„A proč by to dělali?“ „Netuším.“ „To nezní moc pravděpodobně.“ „Já vím.“ „A co ty?“ „Co?“ „Jak to s tebou vypadá?“ „Na přelomu roku se vracím do služby.“ „To je dlouhá doba.“ „Je.“ Působí, že se mnou soucítí, ale v jejím pohledu je ještě něco. Najednou vypadá zranitelně. „Potkal jsi někoho?“ „Ne,“ řeknu. „Ale mohl bych, kdybych chtěl.“ Pokouším se jí neublížit, ale jakmile v jejím pohledu zachytím osten černého svědomí, nedokážu se ubránit pocitu, že to je spravedlivé. „Chápu,“ odtuší. „Jsi šťastná?“ zeptám se. „S ním?“ „Jo, jsem.“ Zvedne se. „A teď jdi. Musím pracovat.“ Mám problém poznat, na co myslí. Někdo mi volá na mobil ze skrytého čísla. Vzpomenu si na zprávy, přemýšlím, jestli se se mnou chce spojit jejich odesilatel, a přijmu hovor, když ještě sedím na pohovce. „Tady Leo.“ „Potřebuju tě v Baráku, co nejrychleji to půjde.“ Birck. Do háje. Sam se na mě podívá s otázkou v očích, otočí se k hodinám. Založila si ruce pod malými ňadry, takže se jí přes ně napne košile. „Mám volno.“ „Jsi mimo službu. Ale objevily se nějaký informace a my bysme tě potřebovali znovu vyslechnout.“ 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198846
„Jaký informace?“ „Víš, jak pracujeme, Leo. Probereme to na místě.“ Podívám se na hodiny. „Můžu tam být za půl hodiny.“ „Budeme se těšit,“ řekne Birck a sarkasmus se ještě vznáší ve vzduchu, když hovor ukončíme. „Zavolej mi,“ je to poslední, co povím Sam. „Jestli se dozvíš ještě něco,“ dodám, když si všimnu, jak je zmatená, a ona přikývne, červená se.
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198846
X Film promítali v Rigolettu. Radši bych šel v Haninge nebo Södertälje, ale Julie tvrdila, že jediný biograf, který stojí za to, aby se v něm film promítal, je Rigoletto, jeho velký sál. Když jsme seděli před plátnem, pochopil jsem, jak to myslela. Bylo velké a široké jako tenisový kurt. Když jsme se sešli před kinem, nevěděl jsem, jak bych se měl chovat, co bych měl říct. Julie se usmála, jakmile mě zahlédla. Několikrát jsem polknul, a když kolem mě ovinula paže a dlouze mě objala, cítil jsem, jak se její rty dotknuly mého ušního lalůčku. Julie měla chuť na popkorn a já ji na něj pozval, ačkoli chtěla platit sama. Držela kyblík v náruči a já z něj ujídal, natahoval jsem se přes sedačku a bral si. Jenom tohle, taková prostá věc, vyvolávala takový pocit blízkosti. Pomyslel jsem si, že právě takové okamžiky si budu pamatovat celý život. Naši učitelé a rodiče nám vždycky povídali, jak nám budou některé věci, které nyní vnímáme jako osudové, připadat za pár let směšně přehnané, ale oni něco vynechali. Zapomněli, jaké to je, když je vám šestnáct. Nerozuměli nám. To platilo pro všechno: už jsme nemluvili stejným jazykem. Všichni se naší generace báli. Byli jsme pro ně jako cizí. Přemýšlel jsem o filmu, který jsme s Grimem natočili před pár dny, jak jsem byl roztržitý a jaký jsem měl problém, abych se celou dobu nesmál. „Jsi moc veselej,“ řekl Grim a vykukoval za malou kamerou. „V týhle scéně nemáš bejt veselej, měl bys bejt vážnější, chápeš? Přesně jako já.“ 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198846