KAPITOLA 13 Dovedl Lídu k jejímu domu a počkal, až za sebou zamkne dveře. Teprve pak se obrátil k odchodu. Dixie mu poslušně ťapkala u nohy a on se po chvíli přistihl, jak se sám pro sebe usmívá.
Elišku Vernerovou bral pořád jako děcko, možná i díky tomu, že jejího otce považoval za kamaráda. Tahle dívka byla stejně stará a přesto v něm budila zcela jiné pocity.
Obdivoval její odolnost a pevné nervy, to každopádně. Většina děvčat jejího věku by se po takovém zážitku psychicky rozložila. A Lída? Celou cestu domů si s ním povídala, jako by se vůbec nic nestalo a oni se jen tak náhodou někde potkali. Vždycky si o ní myslel, že je extrémně stydlivá, neboť se při každém náhodném setkání schovávala za Elišku a nikdy na něj ani nepromluvila. Po dnešku ale změnil názor... stydlivá v žádném případě není. Důvod jejího předešlého chování tkvěl nejspíš v něčem úplně jiném. Dál už se ale ve svých úvahách nedostal, protože porozumět rozmarům mladých dívek i přes svou poměrně empatickou povahu zatím dost dobře nedokázal. A kdoví jestli to vůbec kdy bude v jeho silách.
Od Lídy se mu myšlenky stočily k tomu mladíkovi s nožem a úsměv se změnil v nervózní úšklebek. Ten člověk byl nebezpečný, o tom nemohlo být pochyb. Přesto ho nechal utéct. Lídě to ještě dokázal jakžtakž vysvětlit, ale sám sobě musel nalít čistého vína. Nebyl v tom ani strach o Dixie, ani obava z policejního popotahování. Tohle totiž s největší pravděpodobností nebyl žádný neznámý vražedný psychopat, který čirou náhodou zabloudil do jejich městečka. A Filip se musel ujistit, že se neplete.
***
Nešel tam hned. Bloumal pohasínajícím městem a snažil se vyčistit si hlavu. Nemělo cenu něco uspěchat. Mohl by všechno pokazit. Taková věc by se měla řešit s chladnou hlavou.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198263
Už nepršelo a mezi mraky dokonce tu a tam blikla hvězda. Filip si toho nevšímal. Teprve když Dixie tiše zakňučela, došlo mu, že jsou na místě. Bezděky dorazil tam, kam ho táhl instinkt, k domku pod hradbami. V podkrovním okně se svítilo. Fena zneklidněla a krátce, ostře vyštěkla. Ten zvuk se v tom tichu rozlehl jako prásknutí bičem.
Světlo v okně jako na povel zhaslo. Filip postával zamyšleně před domem, ruce v kapsách bundy. Díval se na okno a hledal za ním obrys postavy. Nezdálo se, že by ho někdo pozoroval. Pak ale sklouzl očima o něco níž a všiml si čehosi, co ho přinutilo popojít až k brance. Ne, nezdálo se mu to. Nad vchodovými dveřmi opravdu blikalo maličké červené světýlko. Překvapeně povytáhl obočí. Hned ho napadlo, co by to mohlo být.
Věděl, že branka nebude zamčená. Nikdy nebyla. Vešel dovnitř a Dixie se protáhla za ním. U dveří do domu sykl na psa jednoduchý příkaz a ten poslušně usedl vedle rohožky. Filip věděl, že nikam neuteče. Dixie plnila příkazy na výbornou. Stiskl tlačítko zvonku.
Ani po několikátém zazvonění se v domě nic nepohnulo a Filipa se zmocnilo mírné podráždění. Zazvonil ještě jednou a tentokrát palec ze zvonku nestáhl. Opřel se do něj a poslouchal, jak uvnitř vytrvale vyzvání. Byl to pronikavý a dost nepříjemný zvuk, který by jeho osobně dokázal záhy přivést do blázince. Říkal si, jak dlouho to asi vydrží Daniel. Pro kontrolu mrkl na display mobilu.
Vydržel to přesně tři minuty a dvacet vteřin. Pak se světlo v podkrovní ložnici znovu rozzářilo a vrhlo na cestu před domem pruh jasného světla. V okně chyběly závěsy.
Následně se rozsvítilo i v chodbě, bylo to vidět skleněnou výplní horní části dveří, které se v příštím okamžiku otevřely dokořán. Stál v nich Daniel v kalhotách od pyžama a ospale mžoural na svého kamaráda: „To jsi ty? Co je? Co se děje?“ „Co by se dělo? Jdu jen tak náhodou kolem a noc je ještě mladá,“ s ledovým klidem odpověděl Filip a protáhl se kolem vyjeveného Daniela dovnitř. „No počkej! Co to děláš? Víš, kolik je hodin? Už jsem spal.“ „Neříkej. To mě mrzí. Zvlášť jestli sis vzal ty svoje prášky na spaní. To musíš bejt jak přejetej parním válcem, co?“ Z Filipova hlasu zaznívala ironie a Daniel si toho byl dobře vědom. Už nic neřekl a s povzdechem za nimi zavřel dveře. Filip už mezitím stačil zmizet v útrobách domu. Daniel ho mlčky následoval. „Tak se kouknem, copak to tu máme.“ Filip se choval jako člen policejního komanda. Nejprve prohledal obývák. Nakoukl do všech zásuvek, do úložného
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198263
prostoru pohovky i dvou čalouněných taburetů, otevřel všechna dvířka v obývací stěně a nakonec prohrabal šatní skříň. Daniel se nezmohl na slovo. Stál u dveří jako hromádka neštěstí a pozoroval kamaráda, který mu obracel příbytek vzhůru nohama.
Po obýváku přišla na řadu kuchyně a její skříňky, poličky, myčka na nádobí i odpadkový koš. Prohledávání pokračovalo komorou, která moc času nezabrala a pak i ložnicí s přilehlou koupelnou, což bylo v přízemí vše. Nic inkriminujícího ale nenašel. Zbývalo podkroví. Danův pokoj.
Jakmile začal stoupat po úzkém dřevěném schodišti nahoru, Daniel se vzpamatoval a konečně se vybičoval k reakci: „Hele, co si myslíš, že děláš? Zbláznil ses? To přece nemůžeš!“ „Myslíš? No, možná nemůžu, ale co jako? Vezmeš na mě kudlu?“ „Cože?“ Daniel se zdál být upřímně šokovaný.
Filip se po něm ohlédl. Stál už nahoře před pootevřenými dveřmi Danova pokoje. Zavrtěl hlavou: „Člověče, kdybych před chvílí na vlastní oči neviděl, co jsem viděl, málem bych ti ten tvůj nevinnej kukuč zbaštil. Myslel jsem, že jsme kamarádi.“ „A nejsme snad? Pořád nechápu, co jsem ti udělal. Proč se chováš jak gestapo?“ „Nechápeš, jo? Tak dobře. Jestli to bude čistý i tady nahoře, milerád se ti omluvím a třeba ti budu leštit do konce života boty nebo tak něco, ale přestaň mi lhát. Nejsem zas tak úplně blbej, víš?“ „Tak dobře, byl jsem vzhůru. Ale jen proto, že se mi nepodařilo zabrat. Zase mě začala brát hlava. Ležel jsem na kanapi a čekal, až to přejde. Vstal jsem před chvílí. Přísahám.“ „Vážně? Tak to je mi tě líto,“ odvětil Filip sarkasticky a vstoupil do Danova pokoje. Byl poměrně rozlehlý, zabíral většinu bývalého půdního prostoru. Vlastně to byl spíš kompletní, atypicky řešený byt, než obyčejná ložnice. Měl i svou vlastní koupelnu s toaletou a sprchovým koutem. Kout na spaní byl od ostatního prostoru oddělen sádrokartonovou polopříčkou a ve výklenku s oknem měl Daniel pracovní kout s velkým, kolem stěny se táhnoucím stolem, na který se vešla spousta počítačové techniky včetně hned několika monitorů. Všechny až na jeden byly vypnuté. Filip se zadíval na černobílou statickou scénérii na obrazovce a okamžitě mu bylo jasné, o co jde. To malé červené světýlko nad vchodem...
Ohlédl se po Danovi a tázavě zvedl obočí: „Odkdy máš na baráku kameru?“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198263