98/
„Možná si říkáte, že náš program nejde dost do podrobností. A máte pravdu,“ pokračoval Pons a prohrábl si již tak dost rozcuchanou kštici. „Ale to, co jste slyšeli, je jenom seznam závazných principů. Opakuji, závazných! Jsou to naše morální a politické základy, na nichž budeme stavět, a tyto principy budou ovlivňovat všechna rozhodnutí, která na radnici přijmeme. Dnes večer vám ještě nemůžu říct, které problémy budeme muset řešit. Nevíme, jaké přijdou z Paříže nebo Bruselu nové předpisy o kanalizaci nebo zásobování vodou. Nikdo neví, co nám nařídí krajský úřad ve věci obecních bytů nebo stavebních předpisů. Ale co už teď slíbit můžeme, je, že se nikdy nezpronevěříme principům, které jsem vám právě přečetl. Vaše pracovní místa jsou nám svatá a svatý je i vzduch, který naše děti dýchají.“ „Tak proč jste zavřeli pilu a já přišel o práci?“ zavolal někdo z publika. Bruno se otočil – byl to Marcel, mistr z pily. „My ji nezavřeli,“ odpověděl Pons. „Zavřely ji předpisy. Dělali jsme jeden kompromis za druhým, aby pila mohla zůstat v provozu a nepřišli jste o práci. Nabídli jsme, že odkoupíme kus země, takže provoz pily nebude porušovat zákon. A všichni víme, kdo to odmítl. My všichni v St Denis jsme udělali, co se dalo, vy všichni, každý plátce daní udělal, co bylo v jeho silách, abyste o práci nepřišli. S pomocí peněz vybraných z vašich daní jsme zaplatili poslední odlučovací zařízení, které na pile instalovali. A bylo to správné rozhodnutí, protože ochrana prostředí a ochrana pracovních míst musejí jít ruku v ruce.“ Další potlesk. Chytře řečeno, pomyslel si Bruno. Smířlivě a vyhýbavě. Ale to už Pons změnil téma a začal mluvit o tom, jak místo po prázdné pile změní v průmyslovou zónu pro ekologické provozy, které nebudou platit daně. Bruno netušil, kde se Pons naučil tak obratně mluvit na veřejnosti, ale musel uznat, že mu to šlo výborně. Pamela měla pravdu. Začal si vybavovat onen večer v Ponsově restauraci, kde Pons něco o svém podnikání v Asii povídal. Nevykládal, že byl prodavačem... šampaňského? Nebo to byl koňak? A taky učil. Takže při tom se musel naučit mluvit před lidmi. A taky byl krupiérem v kasinu, i když je těžko říct, co se mohl naučit tam... Začal v duchu probírat všechny triky, které Pons používal: žertování, doširoka rozevřenou náruč, omluvný úsměv, náhle smrtelně
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198868
99/
vážná tvář doprovázená úderem pěsti do dlaně s vypočítáváním argumentů – za prvé, za druhé, za třetí... Byl to politický projev jako z učebnice, uzavřel Bruno své hodnocení. Pons si pohrával se svým publikem jako kočka s myší a podle nadšeného výrazu lidí kolem, většina si tu manipulaci užívala. Podíval se na Pamelu. Oči měla rozzářené a usmívala se, pak zpozorněla, jak Pons pro změnu spustil vážně. Podvědomě si pohladila tvář a malíčkem přejela přes koutek rtů, jako kdyby se mimoděk mazlila sama se sebou. Bylo to téměř důvěrné gesto a Bruno se vyděsil, když ho viděl. Ale když se rozhlédl kolem, viděl podobná gesta u dalších žen, hladily si vlasy nebo krk nebo spánky. Muži reagovali odlišně, pokyvovali hlavami, pevně sevřené rty střídaly pobavené úsměvy. Náhle si všiml, že ho Fabiola pozoruje, jak se rozhlíží. Vypadalo to, že ta je vůči Ponsovu kouzlu imunní. Když zachytila Brunův pohled, zavrtěla nechápavě hlavou. Stejně jako na Bruna, neudělal na ni Ponsův projev žádný dojem. Fabiola se za Pamelinými zády naklonila k Brunovi. „Tohle se mi nelíbí, z toho chlapa mi naskakuje husí kůže,“ zašeptala, aby to Pamela neslyšela. „Mně taky ne,“ řekl. „Nemůžeš něco udělat?“ šeptala dál Fabiola. „Ty lidi jsou jako hypnotizovaní.“ Bruno pokrčil rameny. Všichni o něm věděli, že je starostův člověk. I kdyby ho napadlo, jak do projevu zasáhnout, bude to vnímáno jako politické gesto, možná i jako nepřátelské gesto. To by mohlo nadělat víc škody než užitku. Ale vzápětí, téměř bezmyšlenkovitě, zdvihl během jedné z Ponsových dramatických pauz ruku a zavolal: „Můžu mít dotaz?“ „Kdo se ptá? Svítí mi do očí světlo, takže špatně vidím... Samozřejmě, že můžete mít dotaz.“ Lidé před Brunem uhnuli hlavami, aby bylo na Bruna lépe vidět. „Á to je Bruno, náš vážený šéf městské policie... Nepoznal jsem vás bez uniformy.“ řekl Pons. „Buďte vítán na naší schůzi. Co byste rád věděl?“ „Jde o městský rozpočet,“ řekl Bruno hlasem vytrénovaným na vojenském cvičišti, takže slyšel celý sál. „Všichni víme, že pila byla
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198868
100/
jedním z největších plátců daně do městského rozpočtu a tato částka teď bude chybět. Jak velkou díru v rozpočtu to udělá a jak plánujete, že ji zacpete? Počítáte se zvýšením daní? Možná, že může odpovědět i Alphonse, jste přece partneři.“ Pons se chvíli na Bruna zkoumavě díval, pak se rozhlédl, jako by chtěl odhadnout, do jaké míry se nálada publika změnila. „To je velice dobrá otázka a my všichni, jak tu sedíme, budeme muset dát hlavy dohromady a snažit se na ni najít odpověď. Ale poslechněme si nejdřív, co si o tom myslí můj přítel Alphonse. Ale jedno řeknu hned, Bruno,“ Pons nasadil jeden ze svých výstavních úsměvů, „pokud o tom budu rozhodovat já, na vašem platu se škrtat nebude. Na to jste příliš důležitým členem naší komunity.“ Ozval se smích a Bruno cítil, že maličko zrudnul. Měl vztek, protože o tohle mu pochopitelně vůbec nešlo. Alphonse si vzal mikrofon a začal cosi koktat o prioritách a těžkých rozhodnutích a všechen zájem z publika vyprchával jako vzduch z děravého balónu. Alphonse se dál snažit přijít s nějakým číslem, které by odpovědělo na Brunův dotaz, ale lidé se začali vrtět a bavit se svými sousedy. Když se konečně Alphonse posadil, nikomu nebylo jasné, co vlastně řekl. Pons se znova chopil mikrofonu. „Nemůžu vám dát přesná letošní čísla, protože je ještě nemáme, ale když vyjdeme z loňského rozpočtu, tak vidíme, že daně, co pila platila, přispívaly do rozpočtu necelými pěti procenty. To je citelná ztráta, ale není to nic fatálního, protože budeme mít možnost použít objekt pily k novému podnikání a k získání nových pracovních příležitostí...“ Lidé stojící vzadu v sálu se začali zvolna trousit ke dveřím. Když to Pons zpozoroval, změnil téma. „A jelikož tady nechceme strávit celý večer, přikročme k nejdůležitějšímu bodu našeho shromáždění, k volbám. Máme tu dva volební stoly. Po mé levé straně budou volit zelení a členové Strany středu, členové socialistické strany volí po mé pravé straně. Díky dobrovolníkům z řad našich studentů budeme mít hlasy sečtené během pár minut.“ Sem tam někdo zatleskal, pak se ozval hluk odšoupávaných židlí a nastala tlačenice, jak se lidé přesouvali napravo a nalevo, zastavovali se, když viděli známé, potřásali si s nimi rukou a zapomínali, ke kterému volebnímu stolu mají jít.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198868