V POMOŘANSKÉM PEKLE
u
97
cích. Táhl se po ní dav uprchlíků, pro něž moře představovalo jedinou naději, podobně jako pro nás Dunkerque v roce 1940. V jejich řadách se čas od času objevil německý voják. Měli jsme tyto vojáky odchytávat, každého vyslechnout a pokud možno je přičlenit k nám. Tak jsme získali i osamocený tank Tiger. Němci se k nám přidružili bez problémů, ale bez nadšení, pouze díky smyslu pro povinnost, který německého vojáka neopouští ani v nejkritičtějších chvílích. Věděli, že je konec. Byli příslušníky armády, stvořené k útoku a k vítězství, která po čtyři roky ovládala Evropu a vyznamenávala se na všech frontách. Pokud se musela dát na strategický ústup, ustupovala spořádaně a působila přitom nepříteli těžké ztráty. Utrpěla jedinou skutečnou porážku – Stalingrad – a dá se říci, že bojeschopnost wehrmachtu před rokem 1945 ještě nebyla vážněji narušena. Náhle se však vše zlomilo, bylo třeba bojovat proti nesouměřitelné desetinásobné ruské přesile, jeden tank proti padesáti. Dorazily jednotky s minomety ze zálohy Charlemagne v Greifenbergu, asi padesát kilometrů západně. Zahlásil se mi jeden mladý podsaditý poddůstojník: „Arnaut.“ Zarazil jsem se. „Ale to jméno znám, něco mi říká…“ „Vaše také.“ „Čím je váš otec?“ „Důstojník.“ „U jaké zbraně?“ „Jezdectvo.“ Náhle mi svitlo. Jeho otec byl u Rýnské armády a opustil ji ke konci okupace. Tam poznal mého otce a spolu se pak účastnili jezdeckých přeborů a stali se dobrými přáteli. Za pochodu a mezi udílením rozkazů jsme se dali do řeči. Jeho otec prý se stal významným odbojářem, agentem Londýna. On sám složil zkoušku a vstoupil do řad policie. Jeho pařížská brigáda však byla jednoho dne přidělena ke kanceláři pro židovské záležitosti50. To se mu příčilo, dal se tedy po bitvě o Normandii k Waffen SS. Byl odeslán do Greifenbergu, odtud do Wildflecken a zpět do Greifenbergu. Jeho otce mezitím zatkli, uvěznili ve Fresnes a pravděpodobně deportovali do Německa. Rázem jsem se necítil tak sám. Díky přátelství našich otců se mezi námi vytvořilo těsné pouto. Arnaut byl také zařazen k Bassompier-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198307
98
u
DOBROVOLNÍKEM V SS DIVIZI CHARLEMAGNE
rovi, který mu dal přesné instrukce pro rozmístění zbraní, a my se mohli často stýkat. Budovali jsme postavení celý den. K večeru se objevili další dva muži z Greifenbergu s nákladem magnetických min, které se v určenou dobu měly naklást do zátarasů. Pásy tanků, které by chtěly zátarasy prorazit nebo odstranit, by s velkou pravděpodobností miny přitáhly k sobě. Chtěl jsem si vše ověřit, zavolal jsem si proto mladého důstojníka, který měl miny na starost, a zeptal se ho, zda jsou všechny miny řádně odjištěné. Ujistil mě, že ano, a nechal je zatím srovnat do řady u kraje silnice, poblíž mostu. Zbývalo jen sledovat okolí dalekohledem. Obrana města byla připravena, i když s tím, co jsme měli, to bylo do značné míry dílo domácích kutilů… Podařilo se nám získat jeden či dva kanony ráže 75 mm a měli jsme také onen tank Tiger. Zprávy odjinud byly jen sporadické. Doufali jsme, že alespoň štáb má celkový přehled. Při poradě velitelů praporů se však mluvilo jen o tom, co se týkalo jednotlivých sektorů. Snesla se noc. Mohli jsme se umýt a něco sníst. Začal jsem zjiš-ovat, co jsou moji muži zač, jak se jmenují a odkud přicházejí. Kolik jich bylo? Asi padesát, nebyl čas je počítat. Ostatně to nemělo význam. Věděl jsem, že naše organizace je spíše předstíraná. Bylo nutno především zůstat bdělý a připravit se. Nabíjeli jsme kulometné pásy, snášeli munici na chráněná místa a střídali hlídky. Prozatím byl všude klid, vyčkávali jsme. Svítalo. Nový den přinesl oživení, ve vzduchu byla náhle cítit změna. V dáli se ozvalo táhlé hřmění, fronta se blížila. Zaháněli jsme úzkost hlasitými poznámkami a optimistickými dohady. Německé divize na druhém konci města se snad stáhnou do druhé linie a my se tam k nim připojíme… Kapsa se zmenšuje, ale mezery se zacelují, Rusové nás tlačí před sebou, avšak naše linie neprorazili… Tamhle sice v našich postaveních zeje díra, ale Němci ji nakonec určitě vyplní… Příliv uprchlíků náhle ustal. Nad krajinou se navzdory občasnému vzdálenému hřmění rozhostil klid. Oteplilo se, sníh tál, ledy začaly praskat. Což bylo dobré znamení, nebo- většina mužů nebyla vybavena do mrazů, které doposud museli snášet. Podobně jako příroda jsme se probouzeli i my: pojednou jsme byli opět klidní, vyrovnaní, a zase jsme nabyli sebeovládání, které bezprostředně předchází bojovému střetnutí. Vyčkávali jsme. Kolem poledne se znovu objevil dav uprchlíků.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198307
V POMOŘANSKÉM PEKLE
u
99
Tihle byli ještě unavenější, přicházeli z větší dálky, přímo z fronty, Rusové je při svém postupu tlačili před sebou. Řekli nám, že v Belgardu se už začalo bojovat a nepřítel tu bude co nevidět. Vyhledal jsem Bassompierra. „Co se všemi těmi civilisty, až se mezi nimi objeví ruské tanky?“ „Nechte jich projít co nejvíc.“ „Ale jestli mezi nimi budou ruské tanky?“ „Tak rozhodnete podle situace. Budete muset střílet.“ Zakrátko se objevily první ruské jednotky. Rozvinuly se a zalehly za kopci, jen aby si okoukly naše pozice a zjistily, co děláme. Spustila kanonáda a první salvy pěchotních zbraní. Nic vážného, dopadalo to daleko před Körlinem. V mém sektoru byl klid, před námi byl kilometrový volný prostor, nebylo třeba vysílat hlídky. Napravo i nalevo rozmístil Bassompierre mobilní odřady, které měly upoutat předsunuté oddíly nepřítele a pak se stáhnout na silnější pozice. Nepřátelská palba pěchotních zbraní nyní nabyla na přesnosti a začala zametat mostovku. Krukenberg si vybral právě tuto chvíli, aby si vyšel na obhlídku. Sledoval jsem ho spolu s jeho náčelníkem štábu, Bassompierrem a Fenetem. Stál nepohnutě na mostě a kolem něho svištěly kulky. Připadalo mi to směšné: stačil jediný přesně mířený granát a všechno by letělo do vzduchu. Došlo k prvním, ještě nepříliš rozsáhlým střetům. Lehké ruské jednotky zjevně čekaly na posily. Zaujaly pozice mimo silnici a nechávaly příval uprchlíků projít. Chtěly, abychom jich měli na krku co nejvíc. Zástup civilistů se skutečně při prvních explozích dal do běhu a hnal se k městu, kde se rozběhl do krytů a čekal, až bude moci táhnout dál na Kolberg. Početní síla Sovětů však mezitím vzrostla a začali nyní na východě testovat naši obranu: držela pevně. Cítili jsme, že podniknou útok od jihovýchodu. Současně jsme se dozvěděli, že obránci Belgardu nevydrželi. Francouzi, kteří tam bojovali po boku Němců, ustupovali ke Stettinu a nemohli nás posílit. Zůstali jsme osamoceni, kleště nás brzy sevřou. V dalekohledu se objevily první obrněnce. Střílely na město, ale nebylo možno zjistit, co mají v úmyslu. Pak se stalo, čeho jsme se obávali: rozhodly se zaútočit po silnici, mezi civilisty. Doslova se vnořily do davu. Byl jsem na druhé straně mostu, předsunutý před zátarasy. Dva tanky se prodíraly davem uprchlíků a přes jejich hlavy kropily sektor kulomety. Vojáci, vezoucí se na nich, palbou ze samopalů čistili
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198307