Znovu vyskočil a několikrát přešel tam a nazpátek mezi záhonem růží a lavičkou. „Himlhergotsakra, co jen mám dělat?“ zeptal se nakonec ochablým hlasem a dosedl zpátky na lavičku. „Pomozte mi přece, pane profesore!“ Freud zdvihl ruce, chvilku je pozoroval v slunečním světle a potom je složil zpátky do klína. „Obávám se, že ti v tom nemohu pomoct,“ řekl. „Najít tu pravou ženu představuje v naší civilizaci jeden z nejsložitějších úkolů. A každý z nás ho musí zvládnout úplně sám. Na svět přicházíme sami a sami z něj také odcházíme. Ale ve srovnání se samotou, kterou pociťujeme, když poprvé stojíme před krásnou ženou, působí narození a smrt takřka jako velké společenské události. Od začátku jsme v rozhodujících chvílích odkázáni sami na sebe. Stále znovu se musíme ptát sami sebe, co chceme a kam chceme. Jinak řečeno: Musíš si s tím hlavu lámat sám. A jestli nedostaneš odpověď z ní, zeptej se svého srdce!“ „Od mojí hlavy se toho nedá moc očekávat,“ zamumlal Franc. „A moje zlomený srdce leží v jednom domě v Rotensterngasse.“ „Nic jiného ti nezbyde. Když se budeš na radu dál ptát starých mužů, budeš i nadále dostávat jen neuspokojivé odpovědi. A když se zeptáš obsahu poklopce, bude odpověď sice jednoznačná, ale nepovede k ničemu jinému než ke zmatku!“ „Hm,“ řekl Franc a položil si ruku na čelo, aby za ním trochu uklidnil divokou změť svých myšlenek. „A není to náhodou tak, že vaše léčení na gauči nepřináší nic jinýho, než že lidi vytlačí z vyšlapanejch, pohodlnejch cest, aby se dostali na úplně neznámý, kamenitý pole, kde si musej namáhavě hledat cestu, o který nemaj nejmenší tušení, jak vypadá, jak je dlouhá a jestli vůbec vede k nějakýmu cíli?“ Freud zdvihl obočí a pomalu otevřel ústa. „Mohlo by to tak bejt?“ zopakoval Franc. Freud polkl. „Pročpak se na mě tak divně dívate, pane profesore?“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198193
„Jakpak se na tebe dívám?“ „Nevím. Jako bych řek něco neuvěřitelně hloupýho.“ „Ne, to jsi neřekl. V žádném případě.“ Freud se pokusil o úsměv, pak si roztržitě prohrábl vlasy, zvedl klobouk z kolena, posadil si ho na hlavu a vstal z lavičky. „Myslím, že pro dnešek jsme toho namluvili až dost. Slunce brzy zapadne. A kdo dnes může říct, jestli ještě někdy vyjde.“ Profesor se vracel směrem k Okružní třídě překvapivě svižnými kroky, k nimž si údery vycházkové hole o štěrk vyťukával takt. Franc ještě chvilku zůstal sedět. Teprve když šedý klobouk konečně zmizel za keřem, vyskočil a rozběhl se za ním. V Berggasse se rozloučili krátkým stiskem ruky. Franz cítil, jak jsou Freudovy prsty vyschlé a lehké. Jako rybí kosti, pomyslil si, jako kosti z kaprů, kteří byli prolezlí červy, a proto místo na talířích hostů končívali u koček, a jejichž kostra se rozpadala pod rukama, když ji po několika týdnech vytáhl zpod některé poškozené rybářské loďky. Jakmile profesor zmizel v domě, přiložil Franc ucho na vrata a zavřel oči. Dřevo bylo stále ještě prohřáté od slunce a uvnitř na schodišti doznívaly Freudovy kroky. Když oči opět otevřel a odstoupil od vrat, byla jeho chůze zprvu ještě poněkud váhavá a opatrná. Brzy však už kráčel rázněji a zamířil za roh do hospůdky v Türkengasse. Na guláš a sklenici piva. Následující den navečer seděl Rudý Egon ve svém suterénním bytě v Schwarzspanierstraße a v hlubokém předklonu nad rádiem poslouchal hlas Kurta Schuschnigga, z něhož vyprchala veškerá bojovnost. Jednalo se o kancléřův poslední proslov k národu, jenž už dávno nebyl jeho. Pod Hitlerovou pohrůžkou, že použije vojenskou sílu, Schuschnigg odvolal lidové hlasování za svobodné Rakousko a oznámil své odstoupení. Aby nedošlo ke krveprolití, 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198193
až německé oddíly budou překračovat hranice, což nyní bylo už skoro jisté, dal spolkové armádě pokyn, aby nekladla odpor. Proslov uzavřel slovy: „Tak se loučím v této hodině s rakouským lidem s přáním vycházejícím z hloubi mého srdce: Bůh ochraňuj Rakousko!“ Sotva domluvil, na ulicích se strhla obrovská vřava. „Jeden národ! Jedna říše! Jeden vůdce!“, „Žide, chcípni!“ nebo jen neartikulovaný křik, zpěv a pláč. Rudý Egon vypnul rádio. Okénkem zmatnělým vrstvami prachu, jež vedlo přímo na chodník, viděl nohy poplašených Vídeňáků a Vídeňaček, jak spěchají, utíkají a pádí kolem. Vstal a přistoupil k šatní skříni. V odrazu tmavě zbarveného skla dveří chvilku pozoroval svou hubenou postavu, upravil si uzel na kravatě a nasliněnou špičkou ukazováčku si obtáhl levé obočí. Poté skříň otevřel, vytáhl pruh látky svinutý do objemného balíku, kladivo a několik hřebíků a opustil byt, aniž zamkl. U schodiště domu ho potkali oba chlapci z tramvajácké rodiny z druhého patra. S pronikavým křikem se řítili na ulici, až jim krátké kalhoty plandaly kolem kolen. Než Rudý Egon vystoupal do posledního patra, trochu se zadýchal, nízkými dveřmi se dostal na půdu, kde špičkou boty narazil do mrtvého holubího těla. Potlačil chvilkový pocit hnusu a po dřevěném žebříku prolezl střešním okénkem na střechu. Do obličeje ho udeřil poryv větru a vmetl mu do očí prach, takže je na okamžik musel zavřít. Z ulice k němu ve vlnách stoupal tlumený hluk, jednotlivé hlasy desítek tisíc vídeňských občanů se spojovaly do střídavě sílícího a slábnoucího tónu, připomínajícího houkání sirény, který jako by zdánlivě rozechvíval město. Po mírně šikmé střeše přešel opatrně až úplně dolů k jejímu okraji a posadil se. Do střešní krytiny potřené dehtem zatloukl konce látky několika údery kladiva a vzápětí celý balík prostě nechal sklouznout přes okap dolů a spokojeně poslouchal, jak pod ním pět metrů tkaniny pleská o fasádu domu a o okno podkrovního bytu nedávno zemřelé paní Hinterbergerové. Kladivo a hřebíky pečlivě uschoval do vnitřní 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198193