PĚŠKY NA KAVKAZ ◆
97
Dorazili jsme k široké zelené řece, která poskakovala po zbytcích mostu vyhozeného do povětří dynamitem. Jeden voják se obkročmo posadil na rozbitou vozovku a sunul se kupředu. Zpoza keře na druhé straně řeky vyšla rána z pušky a muž spadl do proudu. Zkusil to druhý voják. Pak třetí. I oni byli sestřeleni. Do hor to bylo ještě dvacet kilometrů. Kavkaz nám však už posílal varování. Hnali jsme se jedenáct set padesát kilometrů na jih. Mysleli jsme si, že jsme už všechno vyhráli. Ale ty tři mrtvoly v proudu řeky nám zčistajasna ukázaly, že válka na jihu možná nekončí, ale teprve začíná.
Past Podle předpokladů vrchního velení neměla vojska vyslaná obsadit Kavkaz narazit na větší překážky. Každé divizi bylo přiděleno fantasticky velké pole působnosti. 97. divize myslivců, pod niž jsme takticky spadali, čítající dva pěší pluky a naši legii, procházela územím dvakrát větším než Belgie. Přitom hory, přes něž jsme museli přejít, byly až tři tisíce dvě stě metrů vysoké. A dubové lesy i dvě stě kilometrů hluboké. Jeden pluk se vydal okamžitě k západu, směrem na Tuapse. Druhý, pluk generála Otteho, k němuž jsme byli připojeni, vyrazil hlubokými lesy k Adleru u Černého moře. Divizní generál se velice odvážně vydal mezi těmito dvěma liniemi, které se od sebe víc a víc vzdalovaly. Kryla ho jediná štábní rota, v níž bylo víc pisálků a odborníků na razítkování než na střelbu ze samopalů a házení granátů. Prapory se střídaly. Při pádu Majkopu jsme tvořili přední voj, proto jsme v prvních dnech výstupu do hor byli vzadu. Došlo k několika šarvátkám s bolševickými vojáky, kteří postoupili až na kraj jedné vesnice. Vesničané nás hned přišli zavolat. Okamžitě jsme to s nimi vyřídili. Osmnáctého srpna jsme měli za úkol zaútočit na vesnici asi pět set metrů nad námi, kde se zabarikádovaly nepřátelské síly, kolem nichž už pluk prošel. Naše dvě roty se tam v tichosti vydaly a vrhly se do boje muže proti muži. Rudí se moc nebránili. Nechali tam veškerý materiál. Všechno šlo dobře. Pluk generála Otteho se probíjel neuvěřitelně odvážně džunglí, šel přes rokle a vrcholy a za tři dny urazil sto padesát kilometrů. Zprávy byly vynikající. Předvoji už chyběly pouhé tři kilometry na cestu vedoucí k Černému moři. Bylo to ohromné. Obavy z prvního dne se rozplynuly. Právě na nás měla přijít řada, abychom nastoupili do čela. Za týden budeme stát na prahu Gruzie.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198297
98
◆
TAŽENÍ V RUSKU 1941-1945
Ještě téhož večera bylo všechno jinak. Náš pluk sice postoupil hluboko do hor a blížil se k cíli. Vojáci však byli rozptýleni na několika desítkách kilometrů a za nimi sovětská vojska odřízla veškeré přístupové cesty. Rudí se poschovávali v hustých trnkách, nechali ty dva tisíce vojáků projít a pak past uzavřeli. Číhali v každé rokli. Pluk se pokusil stáhnout, ale všude číhala past. Vojákům hrozilo smrtelné nebezpečí. Pak byla odříznuta štábní rota kolem generála Ruppa, která postupovala uprostřed a osamoceně několik desítek kilometrů od obou pěších pluků. Generál byl už několik hodin obklíčen ve vesnici Širvanskaja. Staří správci kasáren, sekretáři, veterináři a proviantní poddůstojníci sice bojovali, jak uměli, ale okolí vesnice bylo v rukou sovětských vojsk. Cestu z Širvanské zpátky také ovládli rudí a na nejvýše položeném rozcestí na této silnici vybudovali velice silné postavení. Přišla naléhavá rádiová zpráva. Naše legie dostala rozkaz, aby v noci v horách postoupila o dvacet kilometrů, zaútočila na nepřítele, zahnala ho a připojila se k diviznímu velitelství v Širvanské. Byla černočerná noc. Ani hvězdička nezasvitla. Po hodině pochodu bylo jasné, že nemůžeme dál. Jeden voják měl poraněná záda a pár koňů spadlo do několik set metrů hlubokých propastí.
Ve dvě hodiny ráno jsme se znovu vydali na cestu. Svítání zahalilo hory velkými bílo-fialovými mraky. Obcházeli jsme velice malebné rokle. Pak jsme vstoupili do lesů, kde rostly obrovské duby. Přes cestu ležely čerstvě poražené stromy. Nepřítel byl kolem nás. Šli jsme kupředu s prstem na spoušti. Bylo úmorné vedro. Blížila se bouřka. K desáté hodině ranní jsme spatřili na nezarostlém svahu hory proti nám bílou vesnici Pruskaja. Než se dostaneme do kontaktu s nepřítelem, naposledy si tu odpočineme. V té chvíli se přihnala bouře, z nebe nás proudem bičovaly přívaly vody. V okamžení jsme byli mokří, jako kdybychom spadli do řeky. Když jsme dorazili k prvním domkům, brodili jsme se patnácticentimetrovou vrstvou jílovitého bahna, které velice účinně bránilo koloně v pohybu.
Ale my jsme museli kupředu. Přiběhli k nám dva němečtí důstojníci. Jejich auta v doprovodu něko-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198297
PĚŠKY NA KAVKAZ ◆
99
lika dalších vozů narazila před bouří omylem na ruské pozice. Podařilo se jim uniknout až po divokém boji muže proti muži. Déšť ustal. Z údolí se pářilo. Dole se ve velkých kotoučích převalovala pára a pomalu stoupala k hřebenům, kde slunce místy ozařovalo čerstvě omytou trávu. Ušli jsme ještě dva kilometry. Na nohou jsme zvedali spousty bahna. Pak jsme se museli skrýt. Stáli jsme před horou, kterou obsadili Sověti. Viděli jsme, že cesta vede nahoru, zahýbá a mizí v lese. Vrcholek byl celý zalesněný. Dubina se táhla zezdola od jihovýchodu až na vrchol této mohutné hory. Náš velitel dal bojové rozkazy třem kolonám a ty se chystaly k útoku. O nepříteli jsme mnoho nevěděli, jen to, že tu stojí dva pěší prapory, jedna jezdecká eskadrona, dělostřelectvo, motorizovaný trén a nějaké ukořistěné protitankové kanóny. Nepřítel se choval naprosto tiše. Nepochybně si myslel, že neznáme situaci a také padneme do léčky. Rudí však pozorovali rozvinutí našich rot a pochopili, co máme v úmyslu.
Po svahu jsme sbíhali zatím bez překážek. Do této chvíle nenarušil ticho v údolí jediný výstřel. Jen nahoře naproti nám hořela dvě auta. Chtěli jsme se dostat až k jedné houštině. Tam bychom byli provizorně kryti. Lezl jsem k cíli. Sunul jsem se mlazinou, odrážel jsem se levým loktem, v pravé ruce jsem držel pistoli. Dvacet metrů za mnou čekalo mužstvo. Doplazil jsem se na vyvýšeninu. Na skok ode mne se plazil po břiše ruský důstojník přesně jako já. Vystřelili jsme současně. Kulka mi hvízdla kolem ucha. Moje kulka zasáhla protivníka přesně doprostřed obličeje. Boj o Pruskou začal.
Pruskaja Před rozcestím mezi Pruskou a Širvanskou, na něž jsme měli 19. srpna 1942 odpoledne zaútočit, se táhl zvlněný, málo zalesněný terén. Obrátili jsme se tam, kde byly soustředěny hlavní síly nepřítele. Běželi jsme z kopce a každých patnáct až dvacet metrů se vrhali na zem, když byl terén kryt nějakou nerovností nebo několika planými švestkami. Svah před námi byl téměř holý. Rudí viděli, že jsme se dostali dolů do údolí a dostali ďábelský nápad. Před tím se zmocnili německých nákladních vozů s municí. Zapálili je a pustili na nás. Obrovská masa se valila dolů šílenou rychlostí a rozsévala kolem sebe explodující bedny s municí. Přilepili jsme nosy k zemi. Zasypaly nás tisíce vybuchujících úlomků.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198297