předvídaných a neznámých úzkostí upadal často do takových bídných křečí děsu a vytržení, že se z nich celý dům naplnil zděšením a pověrečnou panikou. Dokonce i ti členové domácnosti, kteří nevěřili v žádnou teorii o nadpřirozené moci, byli za nočního ticha často v hloubi duše zachváceni obavami a předtuchami, k nimž by se nebyli rádi přiznali. A nikdo z nich se nepokusil odvrátit Bartona od rozhodnutí nevycházeti ze svého pokoje, jež soustavně dodržoval. Žaluzie tohoto pokoje byly žárlivě staženy a sluha byl téměř stále u něho, ve dne i v noci, neboť jeho postel byla přenesena do téže místnosti. Tento muž byl velmi oddaný a uctivý služebník. Jeho povinnosti – mimo ty, které připadaly osobním sluhům, ale jež byly celkem zbytečné pro Bartonův nezávislý způsob života – náležely v tom, že měl činiti několik prostých opatření, jimiž jeho pán chtěl zabrániti obávanému příchodu „Pozorovatele“. Mimo tuto práci, mající nanejvýš za cíl chrániti svého pána před tím, aby nebyl vystaven obávanému vlivu skrze některé nezacloněné okno nebo otevřené dveře, neměl sluha nikdy dopustiti, aby byl sám, protože úplná samota, trvající třeba jen minutu, stala se pro něho tak nesnesitelnou jako myšlenka vyjíti ven na veřejné cesty. To vše byla pudová předtucha příštích událostí.
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198161
9
/ Requiescat
Není třeba říkati, že za těchto okolností nebyly podniknuty žádné kroky, aby dostál závazku, který na sebe vzal. Mezi mladou dámou a kapitánem Bartonem byl značný rozdíl ve věku a zajisté také v chování, takže u ní se nevyvinula nějaká příliš prudká nebo romantická příchylnost. Ačkoliv se rmoutila a trápila, přece jen chybělo ještě mnoho, aby byla zlomena bolem. Avšak slečna Montaguová věnovala mnoho času chorému, namáhajíc se marně, aby rozveselila nešťastníka. Předčítala mu a hovořila s ním. Bylo však zjevné, že jeho úsilí uniknouti stále bdícímu strachu, který na něm hlodal, naprosto a ubožácky ztroskotávalo. Mladé dámy velmi rády chovají zvířecí mazlíčky. Mezi těmi, kteří se dělili o přízeň slečny Montaguové, byla také hezká stará sůva, kterou chytil zahradník, když podřimovala v břečťanu na zchátralé stáji a již uctivě věnoval mladé dámě. Vrtochy, z nichž povstávají takové záliby, brzy se projevily neobyčejnou přízní, kterou byl tento ponurý a zlověstný pták vyznamenáván od své paní. A nechť se zdá tato podivínská okolnost jakkoliv malichernou, musím ji uvésti, poněvadž jest – jistě podivně – ve spojení se závěrečnou scénou vypravování. Barton, který do jisté míry sdílel tuto zálibu v novém miláčkovi, hleděl na něj od první chvíle s odporem, který byl tak prudký jako zcela nevysvětlitelný. Nemohl snésti jeho přítomnost. Zdálo se, že ho nenávidí a že jest vůči němu naplněn směšně velký strachem, který by byl neuvěřitelný těm, kdož nikdy nezažili projevů odporu tohoto druhu. Po těchto několika slovech předběžného vysvětlení přikročím k vylíčení okolnosti posledního výjevu v této podivné řadě příhod. Bylo to v zimě a téměř o druhé hodině noční. Barton ležel jako obyčejně v své poste-
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198161
li. Sluha, jak již bylo řečeno, ležel na menším lůžku v témž pokoji, a světlo bylo rozžato. Náhle pán vzbudil sluhu a pravil: „Nemohu vypuditi z hlavy myšlenku, že se ten proklatý pták nějak dostal ven a číhá zde někde v koutě pokoje. Zdálo se mi o něm. Vstaňte, Smithe, a podívejte se po něm. Najděte ho. Takové protivné sny!“ Sluha vstal a prohledával místnost. Když byl zaměstnán touto prací, uslyšel najednou známý zvuk, spíše podobný dlouhému povzdechu než sykotu, jímž tito ptáci děsí ze svých tajných úkrytů klid noci. Tento příšerný projev jeho blízkosti – neboť zvuk vycházel z chodby, do níž vedly dveře Bartonova pokoje – dal směr pátrání sluhy, který otevřel dveře a učinil několik kroků, aby ptáka zahnal. Sotva však vstoupil do předsíně, dveře se za ním pomalu zavřely, patrně pod tlakem mírného průvanu. Ale poněvadž hned nad dveřmi bylo jakési okno, jež mělo za dne osvětlovati chodbu a jímž nyní padalo světlo svíčky, sluha viděl dosti dobře k svému úkolu. Když pokročil dále, uslyšel, že jeho pán, který ležel v lůžku zastřeném záclonami a patrně nezpozoroval jeho odchodu – volá ho jménem a nařizuje mu, aby postavil svíčku na stůl vedle postele. Sluha, který zašel dosti daleko do chodby a nechtěl hlasitě odpovídati, aby neprobudil ze spánku obyvatele domu, spěšně a tiše kráčel zpět, když najednou uslyšel, jak ve světnici klidně odpovídá nějaký hlas, a hned potom viděl oknem, jež bylo nad dveřmi, že se světlo pomalu posunuje, jako by je někdo nesl napříč pokojem, poslouchaje rozkazu jeho pána. Ochromen pocitem, podobajícím se strachu smíšenému se zvědavostí, stanul se zatajeným dechem na prahu pokoje a poslouchal, nejsa s to odhodlati se otevřít dveře a vstoupiti dovnitř. Pak následovalo šustění záclon a zvuk, podobající se onomu, jímž někdo tiše konejší dítě do spánku; do toho se najednou vmísila Bartonova slova, proniklá zalykající se hrůzou: „Ach, Bože – ach, můj Bože!“ Toto zvolání se několikrát opakovalo.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198161