Pendlovky Babiččiny pendlovky nejdou. Pošly při stěhování na následky vnitřního zranění. Což jsme hned neobjevili. Vypadají jako kdykoliv předtím. V dalším bytě obdrží místo na sytě zelené zdi nad bílou sedačkou. Hmoždinka klouže do papundeklového podloží, muž si oddechne, že právě tahle stěna, čímž se ušetří jedno vrtání do panelu. Dlouhý šroub. Nebo vrut. To se špičkou. Skříň hodin pečlivě otřít, opatrně zavěsit, vyvážit vodováhou. Čelně i ode zdi. Pendlovky nejsou hodiny na tužkovku. Cvrlikání euforie. Na zlaté kroutící se dráty zavěsit dvě těžká válcová závaží, kov dávno posetý černými znaménky a mapami. A za majestátního klapotu, jako když rumpálem zvedají most přes vodní příkop, natahovat mechanismus titěrnou zlatou kličkou, dokud se obě závaží téměř nedotknou zašlého ciferníku. Bim-bam! vykřikuje Šimon radostně, bim-bam! A pak zavěsit kyvadlo. Kulatá kovová plaketa, velká a studená, jako by neodborně připevněná k nenamořené laťce. To dřívko snad patří k jiným hodinám. Vyčnívá obyčejností, matné a otlačené. Ale když se dá kyvadlo do pohybu, nikdo ho nezpozoruje. Bez přestání kmitá, aby skrylo svoji nepřípadnost. Nesmí vysadit ani na okamžik. Dokud si ho nevšimnou, je všechno v pořádku. Jako srdce uprostřed těla. 96 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198687
Držela jsem takové srdce v holých rukách. Nevzhledné lidské srdce, legračně nebohé. Jak to patří, zkoumala jsem a ukazovák opatrně vsunula do plandajícího ústí aorty. Prst vklouzl dovnitř a jako periskop nahlédl do komnat. Srdce lehké a pružné, jako gumová maska. Nepoznám předsíně od komor. Nepoznám ani játra, která mi kdosi podá do ruky chvíli poté. Nedokážu vypitvanému vojáčkovi z druhé světové poskládat jednotlivé orgány zpátky do hrdinského formalínového těla. Zatímco nade mnou rozesmátí medici vrtí hlavami, jmenují dlouhými latinskými názvy každý nicotný vaz. A podívej, tenhle má tři plicní laloky, má plíce jak kůň! Seřízlé temeno lebky coby pitvací mistička. Všechno suché a čisté. Nejšpinavější plášť mám na sobě já, s barevnými skvrnami, nosívala jsem ho ve škole na výtvarku. Tenká ruka, napnuté předloktí, dvě drobné kosti a docela seschlé snopky svalů a šlach. Kůže leží kolem ruky geometricky přesně otevřená jako okenice. Silná a masitá. Překvapeně se podívám na vlastní zápěstí s tenkou prosvítající kůží protkanou modrými čarami žil. Tak tohle je to nejbytelnější, co mám. V jemné kůži jizva, jak o mě kdysi z přemíry touhy po lepším světě típnul Ríša cigaretu. S dlouhým pohledem z očí do očí. Ty vole, tam mám tepnu. Já vim. Moje nejfortelnější, průsvitné já. Kromě toho malého seschlého vevnitř nejsem nic než vlastní povrch. Tenké, bezhmotné srdce, jako opuštěná kukla. Kyvadlo se rozběhlo a hodiny začaly tikat. Systola–diastola. Tichý zvuk rezonuje dřevěným 97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198687
tělem. Je slyšet výrazně, ale rozostřeně. Jako ucho přitisknuté na zeď, které slyší život za zdí překvapivě blízko. Babiččiny mýtské hodiny. Důvěrně známý zvuk, domov v cizím bytě. Zázemí. Jenže tikání se po chvíli mate, pokulhává, kovová plaketa leniví a neopracovaná tyčka kyvadla se stane viditelnou. Výkmit se zmenšuje, dokud se hodiny nezastaví docela. Celý postup od začátku, ještě jednou a pak ještě. Hodiny sundat a nandat. Restart. Vyvážit. Rozhoupat. Ale oživovací pokusy končí bezvýsledně. Srdce nenaskočí. Čas není schopen uběhnout víc než pět minut. Bim-bam, bim-bam! ukazuje Šimon vyčítavě na hodiny. Na ciferníku zůstane trčet výhružných za osm dvanáct. Pozoruju nehybné ručičky a netuším, jak dosáhnout poledne. Bim-bam, bim-bam, žaluje dětský hlas pořád dokola a není síly, která by ho mohla umlčet. Tlak lítosti za očima. Bim-bam, bim-bam, zaklínám bezčasí spolu s ním. Je neoblomné.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198687