slední, otočil se čelem ke knězi, který zůstal stát na nástupišti. Musel se tvářit hodně zdrchaně, protože Ondřej se skoro usmál. „To přeci není vaše vina,“ řekl mu. „Jestli Ho zajímá moje srdce, tak to pochopí.“ Dveře se s tlumeným mlasknutím zavřely a rozdělily je. Metro se dalo do pohybu, zahlédl ještě, jak Ondřej za sklem udělal povzbudivý obličej a trhl rameny, jako by říkal ale no tak…! Neměl to být spíš on, Jeroným, kdo měl druhým poskytovat útěchu? Nebo jim třeba vynadat? A co jeho, Jeronýmovo srdce…? Komu chce dávat duchovní rady, pomyslel si, zatímco koncová světla vlaku mizela v černém podzemí. Komu má co kázat, když je sám jako prázdný tunel? S děckama je legrace, paní Beránková, to byste zírala. Otočil se a odcházel, měl dojem, že kráčí po kluzkém ledu a každý příští krok může být pádem.
28 Gabriela Gregorová šla se dvěma nejmladšími dětmi od doktorky. Bylo slunečné, ale chladné jarní ráno a Vojtíšek měl zase zánět průdušek, už po třetí tenhle rok. Myslela na to, co musí ještě udělat: do lékárny jít vyzvednout antibiotika, koupit v papírnictví lepidlo a náhradní pero pro Vaška, už ho zase ztratil. Na poště zaplatit složenku za Vilémovu školu v přírodě. V hodinářství nechat vyměnit baterku do hodinek a do potravin pro těstoviny, piškoty a masox. A musí si pospíšit, aby přišla včas do školky s Vero96 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198686
nikou. Musela tam být do půl deváté a zbývalo jen dvacet minut. Pečivo snad nakoupí Petr, až půjde z práce. Ale má toho teď tolik a chodí domů pozdě… Čekala na přechodu, až naskočí zelená, pozorovala lidi proudící na druhém chodníku. První si všimla moderního kočárku, byla to tříkolka s velkým otočným předním kolem, vždycky se jí nějak nelíbily, protože jí připomínaly spíš nějaký kosmický přístroj. Kočárek vozil otec tam a zpět, přední kolo se nestvůrně otáčelo, asi na někoho čekal, v domě byly zubařské ordinace. Vojtíšek se rozkašlal, přitáhla mu zip bundičky, sklesle pomyslela na to, jak se zase všechno nemocí zkomplikuje. Její syn seděl v otřískaném sporťáku, už v něm odvozila čtyři děti a on se ne a ne rozpadnout. Gabriele přišel už ošklivý a trochu se za něj styděla, ale z jakési vrozené šetrnosti se ho neodhodlala vyhodit, když ještě fungoval. Podívala se lépe na tatínka čekajícího na druhém chodníku: vždycky ji zajímalo, jestli rodič vypadá taky tak mimozemsky jako jeho „vůz“. Nevypadal. Nepoznala ho hned, protože pro ni nepatřil do tohoto světa. Pak jí najednou došlo, kdo to je. Neviděla ho přes rok – ani jednou. Doneslo se jí, že se mu narodil chlapeček. Ale neminula snad neděle, aby jí při mši nepíchlo u srdce, když v průvodu ministrantů viděla širokou tvář otce Andrzeje, když slyšela polský akcent při liturgii. Představovala si často, že Tomáše potká. A pokaždé znovu nepřišla na nic, co by mu měla říci. Její srdce bylo připraveno vylít se mu: Proč jsi odešel, ty, který jsi měl takové nadání. Ty, který jsi každé slovo u oltáře říkal tak, že mu bylo možno věřit. Ty, který jsi byl sám uprostřed celé té formální pompy tak pokorný a prostý… Na semaforu naskočila zelená, Gabriela se nepohnula, dívala se upřeně na druhou stranu, teprve 97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198686
dcera, která zatáhla za rukojeť, ji vyrušila ze strnulosti. „Pojď, mami, zelená!“ Místo toho se obrátila a rozešla se po svém chodníku dál, bála se, že se Tomáš ohlédne a uvidí ji. Ne, to mu říci nemohla – to mu měla říct dřív. Teď už na to bylo pozdě. Nepřála si nikomu sypat sůl do rány. A možná si ještě víc nepřála zjistit, že rána je zacelená, že žádná rána není. „Kam jdeme?“ divila se holčička. „Mami! Proč nepřecházíme?“ „Musím ještě něco koupit.“ Ohlédla se: ze dveří zubařského domu právě vyšla žena, držela si kapesník na tváři, něco Tomášovi řekla a vzala kočárek za rukojeť. Chvilku spolu mluvili, Gabriela se zase zastavila, nemohla odtrhnout od těch dvou oči. Měla mu snad říct: Ahoj! Tak jak se vede? Co manželství? Seznámíš mě?! „Prosím tě, nepusinkuj ho, Verunko, budeš taky nemocná!“ „Ale já chci být nemocná! Mami, uděláš mi krupicovou kaši, když budu nemocná?“ Uvědomila si, že Veronika ho může uvidět taky a silou vůle odtrhla od těch dvou oči, neměla sílu odpovídat na dětské otázky. Hodinářství, potraviny, ne, nejdřív musí do školky, jinak přijde pozdě. Skoro se rozeběhla. „Uděláš mi krupicovou kaši?“ „Cože? Kaši? Vždyť jíš ve školce, pojď, musíme si pospíšit.“ „Ale když budu nemocná!“ Ohlédla se znovu: a viděla, jak žena s kapesníkem zůstala s kočárkem, Tomáš ji krátce políbil na odkrytou tvář a pak se odpojil a kráčel sám k zastávce autobusu, podíval se na hodinky, pak ho zakryla projíždějící tramvaj. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198686