je na hovno, zkusíme psychiatra, třeba jí dá nějaký prášky. Dobře, dobře, dobře. Nějaký vzdálený Ivančin bratranec je maniodepresivní psychotik a dvacet roků už je zavřený v blázinci. Možná se začínají projevovat nějaký toulavý geny. Nevím. Až potud dobře. Ale jak se, kurva, mohla dostat do instalace, aniž by spustila poplach? Dyť to chytlo i Svobodovu kočku, která je stokrát menší. Na trase, kterou musela projít, je dvacet šest čidel. Udělal jsem pochůzkový test. Jsou v pořádku. Siréna taky funguje. V paměti není zaznamenán žádný poplach. Dveře do předsálí stačí pootevřít pět centimetrů a už to ječí. Tepelný čidla by se možná daly oklamat tak, že by se člověk navlekl do neoprenu (kde by vzala Evička neopren?), ale všude jsou ještě radary na pohyb. Na oknech jsou spínací magnety a ještě k tomu tříštiče skla, takže nepřipadá v úvahu, aby se tam dostala zvenku. Ale nějaký rozumový vysvětlení přece existovat musí! Večer Po obědě jsme museli s Evičkou zajet k doktorovi. Zase jí vyletěla horečka a má něco na průduškách. Ostatně není divu. Po tom nočním extempore se to dalo čekat. Odjezd do Prahy se odkládá. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198543
Obvoďák už je z naší dcery celý říčný. Během necelých dvou měsíců tam byla aspoň pětkrát. Příští týden s ní máme zajít do nemocnice na vyšetření. Prohlížel si její hustě popsanou kartu a říkal, že jsme to měli udělat už dávno. Vzhledem k Eviččině nemoci to zatím vypadá na klid zbraní. Celý den mi leží v hlavě ta věc s bezpečnostním zařízením. Probírám to ze všech stran, ale vysvětlení jsem zatím nenašel. Volal jsem zabezpečovací firmě, jestli by nemohli přijet, že s tím mám nějaké problémy. Nakonec jsem musel vyklopit, o co šlo, ale přirozeně jsem vynechal tu obskurní část pravdy. Servisní technik mi řekl, že to není možný, a jeho reakce jasně naznačovaly, že s tím neumím zacházet. Nicméně slíbil, že zítra někoho pošle, přestože je sobota. (Ve smlouvě je zaručený nepřetržitý servis.) Před třetí hodinou se u mě v kanceláři sešli všichni. Alexandr, Valerie, Svoboda, Walter i Fiala. Něco jako loučení se starým rokem. Takhle pohromadě jsem je viděl zatím jenom jednou. Prvního listopadu. Když jsem nastupoval. Koupil jsem zákusky a becherovku. Bylo to rozpačité. Vlastně jsem skoro pořád mluvil jenom já. Venku padal déšť se sněhem a nálada byla ponurá. Všichni už samozřejmě věděli o Evičce a z jejich obličejů vyzařovala přímo útrpnost. Jako bychom měli v rodině mor. Po dvaceti minutách jsem to rozpustil. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198543
Málem bych zapomněl. Walter dnes rozpálil autogenem trezor. Nebylo v něm nic. Ještě jedna věc. Ptal jsem se Alexandra, jestli čistě náhodou nebyl v noci ve Wilczkově bytě, že jsem odtamtud slyšel kroky, když jsem si bral z kanceláře ten samopal. Řekl, že nebyl, ale zatvářil se jak posrané děcko. Sobota 23. prosince Ráno přinesl Fiala smrček, který uřízl v oboře. Nebylo ještě ani osm hodin, a on už měl draka jak vidle. Ten chlap bude naložený v lihu nepochybně až do Nového roku. Minulý týden se k němu nastěhovala nějaká ženská. Chybí jí přední zuby a na ksichtě má červený fleky. Řekl bych, že ti dva si v chlastu nezadají. Povedená dvojka. Odnesl jsem stromek nahoru a chvilku pozoroval Fialu, jak šněruje parkem. U kašny sebou praštil na rozbahněnou cestu. V deset přijeli zkontrolovat bezpečnostní zařízení. Všechno je v pořádku, jak jinak. Zdrželi se skoro dvě hodiny, a když odjížděli, byli naštvaní. Nedivím se jim. Probrali jsme to několikrát. Zapnutí systému: 21. 12. 1995, 22.58 hod — vstupní kód kastelán. Vypnutí systému: 22. 12. 1995, 02.19 hod — vstupní kód kastelán.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198543