen slova. Liturgie, dogma, vyznání, jenom slova. Řekněte, co si myslíte?“ „Co si myslím o čem?“ „O sobě, svém životě, o svém povolání. K čemu to všechno je?“ Podobné rozhovory mu přinášely ostrý a zvláštní pocit uspokojení – něco téměř tělesného, jako hříšný požitek. Občas je sám vyvolával, aby ji přiměl k podobným výbuchům. „Proč proboha žijete v těchhle příšerných prostorách, Leo? zeptala se ho, když s Jackem navštívili Lea v Institutu. „Co vám brání odstěhovat se odtud do vlastního bytu? Pokud si nedáte pozor, vyvine se z vás příšerná stará zkamenělina, právě taková, jako jsou ostatní kněží tady kolem.“ „Nemyslím si, že by bylo možné se vyvinout ve zkamenělinu,“ odpověděl jí. „Mám pocit, že jste si nějak popletla metafory. Už zase.“ „No prosím!“ zakřičela triumfálně. „Tak tohle jsem přesně měla na mysli.“ Ve skutečnosti, aniž by to tušila, přispělo její lamentování k něčemu přesně opačnému – započalo cestu 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198908
Leo Newmana z osidel vývoje, který mu předpovídala. Tón, kterým pronášela své pichlavé věty, její přítomnost, její chování, to všechno zdánlivě mířilo proti Leovi, ovšem zároveň jej to katalyzovalo, vytrhávalo z pohodlnosti a sebeuspokojení. Zčásti vědomě, zčásti nevědomě se začínal měnit. Procházel metamorfózou. Celibát je nepřítelem změny, ale Leo Newman, otec Leo Newman, se najednou, po vzoru plazů, začal osvobozovat z vyschlé a nepružné kůže svého dosavadního života. „To mi vysvětlete, jak se to stane, že se seznámíte s kněžnou?“ zeptala se ho Madeleine poté, co jí pověděl o svých plánech. Dokonale ji ta představa rozesmála. „Jak se v dnešní době potkáte s kněžnou?“ „Byla přítelkyní mé matky.“ „Vaší matky? Myslela jsem, že vaše matka byla učitelkou klavíru.“ „Copak se učitelka klavíru nemůže znát s kněžnou?“ „Aha, takže kočka se smí dívat na královnu,“ řekla na to Madeleine v jemné narážce na Alenku v říši divů. Byl to přesně ten typ repliky, kterou by Leo označil za „typicky irskou“. Madeleine se vydala s Leem navštívit kněžnu v jejím sídle, v paláci nesoucím její jméno, tedy Palazzo Casadei, v poněkud se rozpadajícím římském paláci, který kněžnina rodina vlastní a obývá už od šestnáctého století. Rodina přežila celou řadu papežů a králů, diktátorů a prezidentů. Bydlela tady v době, kdy Benvenuta Celliniho věznili v Andělském hradu, stejně jako tehdy, když v nedalekém penzionu v alkoholových oparech pomalu umíral mladý nadějný Keats. Palazzo Casadei a rodina obývající jeho komnaty viděly Garibaldiho vojáky a příznivce, jak slaví v ulicích, ale také francouzské vojáky pochodující na Řím, aby zachránili 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198908