ských Tatarù do našich zemí. Tataøi chtìli ztrestat uherského krále, e pøijal do své zemì na 40 000 Kumánù, s Tatary znepøátelených. V dubnu 1241 Tataøi znièili vojsko Slezanù u Lehnice, pak vtrhli pøes Moravu a „ruskou branou“ v Karpatech (prùsmyk nad Munkáèem) do Uher, porazili Bélu IV. a zahnali jej na útìk do Rakous, kde jeho nesnází sobecky zneu il vévoda Fridrich. Kdy v zimì zamrzl Dunaj, pronikli Tataøi a do Dalmácie; král uprchl na dalmatské ostrovy. Roku 1242 Tataøi zpustošenou zemi opustili.
Pøemysl Otakar II. 1253–1278), jen se ji jako markrabí moravský povstáním proti otci nakrátko domohl spoluvlády v Èechách, spojil po smrti otce ve svých rukou Èechy, Moravu, Rakousy a Štýrsko. Kdy se Béla IV. vojensky domáhal podílu v babenberském dìdictví, Pøemysl se vzdal na naléhání kurie ve prospìch Uhrù Štýrska (1254). Tenkrát však èásti Štýrska, tj. Püttensko a Travensko, byly pøipojeny k Rakousùm; Travensko se stalo základem nového správního obvodu, zvaného „Zemì nad En í“ (Horní Rakousy). Na ádost Štýøanù, nespokojených s uherským panstvím, se Pøemysl pozdìji zemì Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198294
zmocnil a pøimìl Bélu IV. vítìzstvím u Kressenbrunnu (1260), aby se Štýrska zøekl. Zároveò pojal za enu Bélovu vnuèku, dceru ruského kní ete, který byl místodr ícím uherským v Maèvì (severozápadní cíp Srbska), jménem Kunhutu. Sòatek s Markétou byl církevnì rozlouèen. Roku 1269 zdìdil Pøemysl po smrti svého bratrance Oldøicha, posledního vévody z rodu Sponheimù, i Korutany. S dìdictvím babenberským i s Korutany získal vìtšinu Kraòska. Roku 1266 obsadil Chebsko, na nì si èinil nárok jako na vìno své matky Kunhuty Štaufské. V duchovních kní ectvích solnohradském a aquilejském vykonával rozhodující vliv. Vším tím rozmno il v krátké dobì svou moc tak, e jeho stát byl nejvìtší dr avou v mezích øíše. Jednou dobou pomýšlel i na výboje daleko na pomezí Polska a Litvy. Vypravil se dvakrát na zimní jízdu do dnešních východních Prus, aby podepøel moc øádu nìmeckého proti pohanským Litvanùm. Pøemysl Otakar se jevil vrstevníkùm králem, jen v sobì sluèoval všechny ušlechtilé rytíøské Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198294
ctnosti. Ani jeho protivníci neodolali mocnému dojmu jeho velikosti. Jak navenek, tak i uvnitø bylo jeho pøední snahou povznést moc koruny jednak hospodáøským zvelebením zemì vnitøní kolonizací (zakládáním mìst a vesnic s obyvatelstvem vìtšinou nìmeckým), podporou dolování, ivností a obchodu, jednak politicky uèinit krále nezávislým na mohutnìjící šlechtì. Prostøedkem k tomu byla právì podpora mìst a kléru, vybavování zbo í královského, zabraného šlechtou, z moci její a stavìní pevných královských hradù (napø. Bezdìzu), je by autoritì kní ete dodaly dùrazu. Výsledkem této péèe v neposlední øadì bylo bohatství královo („zlatý král“), je se jevilo jak ve štìdrosti, tak v nádheøe jeho dvora. S tím vším se pojila snaha o tuhou kázeò a právní poøádek; sám král peèoval o opravu zastaralých právních domácích øádù. Zdá se však, e jeho energie pøesahovala nìkdy slušnou míru. Šlechta jeho zemí, proti ní se zejména obracely jeho reformní snahy, v nìm brzo vidìla nepøítele, a šlechta èeská nad to i podporovatele Nìmcù proti domácíUkázka elektronické knihy, UID: KOS198294