Privátní škola politiky To bude pro nás nebezpečný chlapec. – Pavel Auersperg, vedoucí oddělení mezinárodní politiky ÚV KSČ
Ve skutečnosti tribuna potřebovala jeho. Po bolestném porodu v roce 1964 proběhla v intelektuálním časopise mladých spisovatelů Tvář 1 „jakási revoluce“2 a časopis se začal rozhlížet po nových autorech. Havel se stal členem redakční rady v roce 1965, ale kvůli zaneprázdnění v divadle a jinde ze začátku jako autor moc nepřispíval. Jako již uznávaný spisovatel ale představoval užitečnou zástěrku pro úzkou a disciplinovanou skupinu intelektuálů, kteří ovládali časopis a jeho redakční politiku. Pro Havla zase představovali oni „jediné seskupení… v němž jsem se mohl bez vnitřních zábran a rozpaků angažovat“.3 Doopravdy se však Havel zapojil teprve ve chvíli, kdy se časopis dostal do potíží, kromě jiného kvůli vydávání textů, jejichž autoři byli dle komunistických ideologů „militantní nositelé soudobého klerikalismu“.4 Tím bylo zřejmě míněno několik věřících křesťanů, kteří byli členy redakční rady či do časopisu přispívali, jako byl katolicky orientovaný psycholog Jiří Němec či o něco později evangelický filosof Ladislav Hejdánek. S oběma se pak Havel sblížil v sedmdesátých letech. Během následného tažení proti časopisu se Havel otevřeně a nesmlouvavě postavil na obranu svých kolegů, přestože se ho věc osobně příliš nedotýkala. Když začalo předsednictvo Svazu spisovatelů uvažovat o „konečném řešení“ problému Tváře, Havel zorganizoval petici 1
Inspirace názvu časopisu pocházela ze stejnojmenné sbírky (1931) Františka Halase, příznačné svou metafyzickou atmosférou: Noc prozkoumává mne/ zda nezapomněl jsem/ na dny tak tajemné/ kdy ze tmy vyšel jsem.
2
Dálkový výslech, Spisy 4, str. 777.
3
Tamtéž, str. 778.
4
Kaplan (1997), cituje též Kaiser (2008), str. 57.
92
02havel_92_97.indd 92
2.10.2014 7:51:38
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198368
na její obranu a posbíral několik stovek podpisů od spisovatelů a intelektuálů, včetně svého raného vzoru Jaroslava Seiferta. Když Svaz nadále trval na odchodu šéfredaktora Jana Nedvěda a výměně členů redakční rady Jiřího Němce a Emanuela Mandlera, odmítla redakční rada ustoupit, a než by přijala postupnou kapitulaci, raději přestala časopis vydávat. Nadále se však scházela, shromažďovala a redigovala texty a chovala se, jako by oficiální klatba neexistovala. Tato taktika se pozoruhodně podobala strategii, již po léta praktikovali umělci u stolu ve Slavii. Svým způsobem se stala též modelem do budoucnosti. Myšlenka – poněkud cizí většině spisovatelů žijících za normálnějších okolností –, že tvorba a zachování textu jsou důležitější než jeho zveřejnění, umožnila vznik samizdatové krásné literatury a stala se vlastně jejím raison d’être. Je zde i počátek jiného modelu. Havel se později znovu a znovu stavěl na odpor, kdykoli měl pocit, že se děje nespravedlnost, bez ohledu na riziko a na to, jestli se ho věc dotýkala osobně. A znovu a znovu přitom využíval své téměř neomezené schopnosti se seznamovat, navazovat kontakty a spřátelit se s velkým počtem jinak vzájemně nesourodých lidí, aby dodal protestům váhu a naléhavost. Nebyl zdaleka tím nepraktickým intelektuálem, za kterého se tehdy i později často vydával, aby unikl nepohodlné pozornosti svých pronásledovatelů i obdivovatelů, nýbrž rozeným vůdcem. Epizoda s Tváří měla ale i jiný, dvojznačnější rozměr, který její boj s vrchností dále ztěžoval a který měl mít následky v daleké budoucnosti. I když Havel byl již tou dobou obeznámen s problémy a úskalími politiky, ve Tváři se poprvé střetl se zrádnými minovými poli politiky malých institucí a k svému úžasu zjistil, že mohou být stejně nebezpečná jako mocenské boje v politbyru. Čtyři strážci „vnitřní svatyně“ Tváře, šéfredaktor Nedvěd a členové redakční rady Mandler, Doležal a Lopatka, ho s radostí nechávali bít se za časopis na vleklých zasedáních odborných sekcí Svazu spisovatelů, ale bránili se jeho návrhům, pokud šlo o jeho styl a obsah. Ve způsobu, kterým toto kvarteto prosazovalo redakční linii, viděl Havel určitý druh „sektářství“,5 které mu bylo naprosto cizí. Jim se zase zdál příliš ambiciózní a mocichtivý. Vyčítali mu, že se 5
Dálkový výslech, Spisy 4, str. 789.
93
02havel_92_97.indd 93
2.10.2014 7:51:38
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198368
cele nevěnuje časopisu a buduje si spisovatelskou kariéru a popularitu jinde, ignorujíce přitom skutečnost, že ho přizvali právě kvůli jeho úspěšné spisovatelské dráze a popularitě. Havel nebyl schopen smířit se s tím, že Tvář má „své procesy, své heretiky, svou disciplínu, svá dogmata“,6 a tak odešel. Krátce se opět vrátil, když byl časopis obnoven během Pražského jara a okruh jeho přispěvatelů se rozšířil o nové autory, včetně slibného mladého ekonoma Václava Klause, ale nakonec „prásknul dveřmi“,7 když byl volán k pořádku za to, že se odchýlil od závazné linie v projevu k ustavujícímu sjezdu Svazu českých spisovatelů v roce 1969. Ze zpětného pohledu lze stěží pochopit, co vlastně bylo příčinou rozkolu v malé skupince spřízněných intelektuálů bojujících proti kolosu komunistické pravověrnosti i jeho „anti-dogmatickým“ odrodilcům; a přesto se jeho dozvuky daly vysledovat ještě o půlstoletí později. V Dálkovém výslechu věnuje Havel patnáct ze dvou set stránek epizodě, která musela přinejmenším nezasvěceným připadat obskurní. Někteří z ostatních členů původní redakční rady jí přičítali ještě větší důležitost. Přestože se téměř všichni později zapojili do disidentských aktivit, někteří strávili téměř stejnou dobu bojem proti Havlovi a Chartě 77 jako bojem proti režimu.8 Po pádu komunismu přetvořili Mandler a Doležal svoji předlistopadovou Demokratickou iniciativu v Liberálně demokratickou stranu a stali se poslanci parlamentu, odkud kritizovali skutečné či domnělé poklesky Havla a jeho okruhu „pravdy a lásky“. Když pak v politice skončili, pokračovali ve stejném duchu coby komentátoři a publicisté. Havel sám si z celé epizody odnesl trvalou nechuť k jakékoli formě výborové politiky a k zákulisním hrám, které tvoří součást dění v parlamentních chodbách, stranických sekretariátech a… redakčních radách. Na druhé straně si možná nikdy úplně neuvědomil, jak velká část politiky sestává z často i neúmyslného boření báboviček jiných chlapečků a z odvet, které pak následují. Havel sám přiznává, že epizoda s Tváří sehrála klíčovou úlohu v jeho proměně z divadelního „fach-idiota“9 v politického aktivistu. 6 Tamtéž. 7
Tamtéž, str. 790.
8
K tomu viz např. rozhovor s Petrem Pithartem, 28. srpna 2012.
9
Dálkový výslech, Spisy 4, str. 778.
94
02havel_92_97.indd 94
2.10.2014 7:51:38
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198368