No a já přivedu kupce. Počítala jsem to. Sestry by měly podle metrů dostat tři milióny. Plus mínus. Kupec ale zaplatí 75 až 100 miliónů. Prodáme mu to. Ty zkasíruješ peníze. Pozemky se převedou z tebe na toho kupce. No a já pak JAKO přijdu na to, že sestry už nemají ty pozemky. Rozumíš. Jako na to při nějaké činnosti přijdu. Prostě náhoda. – pokračovala Zúzana -No tomu rozumím. A dál? – povídám. -Ony mě znají. Věří mi. Všechny právní a podobné otázky pro ně zařizuji. Zajdu tedy za nimi a řeknu jim, že je asi někdo podvedl, že se to stává, že je to běžné. Ale že jejich peníze dostaneme zpátky. No a z těch 75 miliónů jim pak ty dva miliony až tři miliony velkoryse dáme. Ony budou v klidu a my na penězích…co? – -Nechápu to. – řekl jsem. -Co nechápeš proboha? – zeptala se Zúzana pohoršeně. -Proč do toho taháš mě? Proč nevezmeš kupce a nedojedeš s ním za sestrama. Kupec zaplatí 75 mimo, sestry si nechají svoje dva a ty máš 73 doma. Proč v tom mám být já? – -No tak ještě jednou, pro velký úspěch znova. Potřebuji někoho, jako jsi ty, alespoň myslím. Protože opakuji, že ty sestry to prodávat nechtějí. Prostě nechtějí. Neprodají. Ani za sto miliónů. Ale mně věří. Konzultují se mnou všechno. Ale majetek prostě prodávat nechtějí. No ale, pokud se stane, že už o něj přijdou, určitě je napadne jít na Policii a všechno to ohlásit. Ale když jim já to rozmluvím, tak prostě nakonec budou rády, když dostanou svoje peníze. A pochop to, ony si myslí, že mají majetek v hodnotě dvou miliónů. Chápeš? Když už to bude prodané, tak se spokojí s penězi. To bude moje starost. Věř mi, znám je…–
Moc se mi to nezdálo. Nechápal jsem, proč bych v tom měl figurovat já. Ale líbila se mi na tom jedna věc. A to skutečnost, že já budu hlavním hybatelem. Beze mne se nic nepohne. Pozemky budou na mě, takže pokud budu já prodávat, tak já rozhodnu, jak to bude s penězi. A pokud se mi to nedej Bože nebude zdát, tak jednoduše pozemky převedu na sestry zpět, nic se nestalo a já skoro nic neriskuji. Takže vlastně momentálně je to pro mě nulové riziko. Nulové. -Tak co? – ptala se Zúzana. -No tak zkusit se to může, ale budu potřebovat znát podrobnosti…- řekl jsem.
Zúzana najednou vyskočila a vrazila mi svůj hnusný oslintaný jazyk do pusy. Snažila se mě líbat. -Věděla jsem, že to klapne. Vsadila jsem si na tebe…-řekla, když jsem se jí vyvlékl. Ona dodala
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198264
-Přijď večer. V půl dvanácté…probereme podrobnosti. – -No nevím…- moc se mi nechtělo, protože jsem se bál, že to skončí sexem a na ten jsem v tento okamžik zrovna se Zúzanou moc neměl chuť. -Jestli se bojíš, že tě přefiknu, tak se neboj. Myslím, abys přišel, že probereme, co a jak s těmi pozemky…-Nevím, nechci před Karlem…-řekl jsem. -Budeme mít miliony. Já jsem tak vzrušená. Peníze mne vždy vzruší…-řekla Zúzana a já se měl raději k odchodu.
Chvatně jsem opustil pokoj. V hlavě mi to šrotovalo. Bylo mi jasné, že Zúzana může na mě šít nějakou boudu. Ale zase jsem si říkal, proč by to dělala? No je možné, že chce z toho kšeftu včas cuknout a shrábnout peníze sama. Jenže jak by mě mohla podvést? Blbost. Já budu mít ruku na kontrolním tlačítku. Kdepak. Jestli je tenhle kšeft tak, jak ona říká, tak nemohu prodělat.
Řekněme, že z toho budu mít sedmdesát miliónů. Pokud je budu mít, beru okamžitě roha. Půlit se se Zúzanou rozhodně nebudu. Tedy pokud to bude jenom trochu možné. No, a pokud to možné nebude, zbývá mi i tak více než 35 miliónů. Pokud bych se musel dělit. To nezní špatně.
Karel už večeřel. -Kde jsi? Takovou dobu? – zeptal se. -Sral jsem- řekl jsem mu.
Myslím, že zatím není ten pravý čas Karlovi cokoliv říkat. Ten čas přijde. Nebo také ne. Pokud je to tak, jak Zúzana říká, Karla už nebudu potřebovat.
Večeřeli jsme. -Ty Karle, co budeme dělat večer?- zeptal jsem se při vědomí toho, že bych potřeboval večer před půlnocí navštívit Zúzanu na pokoji. Jenže bylo mi jasné, že Karel bude chtít jít někam za holkama, takže tentokrát asi budu muset jít s Karlem balit holky. -No já nevím Rudo, ale já si dneska odpoledne na parkovišti domluvil píchání s tou blondýnkou. Ale na trojku, člověče to nevím nevím….dneska večer asi každý sám…-řekl Karel.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198264
To se mi docela hodilo. Večer jsem s Karlem šel zahrát na chvilku kulečník, ale on pak pospíchal, takže jsem osaměl. Koupil jsem si na baru lahev vína a nechal jsem si ji donést na terasu. Tam jsem vydržel do desíti.
Pak jsem šel na pokoj, osprchoval se a chvilku koukal na televizi. Ale spíše jsem měl televizi, jako kulisu. Uvědomil jsem si, jak je ten život zajímavý. Před dvěma lety, zhruba, jsem přišel do Prahy, bez koruny, tedy nějakou malou hotovost jsem měl, ale v podstatě bez koruny. Nevěděl jsem, co budu dělat. Pak jsem potkal Karla a rozjel s ním firmu. Dařilo se. A teď když jsem zjistil, že je čas přeřadit na nový rychlostní stupeň, potkám tu uchcanou Zúzanu a ta mi nabízí kšeft, kde budu v plusu slušné milióny. Nevím proč, ale vzpomněl jsem si na tátu. Na ten jeho notýsek, do kterého si zapisuje všechno, co mu dlužím, a co mu musím jednou splatit. Možná by nebylo špatné za ním přijít a položit na stůl peníze a říci -Na!To by koukal. Jenže to neudělám. Kašlu na něj. O tátovi nemám žádné informace. Občas si volám s mámou. Ta říkala, že se s ní táta rozvedl, protože mu prý „přestala vonět“. Nevím, jak to otec přesně myslel. Nebavil jsem se s ním o tom. Máma žije v Liberci, navštěvuji ji velmi málo. Ale občas za ní zajedu. Ale tátu jsem neviděl dlouho. Jednou jsem se bavil s mámou, o tátovi a ta říkala, že jsem k němu přehnaně kritický. -Musí být na něm něco, za co si ho vážíš…-říkala a já přemýšlel. Na nic jsem nepřišel. Přemýšlel jsem dlouho, ale nakonec jsem si na jednu věc vzpomněl. Byla jedna jediná věc, která mě na mém otci fascinovala. Myslím kladně fascinovala. Uznávám, že je to málo, ale lepší jedna věc, nežli žádná. Takže jsem mámě říkal -Ano, mami. Je jedna věc, kterou na tátovi obdivuji…-No tak vidíš…-řekla máma a zeptala se co je to? -No, vzpomínám si, že když jsem byl malý, ukazoval mi táta, jak si umí zavázat tkaničky u bot jenom jednou rukou. Tak to třeba na něm obdivuji…ten trik, jak si zavazoval tkaničky jednou rukou…- řekl jsem popravdě. Jak píšu, uznávám, že to zrovna moc není, ale prosím laskavého čtenáře, aby i on uznal, že je lepší jedna věc k obdivu, byť blbá, nežli žádná. Potíž je v tom, že máma tehdy řekla -To nevím. Jak, tkaničku jednou rukou? – ptala se. -No jo, vzpomeň si, mami. Já si na to pamatuji, seděli jsme někde ve srubu, bylo to někde na dovolené a táta nám to tam ukazoval. Všichni se smáli a obdivovali to. Vzpomínám si na to přesně. Byl jsem na tátu dost hrdý, a pak jsem ve škole říkal, že to MŮJ táta dovede…- připomínal jsem mámě. -Jo. A nemyslíš náhodou ve srubu na Lipně? Jak jsme jezdili.- zeptala se máma. -No jo jasně. Na Lipně. Ano tam…- řekl jsem a máma dodala
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198264