98
Změna v řešení právního postavení vedoucích činitelů dočasné správy diecéze souvisela s vývojem domácí situace, s uklidňujícím se jurisdikčním odporem proti postupu inkvizice v Čechách,218 s metropolitní vizitací219 i se stoupající nespokojeností králova okolí či předních šlechtických kruhů Čech s faktickou absencí biskupa v zemi.220 Zprávy o situaci v zemi měla kurie zprostředkovány jak přímo inkvizitorem Koldou, který se v Avignonu zastavil vždy v červenci 1319, 1320 a znovu v červenci 1324,221 tak kapitulním poslem augustiniánem Ondřejem222 a nejspíše i dalšími bezpečně nepostižitelnými osobami. Na přelomu let 1324/1325 pak jak česká strana, tak papež dospěli k přesvědčení, že nastal čas s Dražicovým sporem zásadně pohnout a uzavřít ho. Do této doby patří několikerá jednání králova vyslance v biskupově záležitosti, na něž reagoval papež známými listy, kdy vesměs uvádí jednání v konsistoři a svou vůli záležitost pražského biskupa dovést ke zdárnému konci. Královým nunciem ve věci pražského biskupa byl vesměs Vilém Pinchon.223 Po papežském jmenování administrátorů diecéze bylo prvním znamením příznivého obratu ve sporu a krokem k tomu, aby mohl vůbec pokračovat, vyřešení finančního zabezpečení Jana IV. Biskup byl již sedm let v Avignonu bez jakýchkoliv příjmů ze svého biskupství a z malých rodových statků toho mnoho mít nemohl; 200 hřiven zlata, s kterými v roce 1318 do Avignonu odjížděl,224 se bezpochyby již dávno rozplynulo. Ze strany papeže proto bylo projevem dobré vůle pohnout procesem, když 17. května 1325 rozhodl, že Jan IV. má každoročně k 29. září dostávat z příjmů biskupství tisíc liber tourských parvů.225 Postarat se o to měla pražská kapitula, resp. její hodnostáři a na ně se impedimenta, que tam in dicta curia, quam extra nuntiis contigerunt eisdem, někteří z poslů zemřeli: quorum aliqui in huiusmodi prosecutione decessisse dicuntur; kapitula, aby nedošlo k újmě církve, sama jmenovala některé administrátory in spiritualibus et temporalibus, aby mohli jmenovat správce kostelů pod biskupskou kolací, vždy podle prezentace patronů, vynášet rozsudky ve sporech patřících podle zvyku a práva před biskupovo forum, zajišťovat prostřednictvím biskupů majících k tomu oprávnění benedikce opatů a abatyší, všechna svěcení osob, kostelů, oltářů, hřbitovů a jeptišek a vše, co patří k pontifikálnímu úřadu, sami aby vykonávali vše, co patří ke spirituální a temporální správě a jurisdikci a zajišťovali vše, co by byl dělal pražský biskup, kdyby byl přítomen, s výjimkou dispozice s biskupským a kostelním majetkem. Nyní na jejím místě žádal její vyslanec Ondřej o potvrzení těchto aktů ze strany papeže a to obdržel. – K úloze augustiniána Ondřeje jako častého posla do Avignonu srov. v samostatném oddíle. 218 A. Patschovsky, Die Anfänge, s. 46–65. Ve vztahu k Dražicovu procesu stručně Hledíková, Biskup, s. 109–115. 219 RBM III, č. 1181. Hledíková, Biskup, s. 114–115. 220 Sem ovšem patří i známá, v textu výše uváděná žádost Jana Lucemburského o jmenování jiného biskupa, či přímo Jindřicha ze Šumburka, podaná prostřednictvím francouzského krále Karla, MBV, prodr., č. 280, 283. K oklice žádosti přes francouzského krále srov. Hledíková, Biskup, s. 115–116. 221 MBV, prodr., č. 144, 184, 266. 222 MBV, prodr., č. 378, 404, ještě k roku 1327 č. 711, písemné zprávy č. 469. K Ondřejovi a jeho cestám do Avignonu srov. v samostatném oddíle jemu věnovaném. 223 Zmiňován v papežových sekretních listech jako ten, kdo informoval, kdo předal královy listiny, věc blíže vysvětlí apod., srov. MBV, prodr., č. 491, 525, 557. Srov. i kapitolu o králových poslech. 224 FRB IV, s. 248 – František. K zabezpečení této sumy Hledíková, Biskup, s. 94. 225 MBV, prodr., č. 406. Turonensis parvus, od r. 1260 základní stříbrná mince francouzského království, kolem r. 1326/27 mělo 19–20 parvů hodnotu jednoho florénu. 1268 byl zaražen i turonensis grossus argenteus, který zprvu odpovídal jednomu florénu. V letech 1326–28 se do groše počítalo 18–20 parvů. Prameny většinou uvádějí, zda se jednalo o parvus nebo groš, ty zběžnější
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198041
226
227 228 229 230 231
232
233
99 Osobnosti z českých zemí, jež žily dlouhodoběji u kurie
měl dohlédnout arcibiskup z Embrunu Bertrand de Deucio a hradecký arcijáhen Havel z Újezda.226 Odvádění platu, po roce zvýšeného dokonce na dvojnásobek původní sumy,227 nebylo snadné a za jeho snížení intervenoval i král Jan.228 Výsledkem bylo, že papež 5. listopadu 1326 nařídil vyšetření ekonomických možností biskupských statků formou sepsání urbáře, aby se zjistilo, jestli kapitula ony dva tisíce může odvádět, nebo skutečně nemůže;229 paralelně byla tato listina zaslána vyšehradskému děkanovi Držislavovi z Bechyně a pražskému arcijáhnovi Tomáši Blažejovu. Další papežský příkaz poslat biskupovi dva tisíce liber tourských parvů cestou přes pařížské nebo kuriální bankovní domy dostali kapitulní hodnostáři ještě 9. srpna 1327230 a tentokrát to byli arcibiskup v Rize Friedrich z Pernštejna a padovský biskup Ildebrandino, kdo splnění příkazu měli zajistit; do té doby totiž Janovi IV. ještě do Avignonu žádné peníze nedošly. Ve všech podstatných rozhodnutích týkajících se odvádění peněz biskupovi byl vždy alespoň jedním z exekutorů příkazu nebo osobou dbající na jeho naplnění člověk, který měl k Dražicovi blízko: Havel z Újezda nebo Tomáš Blažejův. V poslední z uváděných listin ze srpna 1327 měl tuto funkci Friedrich z Pernštejna.231 Je to jediný doklad o bližším vztahu mezi oběma hierarchy pocházejícími z téhož království a po nějaký čas žijícími současně u kurie. Jiné kontakty, byť je nemyslitelné, že by neexistovaly, prokazatelné nejsou. Poslední papežská listina upravující odvádění peněz z biskupství pro Dražicovy potřeby je z konce září 1327. Z ní se dozvídáme, že to byl on sám, kdo nakonec požádal o zmírnění trestů, jež neplatící kapitulu postihly a o prodloužení termínu splátky nyní již opět jen jednoho tisíce liber do Velikonoc 1328.232 Od druhé čtvrtiny roku 1325 došlo tedy k několika okolnostem, jež signalizují zásadní proměnu v postavení Jana IV. při kurii. V květnu 1325 bylo datováno první papežské rozhodnutí o odvádění platu z příjmů biskupství Janu IV. do Avignonu. V říjnu toho roku probíhala první intenzivnější jednání Viléma Pinchona v biskupův prospěch. A od sklonku téhož měsíce se pražský biskup stal exekutorem papežských graciálních listin v beneficiálních záležitostech. Ne jakýchkoliv, ale výlučně těch, které se týkaly beneficií v širším okolí Lucemburku nebo byly adresovány osobám odtud pocházejícím.233 Navíc šlo až do se ale mnohdy spokojí označením turon (se zkratkou), a pak je bez bližší znalosti místních jihofrancouzských poměrů obtížné určit, zda je míněn parvus nebo groš. K měně užívané při kurii a převodům na nejrůznější evropské měny Karl Heinrich Schäfer, Die Ausgaben der apostolischen Kammer unter Johann XXII nebst den Jahresbilanzen von 1316–1375, Paderborn 1911; Vatikanische Quellen zur Geschichte der päpstlichen Hof- und Finanzverwaltung 1316– 1378, B. II., s. 47*–149*. MBV, prodr., č. 407. MBV, prodr., č. 555. Zajistit to měl opět arcibiskup v Embrunu, dále biskup lebuský a děkan vyšehradské kapituly, jímž v tu dobu byl ještě Držislav z Bechyně. Srov. MBV, prodr., č. 556. RBM III, č. 1236. MBV, prodr., č. 602. MBV, prodr., č. 663, následující listina tamtéž, č. 664. Není ovšem vyloučeno, že tu Friedrich nastoupil na místo svého příbuzného Držislava z Bechyně. Zmíněno v listině papežově z 25. září 1327, MBV, prodr., č. 679. Kerstin Hitzbleck, Exekutoren: Die außerordentliche Kollatur von Benefizien im Pontifikat Johannes’ XXII. Spätmittelalter, Humanismus, Reformation, 48, Tübingen 2009, zmiňuje
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198041
100
března 1328 s jedinou výjimkou jen o takové případy, kdy příslušná exspektance nebo provize přímo uvádí přímluvu krále Jana Lucemburského. Příjemci byly vesměs osoby, jež vůči němu stály v bližším vztahu, kaplany a familiáři počínaje až k sekretářům nebo příbuzným. Takových exekutorství pražského biskupa je doloženo sedmnáct234 a od března 1328 mají plynulé pokračování v pěti dalších,235 jež se od předcházejících liší pouze tím, že už neuvádějí přímluvu Jana Lucemburského, týkají se však, stejně jako všechny dosavadní, oblasti a osob králova zájmu. K nim se v tomto mladším podobdobí pojí ještě jeden případ, kdy pražský biskup se spolu s arcijáhnem trevírským a remešským stal papežským pověřencem, který měl zabezpečit nerušenou realizaci dovolení pro deset kaplanů Jana Lucemburského, jež by si král k tomu vybral, že smějí pobírat důchody svých beneficií, aniž by u nich rezidovali.236 Celou tuto skupinu 23 listin pak charakterizuje ještě to, že dalšími exekutory jsou vedle pražského biskupa vždy místní církevní hodnostáři z teritoria, kde příslušné beneficium leželo, případně odkud pocházela providovaná osoba. To ovšem znamená, že ve všech těchto případech mezi 29. říjnem 1325 a 12. lednem 1329 je pražský biskup uváděn vždy v postavení kuriálního exekutora, byť je jeho „kuriální“ postavení poněkud výjimečné v tom smyslu, že je vymezeno jedinou zájmově teritoriální oblastí a fakticky vztahem k českému králi (takto titulovanému, jednajícímu tu ovšem z pozic hraběte lucemburského). Do důsledku vzato to však dokazuje, že v období let 1325–29 už nešlo u Dražice o heretický proces. Je přece absurdní předpokládat, že někoho, kdo byl obviněn z ochrany kacířství nebo by se v tomto směru hájil, by papež pověřil zajištěním výkonu vlastní vůle. Od sklonku roku 1325 mohlo v Dražicově případu jít nanejvýš jen o formální kanonický proces obsahu bohužel blíže neznámého. Časově to koresponduje s již v podstatě uzavřeným řešením doktrinální stránky spirituálského sporu, a současně na české straně s umlknutím zpráv o odporu proti inkvizičnímu postupu Koldy z Koldic a jeho poslední doloženou návštěvou u kurie237 i s posledním dokladem exekutorského pověření Jindřicha ze Šumburka.
234 235 236 237
jedenáct (s. 405–406) a cituje sedm listin z let 1326–28 (s. 394, 406, 431, 432), kdy byl Jan IV. exekutorem listin pro osoby z blízkého okolí krále Jana. Vyvozuje z toho blízkou vazbu Jana z Dražic na krále Jana a jeho okruh, což je třeba brát s rezervou. Současně tento případ exekutorství Jana z Dražic potvrzuje závěr Hitzbleckové o tom, že určení exekutorů bylo v kompetenci příjemce základní listiny, ale naopak zpochybňuje jeden z dalších závěrů autorky, totiž že nebylo nutné, aby jeden z exekutorů byl kuriálem. Existující doklady na prvý pohled nekuriálního zařazení všech exekutorů potřebují bližší přihlédnutí k jejich momentálnímu faktickému působení; snad by to bylo možné formulovat ve smyslu, že jeden z exekutorů byl kuriálem, případně osobou kurii dobře známou a pro ni důvěryhodnou. V případě Jana z Dražic šlo o to, že byl kuriálem ve smyslu zdejšího trvalého pobytu poloúředního charakteru. Král Jan si ho proto vyžádal jako exekutora pro listiny určené do Lucemburska a současně jako osobu sobě (po Pinchonových jednáních) zavázanou, které proto nemusel poskytovat žádné finanční požitky za prokázané služby. MBV, prodr., č. 260. Srov. též výše v textu. MBV, prodr., č. 494, 514, 517, 519, 527, 537, 538, 540, 551, 554, 577, 578, 583, 665, 709, 710, 727. MBV, prodr., č. 728, 729, 768, 789, 790. MBV, prodr., č. 748 určeno do Lucemburska. MBV, prodr., č. 260. Srov. též výše v textu.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198041