a udeřit do gongu správným počtem úderů,“ poznamenala Fidelma. „Pokud jde o hloubavou osobu, není jí to nijak zatěžko,“ odvětila sestra Brónach. „Neznám větší poklid, než když zde mohu hlídat klepsydru v době prvního cadaru, tedy od půlnoci až do ranního angelu v šest hodin. Tuto část dne mám ze všech nejraději. Zřejmě právě proto se o noční služby hlásí i sestra Síomha. Člověk tu může být sám, jen se svými myšlenkami.“ „Ale myšlenky se snadno rozutečou,“ trvala si na svém Fidelma. „Lehko se dá přece zapomenout, kolik času už uplynulo a kolikrát je třeba do gongu udeřit.“ Sestra Brónach zvedla jakousi tabulku, dřevem orámovanou destičku, uvnitř níž byla tenká vrstva měkkého jílu. Opodál leželo ještě jakési rydlo. Řeholnice udělal rydlem do jílu znamení a potom destičku podala Fidelmě. „Občas se to stává,“ připustila. „Ale máme zde zažité postupy, které nám v tom úkolu pomáhají. Pokaždé, když udeříme do gongu, musíme na tabulku zaznamenat, kolikátý je právě pongc, uair a cadar.“ „Ale i tak se občas může někdo zmýlit?“ „To ano. Vlastně, jak si tak vzpomínám, zrovna tu noc, o níž jsme mluvily – noc předtím, než bylo nalezeno to tělo – se dokonce právě sestra Síomha zmýlila v počtech.“ „Zmýlila v počtech?“ „Dohlížet na klepsydru je velice náročný úkol, a pokud se tedy stane, že zapomeneme, kolikrát máme do gongu udeřit, stačí podívat se na záznamy na tabulce; a když je destička popsaná, jednoduše ji uhladíme a můžeme začít od začátku. Síomha se musela během noci několikrát zmýlit, neboť když jsem od ní ráno hlídku přebírala, tabulka s jílem byla rozmazaná a záznamy na ní nepřesné.“ Fidelma se na destičku v ruce pozorně zadívala. Nezajímaly ji ani tolik záznamy na ní učiněné, jako spíše druh hlíny, jímž byla pokrytá. Měla neobvyklou rudou barvu, která jí byla zvláštně povědomá. „Ten jíl je místní?“ otázala se klíčnice. „Ach, myslíš hlínu na tabulce. Nedaleko odsud jsou doly na měď a půda v okolí mívá často tuto nápadnou barvu. Měď se smísí s obyčejnou hnědou hlínou a vodou a výsledkem je takováto zvláštní červeň. Na psací tabulky se nám ten jíl velice 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198476
osvědčil. Nevysychá tak snadno jako obyčejná hlína a my tudíž nemusíme používat žádný jiný způsob záznamu. Na zapisování jednotek času zde u klepsydry je naprosto skvělý.“ „Měď,“ vydechla Fidelma zamyšleně. „Doly na měď.“ Přejela prstem po hladkém vlhkém povrchu jílu na tabulce, a pak do něj náhle prudkým pohybem zabořila nehet a kousek hlíny vyryla. „Opatrně, sestro,“ napomenula ji Brónach, „ať nepoškodíš záznamy o času.“ Potom se na ni postarší řeholnice mírně zamračila, vzala jí psací tabulku něžně z rukou a opatrně vyhladila místo, které Fidelma v jemném povrchu jílu poškodila. „Odpusť,“ vydechla Fidelma nepřítomně, omluvně se usmála a přitom si s nesmírným zájmem prohlížela rudou hlínu, která jí ulpěla na špičce prstu.
104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198476
••
K A PI T OL A SEDM Á
••
Sestra Fidelma sestoupila přes obě podlaží s knihovnou až do přízemí věže a poté vykročila přes klášterní nádvoří. Byla zhruba v polovině, když si povšimla, že se k ní kolébavě blíží jakási malá podsaditá postava, pomáhající si v pohybu holí. Vzápětí poznala, že je to ona chromá řeholnice, kterou si pamatovala už z pohřbu, kde byla ve společnosti sestry Brónach, a nyní bylo zřejmé, že se ji dívka snaží dostihnout. Fidelma se zastavila a počkala, až ji neznámá dojde. Při pohledu na mladou sestru ji znovu zaplavil soucit, zvláště když se zadívala na její širokou nezajímavou tvář s bledýma vodnatýma očima. Z toho obličeje ale také vyzařovalo mládí a inteligence. Když konečně promluvila, ukázalo se, že kromě postižení nohou navíc ještě trpí těžkou koktavostí. Dívka kroutila rty a dělala různé grimasy, jak se snažila ze sebe slova dostat, jako by šlo o kdovíjak bolestné cvičení. „Ses… sestra Fidelma? Ses… ses… Lerben se po to… tobě shání… Ma… ma… matka abatyše… si žádá okamžitě tvou pří… přítomnost ve své ko… komnatě.“ Fidelma si dávala pozor, aby na sobě nedala nic znát, ale cítila tiché uspokojení. Odhadovala, že sestra Síomha ihned běžela za abatyší, aby si na ni stěžovala. A Draigen si s ní o tom chce nyní dozajista promluvit. „Dobrá. Ukážeš mi cestu? Už jsem zapomněla, kudy se do abatyšiny komnaty jde, sestro…?“ Povytáhla tázavě obočí. „Já jsem ses… ses… sestra Berrach,“ odvětila dívka. „Výborně, sestro Berrach. Ukážeš mi tedy, kudy se tam dostanu?“ 105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198476