VISA kartou. Patřila jejímu tátovi, Rolfovi. Došli jsme k nejbližšímu bankomatu a vybrali mu účet. Irena nejdřív nechtěla, ale když jsem jí vysvětlil, že na tom závisí můj život, pochopila, že je to nutný. Jedenatřicet táců. Šli jsme se do Olympu najíst a napít, nakoupili jsme pár gramů speedu a dojeli jsme ke mně domů. Vylíčila mi, že se pohádala s mámou. Přespala u mě. Další den jsem ji vzal na hlavák. Tutu seděl na motorce v kožený bundě s vlčím ksichtem na zádech. Tutu s knírem, pirátským šátkem kolem hlavy a s tetováním vykukujícím ve výstřihu – stejně ale vypadal jako svineckej hotelovej poslíček. Chystal se seskočit a vyběhnout za mnou, když vtom mu došlo, že mířím k němu. Dal jsem mu těch dvacet táců, co jsem mu dlužil, plus pět navíc jako úroky. Poděkování za prázdninovou půjčku. Doufal jsem, že bysme mohli začít s čistým štítem. Tutu zavolal Odinovi, přitom čuměl na Irenu. Viděl jsem, co chce. Znova se zahleděl na Irenu. Chudák krásná bledá Irena. „Odin povídá, že chce p-p-pět táců navrch,“ přetlumočil mi Tutu. „Když je nedostane, mám p-p-příkaz tě z-z-z-zm-zm-zm…“ Nadechl se. „Zmlátit,“ dodal jsem. „Tady a teď,“ řekl Tutu. „Fajn, prodám dneska dvě várky.“ „Ty ale musíš za-za-zacálovat.“ „No tak, prodám je za dvě hodiny.“ Tutu na mě zíral. Pokývl k Ireně, která stála opodál na schodech vedoucích dolů na Železniční náměstí a čekala na mě. „Co v-v-vona?“ „Pomáhá mi.“ „Holky jsou dobrý d-d-dealerky. Fetuje?“ „Zatím ne,“ odpověděl jsem. „Z-z-zloději,“ prohlásil Tutu a odhalil v úsměvu bezzubé dásně. Odpočítal jsem peníze. Poslední. Vždycky byly poslední. Krev vytejkající z mýho těla. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198208
Za tejden mě a Irenu zastavil před Elm Street Rock Café kluk. „Tohle je Oleg,“ představil jsem ho a seskočil jsem ze zídky. „Tohle je moje ségra, Olegu.“ Pak jsem ho objal. Zaznamenal jsem, že má hlavu zvednutou a dívá se mi přes rameno. Na Irenu. A přes džínovou bundu jsem ucítil, jak se mu rozbušilo srdce. Strážmistr Berntsen seděl v kanceláři s nohama na stole a telefonním sluchátkem přitisknutým k uchu. Telefonoval na policejní stanici v Lillestrømu, policejní obvod Romerike, a představil se jako Thomas Lunder, laborant z Kriposu. Policista, s nímž právě mluvil, mu potvrdil, že z Gardermoen přijali sáček s látkou, o níž předpokládají, že je to heroin. Obvyklý postup byl takový, že se veškeré zabavené látky z celé země posílaly na testování do laboratoří Kriposu v osloské čtvrti Bryn. Jednou týdně je vybíralo auto Kriposu, které objíždělo policejní obvody v Østlandet. Ostatní policejní obvody posílaly materiály vlastními kurýry. „Dobře,“ prohlásil Berntsen a pohrával si s falešným služebním průkazem s vlastní fotografií a označením „Thomas Lunder, Kripos“ pod ní. „Mám cestu do Lillestrømu, tak můžu ten sáček na Bryn vzít. Takhle velké zabavené množství bychom rádi otestovali hned. Fajn, uvidíme se tedy zítra brzy ráno.“ Zavěsil a podíval se z okna. Zahleděl se na novou městskou čtvrť okolo zátoky Bjørvika, která se už začínala šplhat k nebi. Myslel na všechny ty drobné detaily: rozměry šroubů, závity matek, kvalitu malty, pružnost okenních rámů, na všechno to, co musí sedět, aby celek fungoval. A pocítil hluboké uspokojení. Protože ono funguje. Tohle město funguje.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198208
Kapitola 9
Dlouhé štíhlé kmeny borovic mizely v sukni zeleně vrhající matné odpolední stíny na otevřené štěrkové prostranství před domem. Harry stál na vrcholku příjezdové cesty, otíral si pot po výstupu prudkými svahy od Holmenského jezírka a pozoroval tmavý dům. Z jeho na černo namořených těžkých kulatin vyzařovala solidnost, bezpečí a obrana proti trollům i přírodě. Nestačilo to. Sousední domy byly velké neelegantní vily neustále podléhající vylepšování a rozšiřování. Øystein, uložený v seznamu kontaktů pod písmenem Ø, prohlásil, že srubové domy jsou vyjádřením touhy zámožného měšťanstva po návratu k přírodě, k jednoduchosti, ke zdravému životnímu stylu. Harry zde však viděl chorobu, perverzitu, zajetí jedné rodiny sériovým vrahem. Přesto se Ráchel rozhodla si dům ponechat. Došel ke dveřím a stiskl tlačítko zvonku. Zevnitř se ozvaly těžké kroky. A jemu v témže okamžiku došlo, že měl předem zatelefonovat. Dveře se otevřely. Muž stojící před ním měl světlou kštici toho typu, která byla v mládí bohatá a bezpochyby mu zajišťovala jisté výhody, a kterou si proto člověk ponechává také v dospělosti v naději, že i její poněkud povadlá verze 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198208